Před pár týdny jsem navštívil Osvětim. Chtěl jsem to místo vidět, cítit. Chtěl jsem se přesvědčit, že existuje.



Byl krásný slunečný den. Když jsem procházel branou s nápisem „Arbeit Macht Frei“, zamrazilo mne. Kousek odsud každé ráno vesele vyhrávala pochodová kapela, aby na kost vychrtlí vězni udržovali svižný a rytmický krok. Jedna místnost je plná lidských bot, další podepsaných kufrů, další plechovek od smrtícího plynu Cyklon B. Snad nejhorší je místnost s několika tunami lidských vlasů – zde se nesmí fotografovat, a když jste tam, dobře cítíte proč.

Sto metrů od nenápadné kobky, v níž zahynuly desetitisíce lidí, stojí vilka, v níž bydlel velitel tábora Rudolf Höss s manželkou a dětmi, jež si zde hrávaly na zahradě. Mezi kobkou a vilkou stojí šibenice, na které za války nacisté věšeli pro výstrahu vězně, přičemž na té samé šibenici byl po válce popraven i k trestu smrti odsouzený Höss.

Četl jsem o tom za poslední dva měsíce knihy historické (Černá zem + Krvavé země od Timothy Snydera), četl jsem drsně silné příběhy jednotlivců, Elieho Wiesela, Primo Leviho, Edith Eger, četl jsem nesmírně silný román o Rudolfu Hössovi Smrt je mým řemeslem – a stejně to pořád nemohu pochopit.

Zároveň vím, že se o pochopení dál snažit musím. Příliš málo lidí ví, co přesně a proč přesně se v Osvětimi dělo. Příliš málo lidí zná jména dalších vyhlazovacích táborů: Belžec, Sobibor, Chelmno, Majdanek, Treblinka. Příliš málo lidí ví, že v Treblince zahynulo neuvěřitelných 900 000 lidí, přičemž přežil jen 1 člověk z 10 000 – z vlaku se zde totiž chodilo téměř bez výjimky rovnou do plynových komor.

***

Osvětim se stala symbolem holokaustu do velké míry proto, že ji přežilo nejvíce trýzněných, kteří tak o nacistických zvěrstvech mohli podat svědectví. Zemřelo zde asi 1,5 milionu lidí. To je neuvěřitelné číslo. Ale zároveň to je pouze desetina počtu, který měli na svědomí Hitler a Stalin na území tzv. Krvavých zemí (Polsko, Bělorusko, Ukrajina, Západní SSSR), přičemž většina z těchto lidí byla v době spuštění Osvětimi již po smrti. Neměli bychom na ty ostatní oběti zapomínat.

A nebyly to jen vyhlazovací tábory, byl to také Stalinem záměrně vyvolaný hladomor na Ukrajině, byly to miliony lidí popravených střelbou v lesích. Stalin s Hitlerem uzavřeli spojeneckou smlouvu Ribbentrop-Molotov a rozdělili si území Krvavých zemí napůl. Národní státy se zde zhroutily, občané ztratili právní ochranu a zacházelo se s nimi jako s lovnou zvěří. Nejdřív se tudy v roce 1939 ničivě přehnali Sověti expandující na západ, pak nacisté, kteří v roce 1941 zradili pakt a zaútočili na Sovětský svaz – a nakonec v roce 1944-1945 opět Sověti, kteří před sebou hnali ustupující a plenící nacisty. Právě na tomto území nikoho se bez dohledu právního státu odehrávala nejhorší zvěrstva druhé světové války.

A přece o tom víme tak málo. Obraz celého toho období měl západní i východní svět po desetiletí zkreslený, protože americká a britská armáda osvobodila (a nafilmovala) pouze koncentrační tábory na německém území, kde panovaly daleko mírnější podmínky než na území polském, a protože Sověti řadu informací o tom, co se v Krvavých zemích za války přesně dělo, desítky let tajili.

Dnes jsou ty informace již přístupné. Ale je třeba se zajímat. Ty oběti si to zaslouží. Protože jak říká Elie Wiesel: zapomenout je podruhé zavraždit. Právě o to nacistům v závěru války šlo – vymazat všechny stopy svých zločinů, vymazat své oběti z paměti světa.

My ale nesmíme zapomenout. Každý z těch milionů byl jednotlivec. Měl své jméno, své sny, svůj příběh. Bylo to 14 milionů krát JEDNA.

***

I po 77 letech zůstává ve vzduchu spousta otázek. Jedna otázka zní, co všechno v lidské psychologii, společenské dynamice, politické rétorice a ideologii něco tak strašného umožnilo a způsobilo. Jiná otázka zní, za jakých okolností by se něco takového mohlo opakovat. Jak něco takového vlastně začíná? Jakou roli zde hraje zneužívání slova, propaganda, populistická demagogie, kmenové myšlení (my X oni), strašení a vytváření obrazu démonického nepřítele? Jakou roli hrají přirozené lidské sklony a potřeby, např. vyniknout, být povýšen, realizovat se, být morálně nadřazený, pomstít se, neriskovat, ochránit rodinu, nepřijít o práci, poslouchat autoritu?

Co odlišovalo obyčejné hrdiny, kteří se nenechali zblbnout a strhnout ideologií, kteří se nepřizpůsobili většinovému tlaku a uchovali si lidskost a slušnost? Co odlišovalo ty, kteří riskovali a pomáhali, od těch, kteří udávali či slepě poslouchali? Na jaké straně bychom stáli my sami? Máme jistotu, že bychom obstáli?

Co můžeme udělat pro to, aby se něco takového už nikdy ani v náznaku opakovat nemohlo? Jsme si jisti, že se nic takového (třebas v jiné, mírnější formě) tam někde ve světě neopakuje? A pokud snad ano, co s tím můžeme dělat?

Mnoho takových otázek visí nad Osvětimí i nad námi samotnými dál.

***

Je důležité co nejvíc vědět. Je důležité si pamatovat a připomínat. Je důležité snažit se pochopit. Je třeba připustit, že se nás to týká. Je třeba se ptát, jak na něco takového vlastně máme odpovědět. V životě vlastním, v životě společenském, v politice domácí i v té mezinárodní.

Osvětim – a celý holokaust – zůstávají jako trvale otevřená rána, trvale přítomná otázka. Aspoň tak mi to přišlo, když jsem mohl stanout na nezměrné, mrazivé, blátivé a do šíře otevřené pláni koncentračního tábora Osvětim-Březinka.

***

Tady je pár fotek ode mne. Věřím, že řeknou víc než tisíce slov. Avšak některé jsem si dát netroufl.


***

P. S. Co se týče uvedených údajů a faktických tvrzení, čerpám především z knih historika Timothy Snydera - Krvavé země (věnované v textu zmíněnému území Krvavých zemí, tj. Polsku, Bělorusko, Ukrajina, západní SSSR za 2. sv války) a Černá zem (věnované holokaustu). Podrobnou historii vraždění včetně vcelku přesných počtů jednotlivých incidentů Snyder popisuje na 400 stranách Krvavých zemí, přičemž tady je něco jako stručné shrnutí (s. 393-394):



P. P. S. Záměrem tohoto textu je ukázat tragédii holokaustu v širším kontextu. Osvětim je pro nás často symbolem holokaustu a holokaust je zase často vnímán jako symbol obětí 2. světové války. Tento zločin a s ním spojené utrpení je vskutku nezměrný. Mým cílem není jej srovnávat s dalším utrpením (to v žádném případě nelze), ale doplnit jej o širší historický kontext Krvavých zemí, bez něhož jsou samotná možnost holokaustu i jeho průběh neúplné a obtížněji pochopitelné. Zároveň považuji za důležité připomenout obrovský rozsah utrpení a obětí, jež byly dlouho neznámé, dosud se o nich moc nemluví a které nemají svůj vlastní svátek, tedy obětí, jež si tak aktivně nepřipomínáme.