Volby v Itálii. Má se Evropa obávat Giorgie Meloni?
V Itálii bude vládnout nejkonzervativnější vláda od konce 2. světové války. Nová post-fašistická koalice plánuje zasahovat do lidských práv a prakticky otřást samotnými základy italského politického systému. Co to znamená a jaké to bude mít dopady na celou Evropu?
Když se uprostřed léta rozpadla italská dosavadní vláda vedená bývalým prezidentem Evropské národní banky Mariem Draghi, nikdo ještě ani zdaleka nemohl tušit, jaké to ponese následky. Dnes už ale víme, že směřování Itálie na nadcházející volební období bude řídit krajně-pravicová koalice v čele s první italskou ženskou premiérkou Giorgií Meloni.
Spolu s Bratry Itálie Meloni povedou Itálii strany expremiéra a usvědčeného korupčníka Silvia Berlusconi a proputinovského euroskeptika Mattea Salvini. Vážně ale bude nová vláda představovat pro Italy a Evropu takové riziko?
Co má nová koalice v plánu zatím příliš nevíme. Její volební program je totiž neskutečně fádní a schválně zanechává mnoho prostoru pro interpretaci. Přes to všechno ale můžeme alespoň určit, jakým směrem se Itálie v následujících měsících a možná i letech vydá.
Jak zůstat u moci? Stačí změnit systém ve vlastní prospěch
Na rozdíl od lidských práv, ke kterým se ještě dostanu, se koalice Meloni v otázkách právního státu poměrně rozjela, a to včetně návrhu řady radikálních změn. Předloni totiž v Itálii proběhlo občanské referendum, které snížilo počet italských poslanců o třetinu a zároveň značně zvýhodňuje koalice. Předvolební průzkumy věštily pravicové koalici až ⅔ většinu ve sněmovně – dostatek zastupitelů na to měnit italskou Ústavu.
Ambiciózní koalice proto kandidovala s naprosto zásadním návrhem – zavedení přímé volby prezidenta. S myšlenkou přímé demokracie a přímé volby prezidenta bych osobně neměl problém. Ten vidím spíš v tom, že prezident by měl zároveň získat celou řadu nových pravomocí a mít větší možnosti než poslanecká sněmovna. Prezidentský systém vlády totiž Bratři Itálie navrhují jako definitivní řešení doposud velice nestabilní italské demokracie. Průměrný věk služby italské vlády se totiž od druhé světové války drží někde okolo 13 měsíců. Problém je ale spíše v nastavení pravomocí daném ústavou - italský Senát má, narozdíl třeba od českého stejné pravomoci jako poslanecká sněmovna. Vláda tedy končí ne jen tehdy, když ztratí podporu sněmovny, ale i když ztratí podporu v senátu - a udržet obě dvě komory je obzvláště těžká disciplína.
Ruku v ruce s volbu prezidenta má Meloni v plánu i nemalou reformu soudnictví. Nově plánuje například zřídit novou disciplinární komoru, která by byla tvořena bývalými ústavními soudci volenými prezidentem. To znamená, že prezident by prakticky získal moc vybudovat si vlastní kárný soudní systém z vlastních lidí, skrze který by mohl šikanovat italské soudce. Pokud vám to připadá podezřele povědomé, máte pravdu. Obdobný systém funguje v Polsku, kde vládní PiS skrze svoje reformy soudnictví naprosto ovládá polský soudní systém.
Všechny plány pravicové koalice ale stejně nakonec narazily na překážku. Vítězná koalice sice získala jak v poslanecké sněmovně, tak v Senátu nadpoloviční většinu, na dvoutřetinovou ale už nedosáhla. Zatím jí v první komoře chybí 30 poslanců a v druhé 22 senátorů. Neznamená to ale, že by nová vláda byla naprosto bezzubá. Ačkoliv nemá ⅔ většinu, stále může navrhnout referendum. A jak moc dobře víme, referenda v Itálii můžou fungovat.
Itálie má první premiérku… a zároveň i odpůrkyni ženských práv
Velký důraz ovšem hodlá Giorgia Meloni klást na rodinnou politiku. Sama o sobě tvrdí, že je především matka, a zároveň zastává vize fašistického hesla „Bůh, rodina a vlast“. Není tak vlastně ani vůbec překvapivé, že se hned první kapitola programu Bratrů Itálie jmenuje „Porod a podpora rodiny“.
Obsah první kapitoly by ale mnoho skeptiků mohl příjemně překvapit. Na rozdíl od svých kolegů v Polsku nebo Maďarsku Bratři Itálie plánují podporovat právo na dobrovolnou interrupci, konkrétně podle zákona 194 z roku 1978. Když ale vezmeme v kontext aktuální stav práva na interrupci v Itálii, naskytne se nám mnohem temnější obrázek.
Pokud chtějí dnes Italky dobrovolně ukončit těhotenství, musí nejdříve podstoupit komplikovaný proces zakončený poradenstvím za cílem „odstranit překážky“ pro donošení plodu. Zastaralý zákon, který mimochodem definuje cíl interrupce jako „ochranu lidského života před jeho započetím“, navíc umožňuje doktorům odmítnout zákrok provést. Podle posledních dat jde až o 70 % italských doktorů.
Zjednodušeně řečeno, Meloni nemusí pro omezení práva na interrupce dělat prakticky nic. Naopak, Bratři Itálie mají v programu plán podpořit informační kampaně na osvětu těhotenství.
„Židovsko-křesťanské hodnoty“
Už je to skoro rok, co italští senátoři, především pak ti z krajní pravice, úspěšně torpédovali návrh antidiskriminačního zákona. V Itálii, která se v ochraně LGBT práv řadí v celé EU až na tristní 23. pozici a kde jako v jediné větší Západní zemi nejsou legalizovaná stejnopohlavní manželství, je proto představa vlády Giorgie Meloni pro řadu lidí katastrofou.
Volební program Bratrů Itálie o právech sexuálních menšin samozřejmě vůbec nemluví. On ani vlastně prakticky nemusí – sama Meloni se nijak neštítí po vzoru polské PiS nazývat sexuální menšiny „LGBT lobby“ a „genderovou ideologií“, kterou Itálie nesmí tolerovat.
Pokud měly menšiny v Itálii doposud přeci jen miniaturní šanci na změnu k lepšímu, teď na ni budou muset zapomenout. Kdykoliv, kdy se jakákoliv krajní populistická pravice v Evropě dostala k moci, zneužila místní menšiny jako slaměného panáka pro odvedení pozornosti svých vlastních chyb.
Obdobně z Meloniho programu „Bránit evropské klasické a židovsko-křesťanské“ vyplývá drastické posílení italské migrační politiky. Nová vláda se bude podle programu snažit o vytvoření tvrdších hraničních kontrol a vytvoření námořní blokády středozemního moře za cílem zamezit migraci. Jak toho chce sama Itálie dosáhnout, je zatím záhadou. Především z toho pak ale vyvstává otázka, kdo bude italskou flotilu kontrolovat, aby například protizákonně nevytlačovala čluny zpátky do moře.
Osa Varšava-Řím-Budapešť?
V poslední řadě se dostáváme k otázce, co vítězství italských pseudofašistů bude znamenat pro zbytek Evropy. Giorgia Meloni se mohla těšit z nesčetně gratulací, především pak od jejích kolegů z evropské frakce ECR. Krajní pravici otevřeně pogratulovali i čeští politici za ODS, jako jsou europoslanci Vondra nebo Zahradil, až po lídra české SPD Tomia Okamury, který je otevřeně dlouhodobým spojencem koaličního Mattea Salvini.
Vítězům letošních voleb pak pogratulovaly především dvě evropské vlády – polská PiS Jaroslawa Kaczynského a maďarský Fidesz Viktora Orbána. Právě obě zmíněné vlády totiž v Meloni vnímají silného spojence, který jim může zásadně pomoct v jejich dosavadnímu cíli vysát evropské peníze pro vlastní sobecké účely.
Polsko spolu s Maďarskem ve svých zemích systematicky likvidují právní stát, nezávislé soudy, média a lidská práva. Zároveň jako čistí příjemci EU dotací na své plány pobírají peníze z EU.
Už je to řada let, co EU s částí Visegrádské čtyřky zahájila proces ohledně článku 7 SEU o porušování evropských hodnot, které se obě země při svém vstupu zavázaly dodržovat. Aby ale celý proces mohl pokračovat, potřebuje jednomyslný souhlas Rady EU, sestávající z hlav států EU. Varšava s Budapeští si ale takticky kryjí záda. Dokud se bude v Radě hlasovat jednomyslně, neexistuje prakticky žádný způsob, jak by EU mohla v řízení dál pokračovat.
Díky také naší snaze se ale Komise po dlouhých letech dočkala nového nástroje, skrze který může hlídat evropské peníze před zneužitím místních autoritářů – mechanismus podmíněnosti. Pokud někdo krade a zneužívá evropské peníze na utlačování demokracie, nemá na ně mít nárok.
V čem je ale problém? Komise se prozatím zdráhala nový nástroj proti Budapešti a Varšavě využít. Alespoň doposud. Na jaře ho totiž spustila proti Maďarsku – zatím ale v hodně osekané podobě. Zároveň je připravena s Orbánem vyjednávat nesmyslné kompromisy.
Pokud má ale v následujících dnech Komise rozhodnout o osekání maďarského rozpočtu z EU, bude potřebovat souhlas kvalifikované většiny – podporu 15 z 27 členských států, které zároveň představují více jak 65 % evropské populace. Na druhou stranu, pokud by se takové rozhodnutí mohlo vetovat, stačí tzv. Blokační většina, kterou tvoří alespoň 4 členské státy reprezentující přinejmenším 35 % obyvatelstva EU.
Asi už tušíte, kam tím mířím. Podtrženo a sečteno, Maďarsko a Polsko spolu s Itálií tvoří zhruba čtvrtinu populace EU. Pokud seženou dostatečnou podporu alespoň v přilehlých státech, je skutečně možné, že se jim podaří vetovat i názor kvalifikované většiny. Pokud se to vážně povede, EU vesměs ztratí veškeré dosavadní nástroje na ochranu svého rozpočtu před fašisty a autoritáři.
Počátek konce?
Částečně díky normalizaci krajní pravice a dosavadní neschopnosti Komise adekvátně reagovat se k moci postupně dostává nový, silně protievropský proud. Pokud budou lidé, jako je Meloni, součástí i více evropských vlád, hrozí evropskému projektu dosud nevídaná krize.
Reálné dopady vítězství fašistů v Itálii zatím neumíme plně předvídat. Přinejmenším by ale měly volby v Itálii pro Evropu působit jako budíček, že pasivita se nevyplácí. Doufám, že se Komise na následný vývoj v Itálii zaměří. Už si nemůžeme připustit ty samé chyby, které se odehrály v Polsku a Maďarsku.
Zdroj: https://hungarytoday.hu/leader-of-brothers-of-italy-orban-our-role-model/
Když se uprostřed léta rozpadla italská dosavadní vláda vedená bývalým prezidentem Evropské národní banky Mariem Draghi, nikdo ještě ani zdaleka nemohl tušit, jaké to ponese následky. Dnes už ale víme, že směřování Itálie na nadcházející volební období bude řídit krajně-pravicová koalice v čele s první italskou ženskou premiérkou Giorgií Meloni.
Spolu s Bratry Itálie Meloni povedou Itálii strany expremiéra a usvědčeného korupčníka Silvia Berlusconi a proputinovského euroskeptika Mattea Salvini. Vážně ale bude nová vláda představovat pro Italy a Evropu takové riziko?
Co má nová koalice v plánu zatím příliš nevíme. Její volební program je totiž neskutečně fádní a schválně zanechává mnoho prostoru pro interpretaci. Přes to všechno ale můžeme alespoň určit, jakým směrem se Itálie v následujících měsících a možná i letech vydá.
Jak zůstat u moci? Stačí změnit systém ve vlastní prospěch
Na rozdíl od lidských práv, ke kterým se ještě dostanu, se koalice Meloni v otázkách právního státu poměrně rozjela, a to včetně návrhu řady radikálních změn. Předloni totiž v Itálii proběhlo občanské referendum, které snížilo počet italských poslanců o třetinu a zároveň značně zvýhodňuje koalice. Předvolební průzkumy věštily pravicové koalici až ⅔ většinu ve sněmovně – dostatek zastupitelů na to měnit italskou Ústavu.
Ambiciózní koalice proto kandidovala s naprosto zásadním návrhem – zavedení přímé volby prezidenta. S myšlenkou přímé demokracie a přímé volby prezidenta bych osobně neměl problém. Ten vidím spíš v tom, že prezident by měl zároveň získat celou řadu nových pravomocí a mít větší možnosti než poslanecká sněmovna. Prezidentský systém vlády totiž Bratři Itálie navrhují jako definitivní řešení doposud velice nestabilní italské demokracie. Průměrný věk služby italské vlády se totiž od druhé světové války drží někde okolo 13 měsíců. Problém je ale spíše v nastavení pravomocí daném ústavou - italský Senát má, narozdíl třeba od českého stejné pravomoci jako poslanecká sněmovna. Vláda tedy končí ne jen tehdy, když ztratí podporu sněmovny, ale i když ztratí podporu v senátu - a udržet obě dvě komory je obzvláště těžká disciplína.
Ruku v ruce s volbu prezidenta má Meloni v plánu i nemalou reformu soudnictví. Nově plánuje například zřídit novou disciplinární komoru, která by byla tvořena bývalými ústavními soudci volenými prezidentem. To znamená, že prezident by prakticky získal moc vybudovat si vlastní kárný soudní systém z vlastních lidí, skrze který by mohl šikanovat italské soudce. Pokud vám to připadá podezřele povědomé, máte pravdu. Obdobný systém funguje v Polsku, kde vládní PiS skrze svoje reformy soudnictví naprosto ovládá polský soudní systém.
Všechny plány pravicové koalice ale stejně nakonec narazily na překážku. Vítězná koalice sice získala jak v poslanecké sněmovně, tak v Senátu nadpoloviční většinu, na dvoutřetinovou ale už nedosáhla. Zatím jí v první komoře chybí 30 poslanců a v druhé 22 senátorů. Neznamená to ale, že by nová vláda byla naprosto bezzubá. Ačkoliv nemá ⅔ většinu, stále může navrhnout referendum. A jak moc dobře víme, referenda v Itálii můžou fungovat.
Itálie má první premiérku… a zároveň i odpůrkyni ženských práv
Velký důraz ovšem hodlá Giorgia Meloni klást na rodinnou politiku. Sama o sobě tvrdí, že je především matka, a zároveň zastává vize fašistického hesla „Bůh, rodina a vlast“. Není tak vlastně ani vůbec překvapivé, že se hned první kapitola programu Bratrů Itálie jmenuje „Porod a podpora rodiny“.
Obsah první kapitoly by ale mnoho skeptiků mohl příjemně překvapit. Na rozdíl od svých kolegů v Polsku nebo Maďarsku Bratři Itálie plánují podporovat právo na dobrovolnou interrupci, konkrétně podle zákona 194 z roku 1978. Když ale vezmeme v kontext aktuální stav práva na interrupci v Itálii, naskytne se nám mnohem temnější obrázek.
Pokud chtějí dnes Italky dobrovolně ukončit těhotenství, musí nejdříve podstoupit komplikovaný proces zakončený poradenstvím za cílem „odstranit překážky“ pro donošení plodu. Zastaralý zákon, který mimochodem definuje cíl interrupce jako „ochranu lidského života před jeho započetím“, navíc umožňuje doktorům odmítnout zákrok provést. Podle posledních dat jde až o 70 % italských doktorů.
Zjednodušeně řečeno, Meloni nemusí pro omezení práva na interrupce dělat prakticky nic. Naopak, Bratři Itálie mají v programu plán podpořit informační kampaně na osvětu těhotenství.
„Židovsko-křesťanské hodnoty“
Už je to skoro rok, co italští senátoři, především pak ti z krajní pravice, úspěšně torpédovali návrh antidiskriminačního zákona. V Itálii, která se v ochraně LGBT práv řadí v celé EU až na tristní 23. pozici a kde jako v jediné větší Západní zemi nejsou legalizovaná stejnopohlavní manželství, je proto představa vlády Giorgie Meloni pro řadu lidí katastrofou.
Volební program Bratrů Itálie o právech sexuálních menšin samozřejmě vůbec nemluví. On ani vlastně prakticky nemusí – sama Meloni se nijak neštítí po vzoru polské PiS nazývat sexuální menšiny „LGBT lobby“ a „genderovou ideologií“, kterou Itálie nesmí tolerovat.
Pokud měly menšiny v Itálii doposud přeci jen miniaturní šanci na změnu k lepšímu, teď na ni budou muset zapomenout. Kdykoliv, kdy se jakákoliv krajní populistická pravice v Evropě dostala k moci, zneužila místní menšiny jako slaměného panáka pro odvedení pozornosti svých vlastních chyb.
Obdobně z Meloniho programu „Bránit evropské klasické a židovsko-křesťanské“ vyplývá drastické posílení italské migrační politiky. Nová vláda se bude podle programu snažit o vytvoření tvrdších hraničních kontrol a vytvoření námořní blokády středozemního moře za cílem zamezit migraci. Jak toho chce sama Itálie dosáhnout, je zatím záhadou. Především z toho pak ale vyvstává otázka, kdo bude italskou flotilu kontrolovat, aby například protizákonně nevytlačovala čluny zpátky do moře.
Osa Varšava-Řím-Budapešť?
V poslední řadě se dostáváme k otázce, co vítězství italských pseudofašistů bude znamenat pro zbytek Evropy. Giorgia Meloni se mohla těšit z nesčetně gratulací, především pak od jejích kolegů z evropské frakce ECR. Krajní pravici otevřeně pogratulovali i čeští politici za ODS, jako jsou europoslanci Vondra nebo Zahradil, až po lídra české SPD Tomia Okamury, který je otevřeně dlouhodobým spojencem koaličního Mattea Salvini.
Vítězům letošních voleb pak pogratulovaly především dvě evropské vlády – polská PiS Jaroslawa Kaczynského a maďarský Fidesz Viktora Orbána. Právě obě zmíněné vlády totiž v Meloni vnímají silného spojence, který jim může zásadně pomoct v jejich dosavadnímu cíli vysát evropské peníze pro vlastní sobecké účely.
Polsko spolu s Maďarskem ve svých zemích systematicky likvidují právní stát, nezávislé soudy, média a lidská práva. Zároveň jako čistí příjemci EU dotací na své plány pobírají peníze z EU.
Už je to řada let, co EU s částí Visegrádské čtyřky zahájila proces ohledně článku 7 SEU o porušování evropských hodnot, které se obě země při svém vstupu zavázaly dodržovat. Aby ale celý proces mohl pokračovat, potřebuje jednomyslný souhlas Rady EU, sestávající z hlav států EU. Varšava s Budapeští si ale takticky kryjí záda. Dokud se bude v Radě hlasovat jednomyslně, neexistuje prakticky žádný způsob, jak by EU mohla v řízení dál pokračovat.
Díky také naší snaze se ale Komise po dlouhých letech dočkala nového nástroje, skrze který může hlídat evropské peníze před zneužitím místních autoritářů – mechanismus podmíněnosti. Pokud někdo krade a zneužívá evropské peníze na utlačování demokracie, nemá na ně mít nárok.
V čem je ale problém? Komise se prozatím zdráhala nový nástroj proti Budapešti a Varšavě využít. Alespoň doposud. Na jaře ho totiž spustila proti Maďarsku – zatím ale v hodně osekané podobě. Zároveň je připravena s Orbánem vyjednávat nesmyslné kompromisy.
Pokud má ale v následujících dnech Komise rozhodnout o osekání maďarského rozpočtu z EU, bude potřebovat souhlas kvalifikované většiny – podporu 15 z 27 členských států, které zároveň představují více jak 65 % evropské populace. Na druhou stranu, pokud by se takové rozhodnutí mohlo vetovat, stačí tzv. Blokační většina, kterou tvoří alespoň 4 členské státy reprezentující přinejmenším 35 % obyvatelstva EU.
Asi už tušíte, kam tím mířím. Podtrženo a sečteno, Maďarsko a Polsko spolu s Itálií tvoří zhruba čtvrtinu populace EU. Pokud seženou dostatečnou podporu alespoň v přilehlých státech, je skutečně možné, že se jim podaří vetovat i názor kvalifikované většiny. Pokud se to vážně povede, EU vesměs ztratí veškeré dosavadní nástroje na ochranu svého rozpočtu před fašisty a autoritáři.
Počátek konce?
Částečně díky normalizaci krajní pravice a dosavadní neschopnosti Komise adekvátně reagovat se k moci postupně dostává nový, silně protievropský proud. Pokud budou lidé, jako je Meloni, součástí i více evropských vlád, hrozí evropskému projektu dosud nevídaná krize.
Reálné dopady vítězství fašistů v Itálii zatím neumíme plně předvídat. Přinejmenším by ale měly volby v Itálii pro Evropu působit jako budíček, že pasivita se nevyplácí. Doufám, že se Komise na následný vývoj v Itálii zaměří. Už si nemůžeme připustit ty samé chyby, které se odehrály v Polsku a Maďarsku.