Návrh Jitky Chalánkové a dalších senátorů posílit právo na placení v hotovosti patří do koše. Způsob placení je na každém z nás.


Skupina senátorů v čele s MUDr. Chalánkovou přišla s návrhem doplnit do Listiny základních práv a svobod nové základní právo: právo platit hotovostí. O právu platit hotově ovšem mluví už dnes § 5 odst. 1 zákona o oběhu bankovek a mincí. (Uvádí několik výjimek, jako jsou například platby více než padesáti mincemi, platby pamětními mincemi nebo platby bankovkami a mincemi různě poškozenými. Trochu v mlze jsou jen speciální případy, kdy si na dálku kupujete produkt poskytovaný na dálku – třeba přístup do internetové filmové databáze.)
Senátorský návrh je škodlivý. Nikoli ale proto, že právo platit hotovostí je v českém právním systému zakotveno už nyní. Pokud bychom měli pocit, že právo platit hotově si zaslouží právní ochranu, pak by jeho umístění v zákoně obyčejném, nikoli ústavním, opravdu do budoucna nemuselo stačit: novelizace takového zákona vedoucí k vypuštění onoho práva je přece jen jednodušší než novelizace Listiny.
Důvodem škodlivosti senátorského návrhu nemusí být ani obava, že otázka formy placení je přílišnou drobností, která se do Listiny coby zcela zásadního ústavního zákona nehodí. Koneckonců většina z nás platí každý den za mnoho věcí; a způsob, jakým tak činíme, má (jak uvedu níže) jednu docela principiální souvislost.
Návrh paní senátorky Chalánkové a spol. je špatný prostě proto, že zakotvovat právo na platbu v hotovosti – a to v kterékoli části českého právního řádu – není záhodno. Dáváme-li totiž jisté právo jedné straně transakce, vytváříme tím automaticky povinnost pro druhou stranu této transakce. Právo kupujícího platit hotově znamená povinnost prodávajícího platbu v hotovosti přijímat. A to je problém, protože prodej za hotové je pro prodávajícího docela nákladná věc. Musí přijímanou hotovost zkoumat z hlediska pravosti a poškození, už přijatou hotovost musí skladovat, třídit (aby ji banky byly ochotny převzít) a přepravovat do bank, přičemž skladování zabírá prostor, zkoumání pravosti a třídění zdržuje a veškerá manipulace s hotovostí vyžaduje drahá opatření na ochranu před zloději. Kromě toho je tu neustálá obava z trapasu v podobě nedostatku "drobných na vrácení", a v posledních letech nabyla na významu i otázka hygieny.
Uzákoněním práva na platbu hotově tak uvalujeme na obchodníky nezanedbatelné náklady. Řadu let už přitom existuje bezhotovostní alternativa. Ta může být pro obchodníka leckdy výhodnější (zejména pokud nezneužívá hotovostní platby k daňovým únikům).
Nákladový rozdíl mezi oběma variantami a součet jejich nákladů může být někdy tak velký, že kvůli povinnosti přijímat hotovost daný prodejce svůj obchod buď ani neotevře, nebo přijímá právě jen hotovost. Trpí tak buď všichni spotřebitelé, nebo přinejmenším ti, kterým platba bezhotovostně nevadí nebo jim přijde z různých důvodů lepší.
Náznak toho, že takových lidí přibývá (tj. že popularita bezhotovostního placení oproti platbou hotově roste) lze získat například z vývoje relace objemů peněz, které česká populace drží v hotovosti a na běžných účtech (právě tyto účty jsou využívány jako primární zdroj bezhotovostních plateb). Hotovost v tomto srovnání ztrácí dlouhodobě na váze, přičemž tento trend je jen občas narušen šokem (covid, invaze na Ukrajinu) nebo metodickou změnou ve vykazovaných datech.
Podobně vyznívá i skutečnost, že objem peněz utracený v Česku přes kartu od roku 2015 (dřívější data nejsou) prudce roste, kdežto objem peněz, který byl vybrán z bankomatu (obvykle nejspíš k placení hotově) téměř stagnuje.
Tradičním argumentem ve prospěch práva kupujících na platbu hotově je anonymita. Platím-li bankovkami a mincemi, ví to jen prodejce a případní další fyzicky přítomní lidé. A nikdo z přítomných se nedozví žádné mé osobní údaje. Naproti tomu platba bezhotovostně zanechává “digitální stopu”, to jest, na můj nákup vidí nebo zpětně může vidět na dálku řada dalších „svědků“ (například banka, karetní společnost, policejní vyšetřovatelé, v nejhorším případě třeba i hackeři) a tito svědkové ve svých systémech zachytí nákup spárovaný s mými osobními údaji, a tedy případně i s dalšími mými platbami. Následně pak můžou takto získaný „informační balíček“ různými finančně nebo jinak zajímavými legálními nebo nelegálními způsoby využít/zneužít, mnohdy v můj neprospěch.
Ten, kdo na základě argumentu anonymity trvá na uzákonění práva na platbu hotově, vlastně nepřímo prozrazuje svou fatální nedůvěru ve schopnost českého právního systému a příslušných dohledových orgánů zajistit, aby přístup k našim platebním údajům měli jen ti, u kterých o tom víme a jsme s tím smířeni.
Vedle strachu o ztrátu anonymity se ve prospěch práva na platbu hotovostí uvádí i obava, že některým našim spoluobčanům (zejména asi těm nejstarším) není placení bezhotovostně dostupné, protože nemají bankovní účet nebo k němu zřízenou platební kartu. Pro úplnost dodejme, že při platbách v hodnotě nad 270 000 Kč má prodávající zákonnou povinnost hotovostní platbu odmítnout: v tomto případě nad úvahami o anonymitě a neschopnosti platit bezhotovostně nesmlouvavě převážila v očích zákonodárců snaha potírat praní špinavých peněz.
Kdo by chtěl hledat poučení v zahraničí, zjistí, že je tam situace různorodá. Například ve Švédsku a v USA (s možností odchylky v jednotlivých státech federace) je výslovně dovoleno hotovost odmítnout. V mnoha dalších zemích je tato věc předmětem debaty a v praxi i jisté aplikační "mlhy". Ostatně i v Česku se před pár lety ministerstvo financí vyjádřilo tak, že absolutní povinnost přijímat hotovost z českých zákonů neplyne.
Jádrem sporu je tedy konflikt dvou zájmů: na jedné straně zájem některých plátců vyhnout se úniku osobních dat o jejich platbách (a případně se vůbec vyhnout nutnosti zřizovat si nebo používat bankovní účet), a na druhé straně zájem jiných plátců a některých obchodníků vyhnout se otravným aspektům používání hotovosti.
Za těchto okolností se mně jako správné jeví neupřednostňovat legislativně ani jeden způsob placení, a tím pádem dovolit trhu, aby našel řešení samovolně. Jedině poměření poptávky po každém způsobu placení a jeho nabídky totiž může odhalit, který z uvedených faktorů je pro většinu z nás silnější. Pokud mnoho kupujících hodně stojí o placení hotově a pokud tento způsob placení nebude pro prodávající o mnoho dražší než ten bezhotovostní, možnost platit hotově zůstane samozřejmostí. V opačném případě se bude trh samovolně posouvat od hotovosti pryč.
Jádrem sporu je tedy konflikt dvou zájmů: na jedné straně zájem některých plátců vyhnout se úniku osobních dat o jejich platbách (a případně se vůbec vyhnout nutnosti zřizovat si nebo používat bankovní účet), a na druhé straně zájem jiných plátců a některých obchodníků vyhnout se otravným aspektům používání hotovosti.
Za těchto okolností se mně jako správné jeví neupřednostňovat legislativně ani jeden způsob placení, a tím pádem dovolit trhu, aby našel řešení samovolně. Jedině poměření poptávky po každém způsobu placení a jeho nabídky totiž může odhalit, který z uvedených faktorů je pro většinu z nás silnější. Pokud mnoho kupujících hodně stojí o placení hotově a pokud tento způsob placení nebude pro prodávající o mnoho dražší než ten bezhotovostní, možnost platit hotově zůstane samozřejmostí. V opačném případě se bude trh samovolně posouvat od hotovosti pryč.
Platbu hotově by mnozí obchodníci nejspíš zachovali i v tomto druhém případě, ale pravděpodobně za příplatek. Podobně jako nebylo po nástupu vlaků a autobusů zavedeno právo přepravovat se i nadále kočárem, takže pokud někdo dnes o takovou dopravu přece jen stojí, možnosti najde, ale musí si za ni oproti moderní hromadné dopravě připlatit. Nebo podobně jako nebylo po nástupu večerek a obchodů na pumpách zavedeno právo nakoupit si v nich potraviny za stejnou cenu jako v běžném obchodě, takže pokud někdo potřebuje nakoupit jídlo přece jen pozdě večer nebo na pumpě, musí si za to oproti běžným obchodům obvykle připlatit. Takových příkladů, kdy si za jisté pohodlí nebo snížení určitého rizika musíte připlatit, je spousta.
Jestliže bychom i v případě ústupu od hotovosti chtěli chránit zájmy těch, kteří nejsou na placení bezhotovostně vybaveni, dá se to řešit - po vzoru například sociálních dávek - selektivní podporou ze strany státu: ať už formou dotací obchodníkům, aby možnost platit hotově pro takové lidi zachovali, nebo formou výpomoci přímo daným zákazníkům směrem k tomu, aby si k bezhotovostnímu placení cestu přece jen našli.
Senátorský návrh mě tak vede k jasnému závěru: nejenže bychom měli nechat být Listinu základních práv a svobod, ale navíc bychom měli vypustit absolutní právo na platbu hotově i ze zákona o bankovkách a mincích.
Nemějme ale strach, že by kvůli tomuto tržnímu přístupu mohla hotovost zcela zaniknout. Všichni kupující i prodávající se k používání bankovek a mincí jistě rádi vrátí ve velmi speciálních případech blackoutů a jiných havárií bezhotovostních platebních systémů - podobně jako si mnozí doma schovávají staré dobré svíčky pro případ, že by na delší dobu přestala jít elektřina.
A pokud bychom se snad báli, že ekonomika riziko těchto událostí podcení a přípravu na krizové používání hotovosti příliš podcení, lze zavést zákonnou povinnost obchodníků, aby byli na přijímání hotovosti technicky připraveni (a banky aby byly připraveny na výběry hotovosti) - podobně jako dnes platí třeba povinnost mít ve firmě hasicí přístroj.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)