Psychologická analýza života v nesvobodě.

Nakladatelství Portál vydalo v loňském roce knihu rakousko-amerického psychologa a psychoanalytika Bruno Bettelheima (1903-1990) s názvem „Lidé nejsou mravenci“ s podtitulem „Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora“. Autor v knize popisuje svoji zkušenost z pobytů v nacistických koncentračních táborů v Dachau a Buchenwaldu právě z hlediska psychologa či psychoanalytika. Kniha možná neprávem zapadla, je však naprosto mimořádným pohledem nejen na konkrétní životní zkušenost a historickou epochu spjatou s perzekucí. Je především nesmírně inspirativním pohledem na povahu lidského chování a rozhodování uprostřed totalitního, autoritativního či diktátorského režimu. A jakkoli se vždy bráním nějakým zjednodušujícím srovnáváním nacismu a komunismu, v tomto případě vnímám některé srovnatelnosti jako reálné. Přinejmenším i proto, že autor dokáže ze své zcela konkrétní hrůzné zkušenosti poodstoupit a dívá se obecněji na chování lidí v systému. A v tom případě se již lze zaměřit na otázky, zda některé vlastnosti nedemokratických systémů nejsou z hlediska lidských každodenních strategií opravdu srovnatelné.
Ztráta sebeúcty
Součástí popisu života v koncentračním táboře jsou některé klíčové momenty, respektive charakteristiky postupů a ničení lidské integrity. Bettelheim proti sobě nestaví zlé bubáky a nevinné oběti. Ptá se, jaký je vnitřní život vězně, jak se mění, jaké volí postupy pro přežití, jak se vyvíjí jeho vztah k vězniteli, ke světu tam venku atd. Důležitým pojmem je sebeúcta, které jsou vězni postupně zbavováni a jsou tak stavěni před vlastní vnitřní konflikty. Sám Bettelheim popisuje, jak se v jeden okamžik nejvíce bál toho, že u něj propukne schizofrenie. Posouvají se morální zásady, přežití se stává jediným důležitým cílem, odpadává nejen sebeúcta, ale i integrita dané osobnosti. Navíc, vše se odehrává v systému, který se k vězňům chová jako k dětem, nejsou si rovni s dospělými strážci, jakkoliv předtím měli důležité sociální postavení, majetek či vzdělání. A tím vším prostupuje strach, který je mnohem silnější oporou věznitelů než samotné fyzické tresty.
Žáby v kotli
V závěrečné části se pak od konkrétních popisů obrací k obecnější otázce, která již nesouvisí pouze s koncentračním táborem, ale se situací v německé společnosti, s chováním lidí v diktatuře. A právě zde se můžeme rozhodně zajímavě inspirovat i pro přemýšlení o komunistickém období a může to být velmi dobrá inspirace například k diskusím na téma existence či neexistence viditelného násilí v normalizaci. Nejlepší bude v tomto případě dát několikrát slovo samotnému autorovi, kdy z některých jeho myšlenek bude více než zřejmé, jakým směrem se jeho obecnější úvahy ubírají. Na počátku se věnuje nástupu diktatury a vnitřnímu hledání hranice, kde je ten moment, kdy by se měl (a mohl) člověk vzbouřit vůči zásahům do své autonomie a zda je ten moment vlastně reálný či rozpoznatelný. Říká: „…v případě osobní nezávislosti již nejsou věci tak jednoznačné. Většina lidí by neriskovala život, aby se vyhnuli menším zásahům do své autonomie. A když stát činí menší zásahy jeden po druhém, v jaké fázi má člověk říci: Už ne, ani kdyby mě to mělo stát život? A brzy již množství malých zásahů podkopá člověku kuráž do takové míry, že již nemá odvahu jednat. Totiž platí pro úzkost vyvolanou strachem o život nebo svobodu nebo obojí.“ Je to téměř klasická situace žab vařících se v kotli postupně stále více horké vody, kdy pocit, že to „zatím jde“ má na svém konci smrt. A není nepodobný tomu, jak se v Československu krok za krokem „normalizuje“ společnost mezi léty 1969-1971.
Přizpůsobení
Důležitým momentem je pak samotné chování lidí uvnitř již nastavené diktatury, kdy Bettelheim bez nějaké idealizace prostě konstatuje, že „…průměrný občan jakéhokoliv státu je málokdy hrdinou.“ Pokračuje pak popisem konkrétním zásahů nacistické diktatury proti skupinám a popisuje i reakci většiny společnosti, která tyto zásahy a represe vnímala. Říká: „Lidé, kteří nechtěli riskovat, zásahy proti skupinám přiměly předvídat, co by od nich stát mohl očekávat, dávno předtím, než stát svá očekávání oznámil.“ Opět můžeme poměrně bez rozpaků použít tyto teze vycházející z povahy jednoho režimu, i na režim jiný. Je to pak nejen otázka odvahy, přizpůsobení či vycházení vstříc nespravedlivému režimu. Je to i hluboce zásadní otázka po charakteru a svědomí každého jedince. Jak Bettleheim dále ohledně rozhodování lidí píše: „Pokud mě to, že budu státu vzdorovat, připraví o mé sociální postavení ve společnosti a v rodině, o můj domov a majetek, budu opět schopen si nějak uspořádat bez toho, co vždy bylo mým hlavním zdrojem jistoty? Jen ti, kdo věděli jistě, co je pomíjivé a co zásadní v nich samotných a v jejich životech, a věděli, že to zásadní s nimi za všech okolností zůstane, si mohli snadno dovolit jednat, aby se svého strachu zbavili. Pokusili se buď bojovat, nebo utéct.“ Zde v případném srovnání nemusíme zůstávat jen u situace po roce 1968, ale i u situace po roce 1948 uprostřed viditelnějších přímých represí. Ale vhled do skutečné vnitřní jistoty vs. oné jistoty sociální situace či rodiny, to jsou dilemata popsatelná a hmatatelná v prostředí disentu, stejně jako v prostředí většinové přizpůsobené společnosti… Právě přizpůsobení je velkým tématem psychologický úvah autora, aniž by okamžitě tuto vlastnost či strategii posílal před morální soud, snaží se popisovat to, jak lidská psýcha obecně funguje a píše: „Věci usnadňuje skutečnost, že většina z nás má velkou touhu se přizpůsobit. Každý ví, jak těžké je se odlišovat i jen při náhodném jednání s někým známým na ulici; a nesrovnatelně těžší to je, pokud odlišnost představuje ohrožení pro samotný náš život.“
Snažil jsem se v několika menších střípcích poukázat na autorovy závěry, které z jedné historické zkušenosti mohou znamenat poučení a cestu k pochopení jiného historického období. Samozřejmě, komunistická diktatura má i některé své originální vlastnosti, které nelze přes kopírák přenést mezi několika desetiletími a různou historickou tradicí. Zároveň se v Betteleheimově případě jedná o natolik zobecňující otazníky, které mohou pasovat například do strategií „šedé zóny“, která bývá tak často používána při charakteristice normalizace. Otázky sebeúcty, vnitřní integrity, strachu a hodnotových hranic nejsou jen otázkami nějaké konkrétní epochy, jsou to obecné otázky nejen pro chování občana v diktatuře, ale ostatně i ve svobodné společnosti.

Bruno Bettelheim: Lidé nejsou mravenci. Postřehy psychoanalytika z koncentračního tábora, Portál 2021, 222 s.