Ve spotřebitelských koších evropských domácností rostou v posledních měsících především ceny energií: uhlí, plynu, elektřiny nebo třeba pohonných hmot. V konkrétním rozsahu těchto nárůstů jsou ale mezi zeměmi Evropské unie docela významné rozdíly.

V červnu na tom bylo nejhůř Estonsko: ohlásilo zvýšení cen oproti loňskému červnu u elektřiny o 130 procent, u plynu dokonce o 210 procent. V Nizozemí, které bylo s čísly kolem 150 procent pro elektřinu i plyn rekordmanem na jaře, se od té doby situace trochu zklidnila (100 a 83 procent). Naproti tomu v Česku to bylo „jen“ 32 a 58 procent.
Důvodů, proč se prudké růsty cen energií na mezinárodních burzách promítají na národní úrovni tak rozdílně, je víc. Zčásti může jít o statistický klam. Celoevropsky sice platí pravidlo, že do výpočtu inflace mají jít ceny z ceníků, nikoli částky fakticky placené domácnostmi v podobě záloh nebo následných doplatků, nicméně i tak zbývá národním statistikům určitá volnost v tom, jak přesně zachytit aktuální divoké dění – například co předpokládat o přesunech domácností mezi různými tarify poté, co jim dosavadní dodavatelé energií zbankrotovali.
Přeshraniční rozdíly v růstu cen energií ale můžou mít i reálné důvody. Jedním je jiná tradice využívání fixovaných (a tedy nyní nižších) cen na úrovni velko- a/nebo maloobchodní. Státy se liší také v tom, jak velkou část celkové maloobchodní ceny tvoří položky, které na mezinárodní ceny energií nereagují – tedy daně a poplatky.
A významnou roli můžou hrát i zásahy do cen energií ze strany národních vlád. Například na konci loňského roku česká inflace polevila ve svém růstu poté, co Babišova vláda domácnostem na dva měsíce u elektřiny a plynu odpustila DPH.
Letos českou energetickou inflaci sníží pro změnu chystaný dotovaný tarif. Pro Českou národní banku půjde jistě o vítanou pomoc v jejím boji s vysokou inflací. Pomoc, kterou tarif poskytne domácnostem, bude bohužel zbytečně plošná, ale to už je jiné téma.

(původně vyšlo v Hospodářských novinách)