Bývalý dvorní právník prezidenta Klause, Pavel Hasenkopf, se na sociálních sítích obul do výroků prezidenta Petra Pavla ohledně toho, že by možná bylo strategické, kdyby Česko přestalo blokovat reformy EU a místo toho se snažilo promítnout své zájmy do budoucího unijního uspořádání. Proč ale hraje tuhle pokryteckou hru?


V tomto kontextu je totiž nutné číst na první pohled „třaskavé“ titulky ohledně toho, že si prezident Pavel dovede představit ústupek v otázce národního veta při hlasování v Radě. Hasenkopf hraje na stejnou národoveckou strunu jako jeho prezident Klaus při někdejším vzdorování podpisu Lisabonské úmluvy. Oba přitom dobře vědí, že trucování k ničemu dobrému nevedlo ani tehdy a nepovede ani teď.

Pro připomenutí: Václav Klaus jako prezident podepsal Lisabonskou úmluvu poté, co ji dvakrát posoudil Ústavní soud a nenašel na ní nic protiústavního. Podpisu předcházela neskutečná kampaň vedená přímo tímto prominentním členem ODS, takže si ho možná řada z nás spojí právě s odporem ke změně evropských zakládacích smluv, známých jako „Lisabon“. Verbální vymezování ale nic nemění na tom, že Václav Klaus zkrátka dostál své ústavní roli a po vyčerpání všech možností, jak evropského „strašáka“ zastavit, smlouvu prostě potvrdil. Tak to v demokraciích prostě bývá.

Dobře to ví i jeho dlouholetý právní poradce Hasenkopf. Ten navíc jako právník musí znát do detailu i obsah, který lisabonské změny přinesly. Rozhodování v Unii se změnilo směrem k častějšímu hlasování kvalifikovanou většinou, potřeba jednomyslného rozhodnutí zůstala jen u několika výjimek. Klaus svým podpisem potvrdil například to, že se jednomyslností nebudou řídit hlasování v otázkách souvisejících s azylem a migrací. Kdyby chtěl být člověk škodolibý a zároveň si pocvičit slovník Tomia Okamury, mohl by říct, že to tedy byl právě Václav Klaus, kdo sem pozval migranty.

Bohužel je dosud jednomyslnost potřeba i v zahraničněpolitické oblasti, což nám teď dělá problém, protože když chceme podporovat Ukrajinu, musíme najít shodu třeba i s takovým Viktorem Orbánem. Buď nás to stojí peníze (které chce teď Evropská komise Orbánovi vyplatit, i když jsou fondy zmražené z důvodu porušování právního státu a systematické korupce) i mezinárodní pověst. Nemluvě o tom, že tento systém do budoucna nebude udržitelný, pokud chceme, aby Ukrajina a další kandidátské země, například Gruzie nebo východní Balkán, v dohledné době vstoupily do EU. Proto je takříkajíc jisté, že kdo chce Ukrajinu v Unii, bude muset souhlasit s nějakým typem reforem rozhodování v EU.

Výkřiky o tom, že se Česko zbavuje suverenity a že to je vlastizrada, jsou samozřejmě nesmysl. Pokud hlava státu realisticky čte politickou situaci a ještě o ní je schopná otevřeně hovořit (a to dokonce v několika mezinárodních jazycích), je to naopak velké plus a úkaz, který jsme za posledních 20 let v prezidentském provedení téměř nevídali. Znovu si připomeňme, že i Václav Klaus nakonec změny základních smluv, omezení jednomyslnosti a posílení hlasování většinou nakonec podepsal. Ale jistě by Pavla Hasenkopfa nenapadlo ukazovat kvůli tomu na něj prstem s pokřikem „vlastizrdáce“.