Tradované obvinění Antonína Zápotockého z válečných zločinů ve světle pramenů.

Postava komunisty a druhého „dělnického prezidenta“ Antonína Zápotockého (1884-1957) prošla mezi koncem 19. století a koncem 50. let 20. století mnoha historickými zlomy, ve výrazné části z nich přitom působil aktivně. Stál u masového rozvoje sociální demokracie zejména po zavedení všeobecného volebního práva 1907. Prošel bojišti první světové války. Postavil se na radikální pozice v sociální demokracii, vedl kladenské akce na konci roku 1920 a skončil ve vězení, ze kterého podpořil vznik Komunistické strany Československa 1921. Po propuštění se stal součástí jejího vedení, od roku 1925 také s poslaneckým mandátem. Při bolševizaci strany Gottwaldem 1929 se postavil na jeho stranu a nadále si udržel postavení ve vedení. Aktivní byl v odborovém hnutí a po propadu podpory komunistů to byl také on, kdo získával podporu voličů během stávkových aktivit hospodářské krize, např. v Mostecké stávce 1932. Po konci první republiky se již v době okupace pokusil o opuštění státu, ale byl zatčen, a nakonec poslán do koncentračního tábora Sachsenhausen. Z tohoto období se tradovalo po dlouhá desetiletí jeho obvinění z týrání (zejména holandských vězňů), což mělo vést k holandské žádosti o jeho vydání bezprostředně po válce. V roce 1945 se zapojil do politiky, stál v čele Ústřední rady odborů a aktivně se podílel na převzetí moci komunisty v únoru 1948. Poté se stal v létě téhož roku předsedou vlády, když se Gottwald posunul na Hrad. Zápotocký pak stál v čele vlády až do Gottwaldovy smrti. Patřil k užšímu vedení strany zodpovědnému za zločiny nastupujícího režimu. Přežil období procesů, jakkoliv neměl velkou podporu Stalina. V roce 1953 se téměř automaticky stává nástupcem Klementa Gottwalda na Hradě. Do poslední chvíle popíral zavedení měnové reformy, která byla vzápětí vyhlášena. Mocenský boj uvnitř komunistické strany během roku 1954 prohrál s Antonínem Novotným, který ho také po jeho smrti v listopadu 1957 nahradil na Hradě. Zápotocký proslul svou horečnatou aktivitou, články, projevy, kontakty s lidmi. Byl také autorem románů z dějin dělnického hnutí, jež se dočkaly i zfilmování. Na jedné straně je zde tak nejprve oddaný socialista a poté komunista, lidový řečník, ale stejně tak aktivní zástupce diktatury s nepopiratelným podílem na zločinech.
Jak jsem zmínil výše, jednou z nejasných a dostatečně neprobádaných kapitol bylo jeho obvinění z válečných zločinů, kterého se měl dopustit v koncentračním táboře Sachsenhausen. Tato fáma se tradovala již od konce války, ve svých zprávách ji pak např. po roce 1948 zmínila i americká CIA – ovšem jako informaci o tradované fámě, nikoliv ve formě nějakého dokladu - navíc se ve zprávě chybně objevuje koncentrační tábor Oranienburg. Podobnou informaci přinesla po jeho zvolení prezidentem agentura AP, která v březnu 1953 přinesla ve Vídni článek Ricarda O´Regana konstatujícího bez dalšího, že prezidentem se stal člověk hledaný Holanďany pro válečné zločiny. Připravovaná edice vzpomínek studentského činovníka, právníka, účastníka druhého odboje a vězně Josefa Šárky obsahuje zajímavé informace o postavení Zápotockého v koncentračním táboře, včetně tradovaného „vztahu“ s Holanďany. Šárka zmiňuje odpor holandských katolíků vůči nacistům i komunistům a v případě možného násilí konstatuje: „Zápotocký, když se ho někdo již v osvobozené vlasti ptal, zda řezal Holanďany, odpověděl, že řezal „Holanďany“, to je dřevěné pantofle.“ Z jeho poměrně podrobných vzpomínek na roli Zápotockého v táboře pak vyplývá Šárkova nedůvěra, že by se Zápotocký podílel na násilí.
Pro potvrzení či vyvrácení této tradované informace jsou logicky nejdůležitější informace od samotné holandské strany. Ty nebyly dlouhou dobu přístupné, postupně se však dalo poskládat několik důležitých dokumentů, které by mohly vést k definitivnímu vyjasnění celé kauzy. Do značné míry klíčovým dokumentem je vyjádření nizozemského velvyslanectví ze srpna 1946, které bylo adresováni československému ministerstvu zahraničí a československému tisku. Toto prohlášení jednoznačně odmítlo dané spekulace, stručně cituji: 15. 8. 1946: „Nizozemská ambasáda vyjadřuje svou úctu a dovoluje si informovat Ministerstvo zahraničních věcí, že dnes předalo následující deklaraci tiskové agentuře ČTK s prosbou, aby byla dále poskytnuta do všeho československého tisku. Na základě šumu, který se šíří Československem, že poslanec Zápotocký měl týrat vězněné nizozemské občany v koncentračním táboře Sachsenhausen a že proto nizozemská vláda požádala o jeho vydání, prohlašuje Nizozemské velvyslanectví v Praze, že vláda jeho Veličenstva nepožádala o vydání Zápotockého. Velvyslanectví si dovoluje dodat, že Ministerstvu spravedlnosti nejsou známy žádné skutečnosti týkající se pana Zápotockého, a nebyla proti němu přijata ani žádná žaloba.“
Samozřejmě, jakékoliv spekulace překryl nástup komunistického režimu v roce 1948, kdy se následně na postavy „komunistického panteonu“ Gottwalda či Zápotockého nesmělo sáhnout, a to ani z důvodů jejich podílu na justičních vraždách a politických procesech 50. let. Teprve společenská změna konce roku 1989 dovolila znovu klást otázky a hledat doklady pro toto tvrzení. Bezprostředně po konci komunistické vlády – ale ještě před volbami roku 1990, se tak objevuje žádost holandským úřadům o informace. V holandském národním archivu se nachází složka se jménem Zápotocký, která byla dlouhá desetiletí nepřístupná, ale letos již mohla být zpřístupněna – a i vzhledem ke covidu děkuji holandským kolegům za promptní zpřístupnění materiálu „na dálku“. Materiál však neobsahuje očekávatelné doklady o zločinech. Mapuje právě žádost jednoho československého občana z ledna 1990, kdy píše holandské ambasádě: „Prosím o sdělení, zda je pravda, že po válce v r. 1945 žádalo Holandsko o vydání Antonína Zápotockého, pro bestiální zacházení s Holanďany v koncentračním táboře někde v Německu, kde Zápotocký dělal kápo /pomocník gestapa/. Tuto informaci potřebuji pro předvolební kampaň O. Fora. PS: Pro vaši informaci – tento komunistický prezident ČSSR nechal v uranových dolech v Jáchymově povraždit více než 100.000 politických vězňů. Povražděni byli ihned, anebo v krátké době ozářením.“ Pro atmosféru přelomu 80. a 90. let je jistě zajímavá i poznámka, že žadatel by rád informaci využil ve volební kampani. Holandské úřady se žádosti věnovaly na úrovni ministerstva spravedlnosti a zahraničních věcí v únoru 1990. Právě ministerstvo zahraničí doporučilo ministerstvu spravedlnosti následující znění odpovědi, které pak bylo posunuto žadateli: „Na danou otázku můžete panu … odpovědět následovně. Ministerstvo nemůže poskytnout tyto informace soukromému občanovi. Pouze v případě, že by příslušné soudní orgány podaly oficiální žádost o vzájemnou právní pomoc v rámci trestního řízení, by bylo možné posoudit, zda by bylo možné takové žádosti poskytnout spolupráci.“ Archivní bomba se tedy nekoná, očekávání otevření tajné složky nenaplňuje předpoklad, že se zde nachází doklady o fakticitě vyšetřování Antonína Zápotockého.
Když tak budeme kombinovat dosavadní doklady, které máme k dispozici – na jedné straně tradovaný příběh a na druhé straně paměti či úřední doklady – především vyjádření nizozemské ambasády z roku 1946, je velice nepravděpodobné, že by se podařilo danou fámu doložit nějakým překvapivým pramenem. V mediálním prostoru a mediální logice bylo v minulosti jistě zajímavé a lákavé propojovat Zápotockého negativní roli po roce 1948 (ostatně i v mezidobí 1945-1948) s válečným zločinem, ale pro takto černobílý „příběh válečného zločince“ prostě a jednoduše nemáme doklady, ba naopak. Bude proto dobré s „holandskou kartou“ v osudech Antonína Zápotockého pracovat s tímto kritickým vědomím. Je to možná jen drobná korekce (doposud nezpracovaného) životopisu druhého „dělnického prezidenta“, ale každý střípek, jehož podstatou bude kritické zhodnocení faktů, a nikoliv přepisování a další tradování fám, je podle mého názoru důležitý.