Na úplnou ochranu všech před dopady energetického šoku vláda nemá. Bolestné změny jsou nezbytné.


S každou novou zprávou o sílících dopadech růstu cen energií do rodinných rozpočtů se opakuje otázka: Jak to mají domácnosti řešit? V podstatě jakákoli odpověď, kterou v médiích nabídne libovolný politik nebo „ekonomický expert“, je pak většinou vnímána jako hraběcí rada – jako arogantní a povýšené doporučení, které zní hezky, ale běžnému člověku se jeví neproveditelné.
Naopak populární je jiný směr úvah: že by domácnostem s energodrahotou měla pomoci vláda. Je ale možné řešit problém vyšších životních nákladů české populace vládní pomocí?
Zchudnutí domácností
V roce 2021, kdy se nynější cenová vlna teprve probouzela, činily celoroční faktické výdaje českých domácností na energie (bez pohonných hmot) odhadem kolem 180 miliard korun. Až si závratné zdražení plynu a elektřiny, pozorované na burzách od loňského podzimu, proklestí cestu skrze různé cenové fixace až do našich peněženek v plném rozsahu (což může trvat ještě řadu měsíců), roční energetické výdaje domácností budou oproti loňsku vyšší o dalších několik stovek miliard korun. Pomoc vlády v tomto rozsahu je prakticky vyloučená.
I při maximální realistické ochotě vlády ztlumit šok do rodinných rozpočtů cestou dalších a dalších deficitů veřejných financí tedy české domácnosti de facto zchudnou. Většina z nich bude nucena svůj životní styl aspoň na čas zřetelně změnit – směrem k větší skromnosti, pochopitelně.
Řada domácností už radikální změny udělat musela. Je to vidět například ze statistik o maloobchodních tržbách: ty v relaci s příjmy domácností slábnou, a to i přes dodatečný poptávkový impulz daný přílivem ukrajinských uprchlíků a nákupem pomoci zasílané na Ukrajinu.
Jiným domácnostem se ale prudce zvýšené životní náklady do jejich rozpočtů teprve zakousnou. Chtě nechtě se tak musíme vrátit zpátky k oné úvodní otázce: Jak to řešit?
Určitě souhlasím s tím, že plošné rozdávání konkrétních, jednoznačných návrhů na snížení výdajů nebo na zvýšení příjmů je k ničemu: každá domácnost má jiné možnosti a jiné představy o tom, co je pro ni ještě přijatelné, a co už nikoli.
Někteří můžou třeba přestat kouřit; pro jiné (samozřejmě pokud vůbec kouří) je ale taková změna natolik nemyslitelná, že se radši začnou sprchovat studenou vodou. (Je to vlastně podobné jako u plošných rad, jak naložit s ušetřenou tisícovkou: i zde platí, že vhodný postup velmi záleží na osobní situaci.)
Volba úsporných opatření
Dvě všeobecně platné a snad ne úplně hraběcí rady pro nynější velmi nepříznivou situaci mě ale přece jen napadají. První rada zní: je třeba se zamyslet nad všemi oblastmi svého života a nebrat žádný typ výdaje nebo životní aktivity jako neměnnou samozřejmost.
Mnozí z nás mohou ještě pořád snížit výdaje například tím (vynecháme-li už zmíněný konec kouření a sprchování studenou vodou), že nepojedou na letní ani zimní dovolenou, přestanou chodit do hospody nebo na sport, zruší teplé večeře, přejdou na levnější mobilní tarif, sníží dětem kapesné, nahradí auto veřejnou dopravou, obejdou se bez obměny několik let staré televize, v zimě budou doma ve svetru, začnou kupovat levnější druh chleba a masa nebo přejdou na levnější krmivo pro svého domácího miláčka.
Tento seznam není myšlen jako mravokárné kázání, kolika neřestem jsme dosud dávali průchod (navíc mnozí z nás už leckteré uvedené a podobné útraty v uplynulých měsících zredukovali, nebo ani nikdy neměli). Každý si utrácejme za cokoli, na co máme. Problém je, že na významnou část toho, co jsme si kupovali dosud, teď nově nemáme, nebo brzy mít nebudeme.
Volba konkrétních úsporných opatření je na každém z nás. Nějaké hodně nepříjemné škrty ale prostě udělat musíme. A je to logické: přinejmenším na přechodnou dobu se prudce snížila dostupnost energií coby jednoho z klíčových pilířů našeho života, a takový zásadní šok se někde zkrátka projevit musí. Nebolet to nemůže. Do jaké míry vyhodnotíme výslednou zhoršenou úroveň našeho živobytí jako „zoufalou“, je už jen na naší psychické pružnosti a odolnosti.
Nesmíme ovšem zapomínat ani na možnosti řešení na straně příjmů. Někteří z nás třeba mají časovou a fyzickou kapacitu na dodatečnou brigádnickou práci nebo do ní mohou dotlačit své dospívající děti. Aspoň přechodným – i když jistě opět bolestným – příjmovým řešením je prodat, dejme tomu, opečovávanou veteránskou motorku nebo míšeňskou vázu po babičce.
Pro ty z nás, kteří jsou na tom už dnes tak špatně, že nejsou schopni jakýmkoli přijatelným způsobem dále snížit výdaje, ani zvýšit tradiční příjmy, je na straně příjmů jedno řešení netradiční: takoví lidé mají velmi pravděpodobně nárok na čerpání některé sociální dávky.
Tyto dávky jsou vlastně jakýmsi celospolečenským pojištěním každého z nás proti pádu do hmotné nouze. A odtud plyne moje druhá snad ne zcela hraběcí rada: berme čerpání dávek nikoli jako žebrotu nebo ostudu, nýbrž jako jakékoli jiné pojistné plnění.

(původně vyšlo v Lidových novinách)