Dnes by oslavila své 125. narozeniny žena, která mne nepřestává inspirovat - má praprateta Vlasta Kálalová-di Lottiová. Občas se jí přezdívá „český Albert Schweitzer“. U nás v rodině jí však nikdo neřekne jinak nežli prostě „teta Vlasta“.




Vlasta už v sedmnácti letech mluvila anglicky, francouzsky, rusky, italsky, španělsky, německy a turecky.

Šla na medicínu a stala se pravděpodobně první chiruržkou v Československu.

Život jí změnila přednáška profesora Jaroslava Hlavy na téma exotická parazitologie. Vlasta se poté rozhodla, že jednoho dne odjede do Damašku či Bagdádu, otevře tam československou nemocnici a bude studovat exotické choroby, aby byla Evropa připravena na nemoci, které by se mohly s rozvojem cestování rozšířit z Orientu.

Pro splnění svého snu studovala arabštinu a perštinu a předplatila si turecký lékařský časopis, aby si osvojila medicínské názvosloví. Jako přípravu na exotické podnebí podnikala v nejparnějších dnech mnohakilometrové pochody.

Vlastní úspory však na cestu nestačily a Vlastě se dlouho nedařilo sehnat dostatek prostředků. Nakonec se její sen mohl uskutečnit až díky velkorysé půjčce od Tomáše Garrigue Masaryka, s nímž Vlastu propojila jeho dcera Alice Masaryková, zakladatelka Československého červeného kříže. Masaryk Vlastě pro uskutečnění velkých plánů postupně půjčil 244 tisíc korun, které během tří let dokázala do posledního haléře splatit.

Její sen se stal skutečností 15. března 1925, kdy otevřela v Bagdádu československou nemocnici.

Jako žena-lékařka a navíc Evropanka se musela zpočátku potýkat s nedůvěrou místních, kteří často stále spoléhali na pověry a domácí léčitelství. Protože ale mluvila plynně arabsky, rychle si získala klientelu – především z řad žen, kterým do té doby kvalitní péče chyběla.

Operovala velmi úspěšně i složité případy, takže se díky své pověsti několikrát dostala až ke králi.

V Bagdádu se zamilovala a provdala za urostlého a vznešeného Itala Giorgio-di Lottiho. Společně často před svítáním jezdili na koni do pouště pozorovat východ slunce. Postupně se jim narodili syn Radbor a dcera Drahomila Lydia.

Vše se zkomplikovalo, když Vlasta onemocněla horečkou dengue. Několik měsíců neměla sílu vstát z lůžka. Další pobyt v Bagdádu se stal nemožný. Když se po sedmi letech vrátila Vlasta s Giorgem do Československa, ocenil ji T. G. Masaryk slovy „Blahopřeji vám, paní doktorko! Udělala jste v cizině Československu dobré jméno. A takový kus práce, že by to leckterý mužský nezastal.“ Giorgio si začal říkat Jiří a naučil se česky.



Okupaci v letech 1939–1945 prožila Vlasta v rodných jihočeských Bernarticích, kde si otevřela soukromou ordinaci. Tato část příběhu je nejosobnější. Tatínek mé babičky a Vlastin bratr, dentista Jaroslav Kálal tehdy bydlel ve Vodňanech naproti vlakovému nádraží. Vlasta mu proto nabízela, aby se s rodinou přestěhovali do Bernartic, než válka skončí, protože domy poblíž nádraží by v případě bombardování byly první na ráně. Pradědeček to zvažoval, ale nakonec zůstal i s mou čerstvě narozenou babičkou ve Vodňanech. Ukázalo se, že to byl šťastný osud. Jinak bych se asi nenarodil.

Bylo to 8. května 1945, přesně v den konce války. Bernartičtí se slavnostně vyšňořili do národních krojů, postavili slavobrány a nedočkavě čekali, aby mohli přivítat blížící se sovětské vojáky. Ruská armáda byla skoro na dohled, lidé už slavili konec války. Do toho vpadli ustupující nacisté, které hnali Sověti od Jihlavy. Mířili k Písku, kudy vedla demarkační čára, do amerického zajetí. Prohráli válku. Zuřili. Ale pospíchali, chtěli jen rychle projet.

V tom se stalo něco, co se stát nemělo. Nějaký mladík vlezl Kálalovým do zahrady a vystřelil po nacistech pancéřovou pěst. To ustupující německé vojáky rozzuřilo. Rozhořel se boj. Vojáci střelbu opětovali a začali pronásledovat prchající lidi. Vypalovali. Vlastinu rodinu zastihli na útěku v polích.

„První zásah dostal syn Radbor. Naříkal. Chtěla mu jít na pomoc, ale prudký úder do ramene ji přirazil k zemi. Pak ještě ucítila horké palčivé škrábnutí na temeni hlavy. To je konec, napadlo ji. Když zahlédla esesáky, zavřela oči. Cítila, jak jeden přišel těsně k ní a pozoruje ji. Předstírat mrtvou! Ani víčkem nezachvět. – Kopnutí do boku. Nijak silné, jen jako by chtěl špičkou boty obrátit mršinu. Mladý je ale rozstřílený, pochválil si spokojený hlas. – Rozstřílený! Radbor! Už nepláče. – Vy ale nejste Čech, zeptal se německy jiný, méně rozjařený, unavenější voják. Jsem, odpověděl Giorgio. A pak ještě jednou svou nejistou němčinou: Ano, já jsem Čech. – Jiří žije! Jenomže pak voják vystřelil. Proto se tedy ptal. Itala by dal ošetřit. Italové jsou nebo aspoň byli spojenci. Itala by ušetřil, Čecha dobije. – Omdlela. První, co vnímala, když se probrala z mdlob, bylo ticho a červánky. Klekla si, lezla po třech jak zraněný pes, od jednoho k druhému. Všichni byli mrtví.“

Tak popsala tuto chvíli v životopisné knize Doktorka z domu Trubačů Ilona Borská.

Celkem v Bernarticích zavraždili v posledním dnu války 44 lidí.

Tato tragická událost poznamenala zbytek Vlastina života. Přesto se nevzdala. Cestovala po Spojených státech a Evropě. Přednášela. Překládala. Když byla pozvána na konferenci do Norska, rozhodla se, že svůj příspěvek pronese v norštině. A tak se naučila za měsíc norsky tak dobře, že byla schopná číst a psát poezii. Ke konci života hovořila nejméně čtrnácti jazyky.

V létě 1950 napsala prezidentu Klementu Gottwaldovi dopis, v němž prosila o milost pro Miladu Horákovou. Marně. Vlasta se tím však znelíbila komunistům. I proto je navzdory svým zásluhám téměř neznámá.

Trochu známou se Vlasta Kálalová stala až díky životopisné knize Ilony Borské, která stihla ještě v posledních letech Vlastina života zaznamenat obrysy pohnutého příběhu a v roce 1978, po sedmi letech od Vlastina skonu, vyšel poprvé životopisný román Doktorka z domu Trubačů.

V roce 1971, těsně před svou smrtí, napsala v dopise: „nejhanebnějším rysem otrockosti je stádní klanění se současným mocným“. Komunisté se pokusili její jméno vymazat z obecného povědomí.

V roce 1992 vyznamenal prezident Václav Havel Vlastu Kálalovou in memoriam Řádem T. G. Masaryka.

Díky, Vlasto. Díky za Tvou umanutou odvahu jít za svým snem. Díky za tvou neobyčejnou touhu pomáhat. Díky za Tvou obětavou lásku k člověku, kterou jsi tak výmluvně a vytrvale prokazovala svými činy. Díky.

Více o Vlastě např. zde: či zde: