Česká národní banka bojuje proti inflaci. A taky za to, aby její inflační cíl nezačal být pro smích.

Bankovní rada České národní banky (ČNB) pokračuje v krasojízdě. Poté, co na každém ze svých minulých šesti měnověpolitických zasedání počínaje loňským červnem zvýšila základní úrokovou sazbu, takzvanou repo sazbu, až ji dotlačila na 4,5 procenta, přikročila ve čtvrtek k dalšímu zvýšení, a to o další půlku procentního bodu.
Repo sazba tím dosáhla rovných 5 procent. Takhle vysoko byla naposled před více než dvaceti lety. Výš než ČNB drží svou klíčovou sazbu v tuto chvíli jen centrální banky v zemích, jako je Argentina, Nigerie, Rusko nebo Turecko. V Evropě se k ČNB blíží jen její maďarská kolegyně se sazbou 4,4 procenta. Velké centrální banky jsou úplně jinde: americký Fed se zvyšováním z úrovně těsně nad nulou začal teprve před týdnem (takže má za ČNB zpoždění víc než půl roku), Evropská centrální banka (ECB) pečující o cenovou stabilitu v eurozóně se na zvyšování základní sazby (z nynější záporné úrovně) dokonce zatím jen opatrně chystá.
I čtenář, který nesleduje zblízka vývoj měnové politiky, asi tuší, že vysoké úrokové sazby znamenají přiškrcování ekonomiky. ČNB tedy škrtí českou ekonomiku víc než centrální banky v jiných civilizovaných zemích. A takový čtenář se asi diví: „Proč se ČNB se svou základní sazbou tak vehementně dere vysoko nad ostatní?“
Stručná odpověď by mohla znít, že jde o boj proti vysoké inflaci. Jak nedávno trefně poznamenal bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer, centrální banka umí škrtit inflaci jen tím, že škrtí ekonomiku. Toto škrcení se provádí zpravidla nastavením základní úrokové sazby na vysokou úroveň, protože důsledkem je pak nárůst všech úrokových sazeb v ekonomice, a tedy menší chuť privátní části ekonomiky (domácností a firem) utrácet a větší chuť spořit. A tato změna chutí značí slabší domácí poptávku, a tedy slabší tlak na ceny – to jest, menší inflaci.
Pro úplnost dodejme, že kromě dušení ekonomiky je zde ještě druhý kanál působení úrokových sazeb. Vyšší úročení korunových aktiv (bankovních vkladů, dluhopisů a podobně) láká investory k tomu, aby za své cizí měny nakoupili koruny (aby je mohli vzápětí investovat do zmíněných dobře úročených korunových aktiv). Zájem o korunu vede k jejímu posilování, což má za následek nižší růst korunových cen dováženého zboží – to jest, opět menší inflaci.
Ale cožpak inflace teď není vysoká i v jiných zemích po celém světě? Inu, je, ale ne tolik: pomineme-li Litvu a Estonsko (obě země jsou členy eurozóny, takže musejí brát za vděk úrokovými sazbami ECB), byla v únoru inflace v rámci rozvinutého světa zřetelně nejvyšší právě v Česku.
Samotná výše inflace by ale jako argument nestačila. Dominantní část nynější velmi vysoké inflace v rozvinutých ekonomikách světa je totiž dána postpandemickým, a teď nově i válečným nedostatkem nebo rychlým růstem cen mnoha různých klíčových vstupů (dřevo, železo, ocel, polovodiče, dopravní kapacity a podobně), a zejména energetických surovin, tedy ropy a plynu. A u cen tohoto typu se obvykle předpokládá, že po jejich posunu na nové úrovně (které budou odpovídat změněným podmínkám například v těžbě nebo geopolitice) dojde zhruba k jejich ustálení, a proto ve výpočtu meziroční inflace růst těchto cen po roce z čistě aritmetických důvodů vypadne. Tlak z této strany na spotřebitelskou inflaci tudíž po roce ustane, a tím pádem se i samotná spotřebitelská inflace brzo poté zase zklidní, aniž by centrální banka musela ekonomiku nějak škrtit.
Z tohoto důvodu si centrální banky nákladové inflace příliš nevšímají. Ale právě v Česku – víc než kde jinde – je významnou součástí aktuální celkové měřené inflace i inflace jiného typu: poptávková, způsobená převisem celkové poptávky nad celkovou nabídkou. Český převis poptávky nad nabídkou je důsledkem napětí na zdejším trhu práce: pokud lidé mají pocit, že o zaměstnaní jen tak nepřijdou a že jim mzdy hbitým tempem rostou a dál porostou, nebojí se utrácet a nebrání se podobně hbitému navyšování cen v obchodech.
Poptávková inflace (na rozdíl od výše zmíněné inflace nákladové) je parketou pro centrální banky a jejich měnovou politiku: je-li v Česku poptávková inflace výrazně nad dvouprocentním inflačním cílem ČNB, pak jsou zcela v pořádku snahy ČNB přiškrcovat ekonomiku (tedy vlastně poptávku) nezvykle vysokými úrokovými sazbami – vyššími, než můžeme pozorovat u centrálních bank v jiných zemích, kde poptávková inflace vysoká není.
Pozice ČNB je ale v mezinárodním srovnání ještě o něco složitější. Trh práce je totiž v Česku napjatý už řadu let, a tudíž tempo růstu spotřebitelských cen začalo zřetelně stoupat nad inflační cíl ČNB už v roce 2017 (tedy dávno před nástupem nynějšího nedostatku surovin a vstupů). ČNB sazby zvyšovala, ale zpětně se ukazuje, že málo a pozdě.
Problém spočívá v tom, že s každým dalším rokem vysoké inflace může u domácností a firem sílit dojem, že při jednáních o mzdových a jiných kontraktech už nelze jako vodítko pro očekávanou úroveň budoucí inflace používat cíl ČNB (dvě procenta), protože skutečná inflace bude – podobně jako v posledních letech – velmi pravděpodobně vyšší. Pokud by se ovšem inflační očekávání začala takto odchylovat od inflačního cíle, pak by stlačování skutečné inflace zpět k cíli bylo pro ČNB mnohem těžší.
Proto ta nynější snaha bankovní rady přiškrtit českou ekonomiku skutečně výrazně pomocí skutečně výrazně zvýšených úrokových sazeb. Sledujeme boj ČNB nejen o samotnou inflaci, ale i o to, co si o (budoucí) inflaci my všichni myslíme.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)