Odkaz tragédie, propagandy, paměti…

Letos uplyne sedm dekád od střelby v babické škole 2. července 1951 po půl jedenácté hodině večerní. O případu bylo za tu dobu mnohé napsáno, sám jsem se mu léta věnoval a v roce 2016 připravil monografii shrnující doposud známé a dokladovatelné skutečnosti celého případu. Jeho odkaz však spočívá také v něčem jiném než v potřebě objektivního historického zhodnocení. U příležitosti výročí se chci krátce věnovat několika obecnějším aspektům.
Odkaz odboje. Přestože jsme do naší legislativy pevně ukotvili skutečnost odboje a odporu proti komunistickému režimu, objektivně jde o legislativu, se kterou nejsou ztotožněni všichni občané tohoto státu. Problém odporu a odboje totiž zasahuje do společenské paměti těch, kteří nestáli na pozicích jasného odmítnutí režimu. Navíc jej komplikuje skutečnost, že v tomto případě zde není nějaký vnější nepřítel, ale jde o náznaky občanské války mezi Čechy. A tuto tradici obecně nesdílíme. Skutečností zůstává, že v roce 1951 existovala na Vysočině odbojová skupina, která se snažila informačně působit směrem na Západ, stejně jako měla ukryté zbraně a byla připravena v případě hromadného povstání připojit se k protikomunistickému ataku. Osobnost šílence Ladislava Malého, a nakonec i střelba v Babicích překryly toto odhodlání a statečnost lidí na Moravskobudějovicku.
Odkaz tragédie. Babice nejsou jen tragická střelba ve škole a tři mrtví na podestě školní budovy. Babice nejsou jen bolíkovická střelba v poli a dva mrtví vynášení na polní cestu. Babice jsou i tragédií sedmi poprav 3. srpna 1951 nad ránem, dalších dvou poprav Gustava Smetany a Jaroslava Melkuse, poprava nevinného kněze Jana Buly či poprava ochrnutého Stanislava Plichty až v roce 1953. Babice jsou také tragédií stovek lidí a rodin, jejichž příbuzní končili ve vězení, rodiny nakládané do autobusů a vysídlované z domovů, rozbitá manželství, osiřelé děti, zásahy do sousedských vztahů, do kádrových posudků a nemožnosti studovat, do paměti místa, do budoucnosti na desítky let dopředu… Události na Vysočině v roce 1951 proběhly v šílené rychlosti několika málo měsíců – jejich důsledky zůstávají i po sedmi dekádách v regionu patrné dodnes. To je skutečná a nesmazatelná síla tragédie.
Odkaz propagandy. Babice jsou dnes již učebnicovým příkladem dobové komunistické propagandy, která se neštítí obyčejné lži, modelování obrazu i nad hroby mrtvých obětí babické střelby. Do příběhu se nehodila sociálnědemokratická minulost dvou obětí ze tří, o mnoho více se hodila prostřelená legitimace v kapse mladého komunisty. Na ni se skládají básně, vystavuje se v muzeu a vzniká mýtický příběh třídního boje a oběti. Propaganda prostupuje nejen počátkem padesátých let, ale využívá příběh i v seriálovém opusu Třicet případů majora Zemana, stejně jako v knižní publikaci počátku 80. let u příležitosti třicetiletého výročí. Odkazem propagandy je pak paměť minulých generací, které nebyly konfrontovány přímo s daným případem, ale s jeho obrazem.
Odkaz paměti. Babice zůstávají v hlavách místních v nejednotném obrazu, v nejednotné paměti. Třebaže se dějiny posunuly již sedm desetiletí od osudové střelby, paměť je stále rozbitá do více obrazů. Ani jeden z nich pak nepřijímá tak docela možnou objektivní skutečnost dějin. Středobodem paměti jedněch zůstávají tři mrtví v babické škole – objektivní oběti vraždy – a následující represe Státní bezpečnosti může být odsouzena jako manipulativní a neadekvátní, ale nemaže z paměti oběť těch tří na podestě babické školy. Paměť obětí má zase jasno v tom, že obětmi Státní bezpečnosti jsou všichni – jak ti mrtví ve škole, tak následně všichni ti faráři, živnostníci, sedláci, správci polesí a hajní, mladí kluci, farské kuchařky, manželky, dcery… Všichni se dostali dle této paměti do osidel propracovaného dokonalého a ďábelského plánu StB, na který také doplatili. Tato paměť odmítá možnost omylů StB, možnost náhody – a co je zásadní – odmítá možnost, že hybatelem by mohl být prostý šílenec, jehož akce StB spíše využije, než by je plánovala. Je jednodušší být v dějinách obětí dokonalých spiknutí než si připustit náhodu, banalitu zla a nejednoznačnost dějiny…
Odkaz Babic. Babice nás mohou konfrontovat s dalšími aspekty dějin 20. století. Například se skutečností, kterak se z periferního místa stane středobod událostí nejvyšší politiky. Samozřejmě i díky masovým médiím a propagandě. A pak jsou i osobní odkazy a aspekty. Pro mě zůstanou součástí rodinné historie a vzpomínek mého prastrýce Ludvíka, který si po babických procesech prošel jedenáct let nejhorších komunistických lágrů. Nepoznal jsem však člověka s větším nadhledem a moudrostí. Odkaz Babic může být také v novém přemýšlení o vlastních dějinách.
V Babicích na návsi je dobový pomník se jmény tří obětí ve škole. Před babickou farou je pak umístěna busta jedné z obětí, P. Václava Drboly. U příležitosti výročí babických událostí dávala místní radnice pamětní věnec k pomníku na návsi v připomínce tří zastřelených. Věřím, že letos by se připomínka mohla proměnit a dojde ze strany vedení obce k umístění květin jak k oněm třem mrtvým, tak k bustě Václava Drboly – symbolicky za všechny další oběti. To, co vypadá na první pohled jako pietní drobnost, je dle mého zásadní posun ve vnímání vlastní historie.