Ta normalizace! Už se s ní zase ve veřejném prostoru potýkáme. A jak nám to vlastně jde?

Pokud se ve veřejném prostoru a naší kolektivní paměti objeví fenomén první republiky, jedná se v drtivé většině o obrázek poslepovaný z tatíčka Masaryka na koni, Adiny Mandlové a Vlasty Buriana, Osvobozeného divadla, Bati a Pláničkova skoku komentovaného panem Načeradcem. Zcela jistě se v kolektivní paměti nevybaví statisíce nezaměstnaných, nespokojenost dalších národů, vypískaný premiér v Nitře na Pribinových slavnostech… Spojujeme v naší kolektivní paměti klasický případ vzývání zlatého věku s uhlazovaným masmediálním obrazem – od rady Vacátka až k Četnickým humoreskám. To vše spojené s bezpochyby pozitivním pocitem ze získání moderní vlastní státnosti. Ostatně, právě tento pocit je předpokladem i základem pro vytváření obrazu zlatého věku. Byl tak vnímán dobově a přenesl se i přes všechny temné stránky přes jedno století až k nám. Reálný zážitek fungování první republiky již nenesou pamětníci, ale ti, kterým pamětníci maximálně vyprávěli a kteří si zároveň obrázek skládali nejen z mediálního obrazu a paměti svých předků, ale také logicky v atmosféře srovnání s životy svými – povětšinou pod komunistickou vládou.
Nabízí se proto srovnávací otázka po naší paměti normalizace poté, až uplyne dostatečný čas a ocitneme se přibližně v roce 2071, kdy budeme (my patrně již ne) vzdáleni od konce komunistické vlády stejně tak, jako jsme nyní vzdáleni od konce první republiky. Když se pokusím trochu futuristicky odezírat od příkladu první republiky, museli bychom začít u počátku daného období a jeho vnímání. V tomto případě by to nesporně byla okupace 1968, a to jak v kontextu Pražského jara, tak v širším kontextu komunistického převzetí moci v roce 1948. Okupace v sobě nesporně neponese kladné znaménko a neskrývá potenciál ztotožnění s pozitivními pocity. V tomto ohledu nemá normalizační období stejné předpoklady jako prvorepublikový sen o samostatnosti. Otázkou bude, zda tento politicko-státní potenciál pozitivního vyznění nenahradí pocit sociální a materiální jistoty.
Dalším momentem je veřejný obraz normalizace, který se buduje a budovat bude. A nyní nemyslím ani tak odborné práce historické obce, ale masový mediální obraz, který formuje paměť dalších generací ve spojení s pamětnickými mapami. Zde si pouhých třicet let od pádu diktatury můžeme klást spíše řečnické otázky, jaký obraz bude teprve v dalších jednapadesáti letech vytvořen, my zatím můžeme hovořit pouze za své tři dekády. A v nich má dle mého názoru vetší dosah hladivá forma retro seriálů ve spojení s novými opusy typu „Vyprávěj“. Projděte si víkendové programy veřejnoprávní televize, kde se i v roce 2020 setkáte s koňáky z Dobré vody, s hrázným Janem Palyzou z Velkého sedla a v případě Nemocnice na kraji města pro jistotu i s druhou řadou propojující konec 70. let s životem v liberálním kapitalismu. Paměťovou stopu implicitního násilí, sledování, nesvobody, omezení práv a podstaty diktatury nenajdeme. Samozřejmě bychom našli i filmové snímky, které se snaží představit právě tuto podstatu režimu – o jejich dosahu do kolektivní paměti však pochybuji – věrně totiž popisují nemnoho těch, jež se proti režimu postavili, tím však stejně tak věrně ilustrují mlčící většinu. Navíc, boj za lidská práva, demokracii a volnou politickou soutěž se ve svém odkazu po roce 1989 posouvá do roviny politického zápasu. Ten je však v případě normalizace zatlačována pamětí všedního dne. Vytváří se nám tak nebezpečně zjednodušené schéma skupiny disidentů bojující proti komunistické moci, zatímco většina se buď přizpůsobuje, mlčí nebo dokonce s postupem moci souhlasí. A zde jsme u jádra jednoho z problémů aktuálních diskusí. Zkoumat kriticky charakter společnosti po roce 1968 bezpochyby předpokládá klást si i provokativní otázky po možném souhlasu a případném ztotožnění se systémem. Položená otázka však není ještě odpovědí. Je to otevřená možnost a cesta k chápání složitosti doby. Složitosti – neboť jednoduchost černého a bílého patří do pohádkového světa, nikoliv do mnohavrstevné reality vývoje společnosti i osobních dějin každého konkrétního člověka.
Výše uvedené se týká i generační paměti normalizace. Předávaný obraz může obsahovat například uzavřené hranice, absenci hospodářské hojnosti západního typu či profesní zmrtvění na poli umění a intelektu, relevantní otázkou je však tázání se po většinovém charakteru této vzpomínky. Má kolektivní či menšinový selektivní charakter? Není většinová vzpomínka blíže novomanželským půjčkám, budování sídlišť či dovolené na Slapech? Pro budoucnost bude nesmírně důležité, co převáží, lépe řečeno, čemu bude nakonec dán větší důraz, klíčový význam. Dalším zcela zásadním momentem, který vstupuje do skládání mozaiky pro paměť normalizace, je charakter té doby, ve které se vzpomínka vytváří a formuje, prostě paměť jako taková sama prochází logickými proměnami, a to dle aktuálního období. V této souvislosti můžeme chápat i aktuální diskusi (pokud ještě nese znaky diskuse) jako třicetileté „aktuální“ zrcadlo předcházejících normalizačních dvou dekád. Toto zrcadlo v sobě nese mnohé z toho, co jsme po roce 1989 žili a co žijeme nyní. Jsou to překotná devadesátá léta s přesuny majetku a nedostatečným právním státem, mnohé a často ještě dostatečně nepopsané kontinuity (hospodářské, ale i politické) mezi koncem normalizace na demokratickým systémem, společenské návyky v oblasti osobní (ne)odpovědnosti a očekávání intervence státu v mnoha oblastech života. Vedle toho i nesporný pocit svobody, otevřené hranice, objektivní prosperita. Když však dáváme na váhu paměti jednotlivé položky, musíme vnímat, jakou mají tyto položky skutečnou váhu pro většinu. Většinová společnost nebude mít nikdy potřebu analyticky posuzovat předchozí období, bude se k němu vztahovat především v souvislosti s aktuálně žitou realitou a pocity z ní.
Paměť normalizace. Vznikající (nikdy definitivní!) obraz je kombinací mnoha faktorů, které formují naši kolektivní paměť. Na rozdíl od první republiky zde není tak silný iniciační moment, respektive nese spíše negativní znaménko (okupace). Masmediální paměť se naopak drží idealizovaných obrázků mládí tehdejší generace. Aktuálních třicet let pak přineslo nejen svobodu a možnosti, ale pro značnou část společnosti také ztrátu jistot, které si (ano, mnohdy chiméricky) projektují do obrazů před rokem 1989. A to jsme vzdáleni pouhé tři dekády… Jak budeme o normalizaci psát a jak na ni vzpomínat v roce 2031? A jak v roce 2071? Udrží se „disidentský diskurs“ odporu proti diktatuře a boje za lidská práva? Získá navrch mantra „sociálních jistot a stability“? Nebo doba prostě „zešedne“ a nebude ničím zajímavá? Do procesu vzpomínání mohou zcela nečekaně vpadnout budoucí krize, které si uzpůsobí minulost po svém, aniž to dokážeme nyní předvídat. Na nás je jiná otázka. Co si chceme z normalizace odnést my? Teď a tady. Nikoliv co je objektivní skutečností normalizace, nic takového neexistuje. Je to naše rozhodnutí, aktuálně naše volba paměti. Také proto mohou být aktuální diskuse (pokud budou alespoň trochu diskusemi) nesmírně cenné. Nesmí však zamrznout na palebných pozicích kamenných postojů – musí být vyargumentovanými názory vstupujícími do dialogu.