Od pokročilé vojenské techniky přes zahájení přístupových jednání, Evropská unie musí pokračovat v podpoře ukrajinské vlády veškerými možnými prostředky. Okamžité udělení členství ale může uškodit Ukrajině a paralyzovat EU – to vše k radosti Kremlu.




Když se prezident Volodomyr Zelenský v pátek 4. 3. skrze telemost připojil k demonstrantům na Václavské náměstí, napětí mezi účastníky se dalo krájet. Zelenského emotivní apel, který zakončil slovy „[k]aždý z vás je dnes Ukrajinec“, nemohl nechat chladným snad nikoho. Obrovské cítění s utrpením, nejistotou, ale i odhodláním Ukrajinců postavit se za svobodu své země vzbudilo a stále probouzí u milionů z nás, Čechů, pocity silné sounáležitosti. Přesvědčení, že Evropa a Ukrajina jsou a mají být jedno, může být zdrojem obrovské naděje pro zemi zmítanou konfliktem – a tu právě nyní Kyjev potřebuje.

Nutné samozřejmě je, aby tahle sounáležitost vyústila v tolik potřebné činy (o pomoci a o tom, co dalšího bychom měli také dělat, mluvím poslední dobou často, naposledy třeba tady) Okamžitý vstup do Unie, po kterém Zelenskyj volá, je v tomhle směru vcelku sympatický – a vlastně i pochopitelný. Vždyť co jiného než vstup do EU by lépe umožnilo všem Ukrajincům v podobném duchu se Zelenským prohlásit, že „každý z nich je dnes Evropanem“. A že Evropská unie s Ukrajinou počítá nejen v době války, ale i po ní, dlouhodobě.

Vím, že pod vlivem obrazů zkázy, lidských tragédií a emocí, které k nám nyní z východu proudí, máme asi všichni pocit, že to tak přeci nemůžeme nechat a že je třeba okamžitě podniknout vše, co je v našich silách, abychom pomohli – a nejlépe i to, co v našich silách není. A že nerozhodnout se v tuto chvíli pro jakoukoli z forem pomoci znamená zpronevěřit se našemu závazku a přání podpořit spřátelenou zemi.

Ačkoli větší integraci Ukrajiny v Parlamentním výboru pro přidružení EU-Ukrajina už dlouho prosazujeme, tahle úvaha je bohužel lichá. Podpora, kterou teď Kyjevu můžeme pomoci nejvíce, je ta účelná, nikoli symbolická – a představa „okamžitého přijetí“ je víc než cokoli jiného symbolem.

Přístup do Unie je složitý proces a má to své důvody. Státy, které chtějí vstoupit do EU, totiž nemusí „jen“ sdílet hodnoty a politické cíle našeho bloku. Jejich instituce a právní systém musí být také kompatibilní s tím evropským. A ten je po opravdu komplexní – upravuje totiž obrovské množství oblastí od finančních služeb přes energetiku až po kvalitu potravin.

Kdybychom proto ze dne na den rozhodli o přijetí Ukrajiny, nejen že budou mít firmy a občané extrémně krátkou dobu pro nastudování, pochopení a zapracování obrovského množství práv a povinností, které jim vzniknou, ale jejich vymáhání ani nebude mít kdo kontrolovat. Evropská unie má spolu s členskými státy spoustu provázaných kontrolních mechanismů a jejich kapacity – obzvlášť při nutnosti vybudovat kompletní unijní infrastrukturu a institucionální vazby v nové zemi – zkrátka nelze během několika pár měsíců magicky navýšit.

Vymahatelnost a rovné uplatňování pravidel napříč Unií je přitom stěžejní pro vnitřní integritu evropského trhu, jedné z největších devíz EU. Ochrana spotřebitelských práv a kvality produktů, volný pohyb zboží a předvídatelnost právních úprav jsou totiž vlastnosti, které činí EU tak atraktivní pro zbytek světa a díky kterým se nám v ní dobře žije. Jejich narušení může v konečném důsledku zapříčinit či prohloubit probíhající hospodářskou krizi a Evropu tak významně oslabit – třeba skrze citelné vnitřní šoky, které by skokové sjednocení legislativy mohlo způsobit ať už na straně EU, či Ukrajiny.

Kupříkladu oblast zemědělství, která má v důsledku dlouhých a komplikovaných jednání mezi členskými státy velmi specifická a detailní pravidla, by mohla být obzvlášť náchylná k významným otřesům, ať už náhlým přílivem zvýhodněných evropských produktů na Ukrajinu, či naopak pohybem zboží v druhém směru. Kdo by mohl stát o taková hospodářská zemětřesení v EU či Ukrajině? Odpověď znáte – nese totiž jméno Vladimir Vladimirovič.

Právě proto není přístup nových členů žádnou nahodilou hurá akcí, kterou by si evropští lídři jen tak na jednom odpoledním jednání odhlasovali. Přijímací proces se řídí Smlouvou o Evropské unii – de facto ústavou Unie – podle které mají přístupová jednání tři fáze: zahájení kandidatury, formální jednání o členství a podpis a ratifikace přístupové smlouvy.

Tu první, která se skládá z podání přihlášky kandidátskou zemí a jednomyslného schválení tzv. vyjednávacího mandátu o přístupu zeměmi EU, bychom mohli splnit relativně rychle. A hlavně bychom ji rychle splnit měli. Jenom tak můžeme vyslat signál Ukrajině, že to s jejich členstvím myslíme skutečně vážně – a to i přesto, že z podstaty věci nemůže být okamžité.

V této fázi jde v zásadě o to, že kandidátská země projeví zájem stát se plnohodnotným členem a respektovat cíle, hodnoty a procesy Unie. Ta se zas naopak musí rozhodnout, které změny při „ladění“ právních systémů a institucí kandidáta a Unie jsou pro ni klíčové, jaký si EU pro přístup představuje harmonogram a podobně – zkrátka rámec, v jakém se přístupová jednání budou odehrávat. Jak říkám, takový rámec je možný a měli bychom ho vypořádat vcelku rychle.

Druhou fází je pak samotné ladění regulací, norem a posílení institucionálních vazeb. Bez toho by to šlo těžko, jak jsem koneckonců psal už výš. Tahle fáze je co do technického provedení nejkomplikovanější, neboť obnáší transpozici a srovnávání mnoha právních úprav a norem. Oblastí, ve kterých musí vyjednavači najít shodu a ve kterých musí kandidátská země své zákony zarovnat či posílit na úroveň těch evropských – tzv. „chapters of the acquis“ nebo chcete-li „přístupové kapitoly“, je totiž celkem 35. Uzavřením každé z nich je navíc podmíněno souhlasem všech vlád členských zemí, a to může být někdy také pěkně složitá úloha.

Výsledkem těchto procesů je třetí fáze – samotné sepsání přístupové smlouvy, její schválení všemi vrcholnými institucemi EU (Parlament, Komise, Rada), podpis oběma stranami a konečně její ratifikace podle ústavních pravidel každé z členských zemí – většinou skrze parlament, referendum nebo obojí. Průběh této fáze je vcelku jasně daný a není technicky natolik náročný jako průběh fáze druhé. Politicky je ale jasně nejvíc ošemetný. Jak ukazují příklady schvalování Lisabonské smlouvy či Ústavy Evropské unie z nultých let, dynamika hlasování může v některých zemích nabrat nečekaný spád – a může se protáhnout na mnoho let, i když samotný dokument už je dávno hotový. Politici tak musí být extrémně opatrní, jak nalezený kompromis ve své zemi komunikují.

Nezapomínejme, že v případě Ukrajiny přijetím do EU lídři mohou riskovat vstup evropských zemí do mezinárodního konfliktu s nepředvídatelným, potenciálně jaderným vývojem. I to musí lídři při schvalování smlouvy vzít v potaz – a to prostě proto, že procesem následné ratifikace může taková skutečnost dost zahýbat. Nehledě na to, že EU má dlouhodobou konvenci nepřijímat země, které jsou zmítané konfliktem, což bylo například velkým tématem při řešení přístupu balkánských zemí. Ačkoli ty jsou nám minimálně geograficky bližší než Ukrajina, Evropa se v jejich případě rozhodla pro speciální přístupový proces, který počítá se splněním dodatečných kritérií, pokud by některá země měla být přijata. Kvůli vášním na Balkáně máme tedy více požadavků, nikoli méně – a situace na Ukrajině je nepochybně minimálně stejně zamotaná.

Objevují se hlasy, že jelikož EU nechce Ukrajinu přijmout „ze dne na den“, tak naše východní přátele v něčem zrazujeme, opouštíme či necháváme na pospas Rusku. Já chápu, že pod nynější vlnou solidarity, kterou jako Češi prožíváme, má mnoho lidí pocit, že nepřijmout Ukrajinu „ze dne na den“ znamená opustit Ukrajinu a nechat ji na pospas Rusku. Taková možnost ale prostě není reálná a jak poznamenává Georg Riekeles z European Policy Centre, jako odpověď na válku je přijetí do Unie dosti nevhodný nástroj.

Já si třeba myslím, že je nutné dodání veškeré možné vojenské pomoci – včetně letounů a pokročilých obranných systémů. Vojenská, logistická i ekonomická podpora na všech frontách je tím, co ve výsledku nejlépe přispěje k tomu, aby Kyjev zbabělou Putinovu agresi odrazil. Formální, členská účast na bruselských jednáních ale takovou okamžitou pomocí není.

Jedno je ale jasné – Ukrajina patří do Evropy. Sdílíme s ní minulost, jazyk, kulturu a koneckonců i prostor. Tečka. Jestli může mít současná nesmyslná válka vůbec nějaký přínos, je jím to, že si Západ tuhle skutečnost začíná uvědomovat.

V každém případě, ukrajinští občané si nyní procházejí neuvěřitelně tvrdou, existenční zkouškou. Tím nejlepším, co pro jejich morálku a odhodlání můžeme udělat – kromě zbraňové techniky a finanční a humanitární pomoci, je dodání jistoty, že až Kyjev ruskou hrozbu statečně odrazí, Evropa přijme Ukrajinu s poctami a s otevřenou náručí. A zahájení přístupových jednání je podle mě přesně takovým ujištěním.