Aktuální veřejný prostor opět rozvířily diskuse na téma charakteru komunistického režimu, zejména na základě rozhovoru Michala Pullmanna, následné reakce Michala Klímy, diskuse obou pánů.... Je zjevné, že s pohledem před rok 1989 máme objektivní problém.

S velkou omluvou jinému vědnímu oboru si dovolím na počátku svého zamyšlení použít pojem „sněžná slepota“, který v jisté metafoře postihuje náš pohled na předchozí období komunistické. Dle prosté definice tohoto jevu je sněžná slepota: „akutní stav poškození oční rohovky UV zářením, které se projevuje nejprve jako pocit cizího tělesa v oku, později prudkou bolestí očí a neschopností oči otevřít.“ V našem případě soudím, že jsme postiženo neschopností analytického pohledu skrze zjevné násilí politického systému po roce 1948. Prudká bolest vyvolaná všemi těmi neomluvitelnými zločiny působícími jako cizí těleso v našem zraku neumožňuje otevřít oči a nahlédnout minulost jednak v souvislostech, jednak v mnohem hlubším (a tím pádem složitějším) obraze. Na samém počátku chci ještě jednou zopakovat a zdůraznit, že zločinnost systému i konkrétních činů je nesporná, nebude tudíž tématem tohoto zamyšlení. Jeho tématem je snaha otevírat oči tam, kde nám křečovitě zavřené oči nepomohou. Zkusím to ilustrovat na jednom drobném konkrétním příběhu dějin před komunistickou nadvládou, který měl bezpochyby dopad na náladu ve společnosti na přelomu 40. a 50. let, aniž to dnes vnímáme a vůbec víme. Dále na jedné obecnější tezi a nebude chybět ani osobní douška na závěr.
Komunistickému režimu po roce 1948 se nepodařilo zničit jen část dosavadní kulturní tradice, zlikvidovat významnou část elit či nivelizovat hodnoty a vztahy. Podařilo se mu také zohýbat i relativně nedávné dějiny natolik, že jsme se podnes nedostali k jejich kritickému hodnocení, hledání souvislostí a příčin. Komunistický režim pod hesly sociální spravedlnosti a životních (materiálních) jistot odkazoval na předchozí negativní zkušenosti sociálních problémů (a střetů), na nichž vyrostla jak silná sociální demokracie, tak od dvacátých let výše i komunistické hnutí. I to bylo přitom od své bolševizace po roce 1929 ve vleku velmocenských přemetů sovětského Ruska. O tom však nechci hovořit, to je jiné téma, byť s některými krvavými událostmi sociálních bojů bezprostředně související. Chci hovořit o tom, co překryly nánosy ideologické heroizace a postupného formálního uctívání. Josef Kadlec, Josef Studnička, Alois Lamač, Antonín Zeithammer, Anna Luxová, Hermína Gottwaldová, Rudolf Wesse, Rudolf Hauke, Stefan Glatter, Heinrich Gröger… Jsem si jist, že všechna ta jména nikomu nic neřeknou. Nejedná se ani o statečné odbojáře z doby protektorátu, ani o odsunuté Němce, ani o oběti komunistické perzekuce. Jde o jména zastřelených během stávek a sociálních bouří v Duchcově a Frývaldově v roce 1931. Bezpochyby se jedná o lidské oběti politického střetu vyplývajícího především z hospodářské situace dané doby. Nezmiňuji je zde proto, že bych je snad chtěl stavět proti obětem komunistické diktatury. Vyjmenovávám je proto, že jsme tuto naší historii reálně vytěsnili z paměti a případně o ní „někde vzadu“ víme, ale dali jsme jí nálepku komunistických ideologických dějin. Jenomže tyto oběti jsou reálné, nehrají jen roli nějakých papírových panáků – argumentů ve prospěch komunistické vlády. Tu jim připsala až ona – a my ji po pádu komunismu svým způsobem přejali do paměti. Jejich oběti – a hospodářská krize, jejíž byli ti lidé součástí, se bezpochyby vryly do paměti současníků a několika následných generací. Také proto mohli být následně také mocensky využíváni. Ale v tomto případě je prostě paměť nespravedlivá. Kromě komunistické instrumentalizace jsme se od roku 1931 vzdálili již příliš v čase – smrt v Duchcově či Frývaldově ve společnosti prostě nebude rezonovat. Neznamená to však, že by s ní historik jako s jedním z aspektů neměl počítat, pokud bude chtít vysvětlit úspěchy levicové politiky v poválečné atmosféře. Komunistická vláda nespadla z nebe a nepřišla ani prostou direktivou z Moskvy. A nebyla to jen válka, která ji napomohla. Bez vnitřního pnutí společnosti a radikální prvorepublikové sociální zkušenosti nedokážeme najít vysvětlení jak pro levicovou náladu, tak pro víru části společnosti v socialistický sen.
Kdo by však chtěl položit rovnítko mezi prvorepublikové oběti stávek a oběti komunistického režimu, směšoval by bezpochyby dvě nesouvisející věci. Zatímco první republika se vyznačovala politickým demokratickým charakterem a zmíněné oběti vyplývaly z nesmírně tvrdého (a pro nás již nepředstavitelného) hospodářského charakteru tehdejší společnosti, komunistický režim podřídil politiku i ekonomiku své ideologii, na jejímž základě cíleně likvidoval vlastní občany. Můžeme bezpochyby zkoumat civilizační potenciál nedemokratických režimů, jejich schopnost prosadit mnohé změny – a v konečném důsledku elektrifikovat i poslední slovenskou vesničku... Zároveň nesmíme nikdy zapomenout na to, že se to děje v určujícím a zásadním rámci nedemokratického systému, který stojí na organizovaném násilí vůči reálným i potenciálním oponentům. Směšováním obou systémů, historických period a charakterů se nemůžeme nikdy dobrat kritického pohledu na vlastní dějiny. Pokud dáme v hodnocení první republiky přednost politické podstatě a budeme zavírat oči před sociální krizí, nevystihneme její charakter. Stejně tak je vysloveně nesmyslné klást do popředí komunistické éry masové sociální jistoty a nevnímat, že se vytvářejí na půdorysu diktatury. Zjednodušeně řečeno, elektrifikovat zemi by mělo jít i bez toho, abychom posílali stovky lidí na popraviště, stavěli drátěné ploty a omezovali vzdělání, pracovní uplatnění, osobní rozvoj. Zároveň – a to není žádná kacířská myšlenka, nemůžeme stavět obraz komunistického období pouze na černobílé fresce represe. Zkoumejme – s vědomím její všudypřítomnosti – osobní i skupinové strategie, míru ztotožnění, mlčení či odporu. Již prostá skutečnost, že ve společnosti nepanuje nějaká obecnější shoda v pohledu na komunistickou minulost, svědčí o různorodosti vztahu k režimu, ve kterém vyrůstalo několik generací. Zároveň považuji pojmy jako „demokratizace“ či „participace“ uvnitř nesporné diktatury spíše za intelektuální provokaci nežli seriózní výsledky výzkumu. Pokud se vzdálím podstatě režimu a budu izolovaně hodnotit jednotlivé aspekty, mohu dojít i ke zcela absurdním tvrzením, které mi v ničem nenapomohou pochopení tehdejší doby. Ale i provokace je mnohdy třeba. Pokud ji a priori nezavrhneme, třeba nás dovede k přemýšlení o komunistickém období v mnohem pestřejší škále nežli v prostém heslovitém odsouzení. A možná i díky tomu začneme lépe chápat normalizační „přenos“ povahových rysů části společnosti i do demokratických dob. Konzum, konformita, vzývání jistot, to není nic, co by bylo záležitostí minulosti, to žijeme. Pokud dokážeme otevírat oči i navzdory palčivé bolesti komunistického násilí, možná nás překvapí obraz mimo tento rámec. Lidský život byl v diktatuře nesporně ovlivněn násilnou podstatou režimu, přesto se neodehrával pouze v soudních síních a celách Pankráce.
Jedna mírně osobní douška na závěr. Podezírám Michala (Pullmanna), že dané teze, které vypustil do veřejného prostoru, byly promyšlenou intelektuální provokací. Jednak se dlouhodobě snaží nabourávat „represivní“ kánon komunistických dějin, co může být téma historických pří a diskusí. Ale především ho podezírám z toho, že mu nejde ani tak o dějiny. Je dle mého názoru výsostně aktuální a svou vědomou provokací zpochybňuje jednoznačnost kapitalistického rámce vývoje naší společnosti po roce 1989. Vždyť kde je psáno, že parlamentní demokracie je nutně spojena s liberálním kapitalistickým systémem navěky? Skrze dějiny se snaží oklikou kritizovat liberální modly devadesátých let a navracet do veřejného prostoru slovo socialismus – což je mi (do jisté míry) vlastně sympatické. Dějiny mu tak slouží spíše jako promyšlený instrument – zatímco bojujeme v diskusích s ním o včerejšek – o rezoluce v procesu Slánského, uklízečku necestující na Západ či Miloše Jakeše, jemu jde o porevoluční minulost, a ještě více dnešek a zítřek. Pokud jde o čistě historické pole, budu s ním v mnoha ohledech nesouhlasit, a navíc není dle mého tak docela fér splétat z pozice katedry historie argumenty proti stávajícímu systému. Řadí se nevědomky k těm, které rád kritizuje, neboť se již pohybuje na poli politiky a zde musí mnohdy historická realita ustoupit ideologii… Takže pokud bude chtít být i nadále výsostně aktuální, nejlepší bude odhodit háv pouhého historika a vrhnout se do politického života přiznaně a naplno.