Když se páni poslanci Kraus a Tlustý před časem nepříliš vkusně vyjádřili o půvabech členky vlády paní Buzkové, jakýsi komentátor k tomu docela výstižně poznamenal, že dnes už i „těla politiků jsou věc veřejná“. Nepostihl však pravdu celou. Politik či politička nemá jen tělo, nýbrž zpravidla i duši.

Oba tyto přírodní elementy spolu komunikují a vzájemně se ovlivňují (viz např. „ve zdravém těle zdravý duch“ nebo „do čehos to, Bože, duši dal“) a u živé lidské bytosti tvoří unikátní celek, který tuto bytost odlišuje od jiných bytostí. Citovaný soud je proto třeba zpřesnit tak, aby se institut veřejného vlastnictví neomezoval u politiků jen na těla. Ano, veřejnou věcí je politik jako celá bytost, nikoliv pouze jako tělo nebo jako duch. Termín „věc“ je v této souvislosti použit jako generický termín ve smyslu záležitosti, jevu nebo instituce, nikoliv proto, že bychom snad politika chtěli srovnávat s nějakým neživým předmětem jako je ojetý automobil nebo silniční patník, a tak jeho významnou společenskou funkci zlehčovat.

Bohužel, tento zjevně správný názor se dosud nesetkává s všeobecným souhlasem. Veřejnost ovšem spíše souhlasí nebo na tuto věc nemá vyhraněný názor. Politici v aktivitě se však často brání tomu, aby obyčejní lidé měli právo vhledu do jejich soukromí a chtějí sami rozhodovat o tom, co dají veřejnosti v plen a co před ní pečlivě ukryjí. Jde-li politik se synem na fotbalový zápas nebo vyleze-li na vysokou horu (soukromé činnosti), touží po tom, aby to bylo dobře vidět v televizi. Vstupuje-li do vykřičeného domu nebo si půjčuje peníze od známého podvodníka (také soukromé činnosti), chce to utajit. Jde-li o milostnou záležitost, politik uvažuje o jejím zveřejnění zejména podle toho, jde-li o úspěch a trofej, které vylepší jeho image, nebo spíše o trapnost, k níž by u slušných lidí nemělo docházet. Situací, které mohou nastat, je ovšem široká paleta a politik by nejraději posuzoval vždy sám, zda mu mohou prospět či uškodit. V extrémním případě si může dokonce říci: „K čertu s veřejnou funkcí“, jak učinil anglický král Eduard VIII, který se kvůli dvakrát rozvedené paní Simpsonové zřekl ve prospěch svého bratra George v roce 1936 trůnu, na němž pobyl sotva 10 měsíců.

Jak však zdůvodnit, že politik je opravdu věc veřejná a že nejde zase o nějaký záludný útok na čest politických elit? Hlavní důvody jsou dva.

První důvod vyplývá ze samé podstaty politiky. Politik se v demokracii živí tím, že se uchází o podíl na veřejné moci a pokud ho získá, tak ho v rámci svého mandátu vykonává. To znamená, že voliči – oni svrchovaní držitelé moci – na něho svůj díl moci dobrovolně převedli, ať už to bylo proto, že si politik získal jejich důvěru nebo prostě proto, že je jim jedno, koho volí. Při výběru svých politiků jsou lidé totiž poměrně lehkomyslní a dnes už také značně znechucení. Vědí přece dobře, že někdo tu práci dělat musí podobně jako je třeba spravovat zuby nebo čistit zanešené kanály. A kdoví koho by jim partaje zase podstrčily, kdyby jimi vybrané kandidáty tvrdošíjně odmítali. Občané však vědí také, že si na politiku v každém případě platí, a občas si mohou položit otázku, kdo vlastně jejich veřejné peníze dostává a jak jich užívá. Mnoho občanů totiž do politiky docela slušně vidí a dělá si o ní vlastní závěry.

Co to má však společného se soukromím? Což třeba poslanec neplní řádně svůj mandát a neslouží občanům tím, že v parlamentu poslušně zdvihá ruku podle partajních direktiv, má jen málo neomluvených absencí a úřední hodiny ve své kanceláři ve volebním obvodu dodržuje skoro přesně, byť tam za ním nikdo nechodí? Což nemá po pracovní době právo na nerušené soukromí a zasloužený odpočinek jako každý jiný zaměstnanec?

S lítostí jsme nuceni prohlásit, že politik takové právo nemá. Dovede si vůbec někdo představit, jak by to u nás i jinde v Evropě nebo v Americe dopadalo, kdyby se politici vůbec nemuseli bát zvědavých pohledů do jejich soukromí?

Vezměme například existenci milenky, tedy jev, který je teď v Česku poměrně aktuální díky iniciativám politických špiček Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka, i když v tomto ohledu měli mnoho známých i neznámých předchůdců. Existence milenky (přítelkyně, partnerky, družky, kamarádky, společnice, utěšovatelky, snoubenky, nové manželky apod. podle okolností) není faktor politicky neutrální. Tento faktor může, podobně jako u manažerů a jiných nepolitiků v důležitých funkcích, pozitivně nebo negativně ovlivňovat nejen politikovu fyzickou a duševní čilost, nýbrž i soudnost, disponibilitu, ohebnost šíje, potřebu dalších příjmů, zkorumpovatelnost, vydíratelnost, potřebu lhát, ochotu ke kompromisům, vystupování na veřejnosti, vztahy k jiným politikům atd. atd. V nejednom případě se už stalo, že nová partnerka vstoupila rozhodujícím způsobem do politikova úsudku a konání. Politik prostě začal dělat ne to, co lidem nasliboval nebo co mu předříkává jeho vlastní partaj, nýbrž to, co mu velí nová partnerka. Nezapomínejme ovšem, že tento vliv může být blahodárný a že nová partnerka v takovém případě prokáže službu nejen svému politickému druhovi, nýbrž celému národu!

To všechno může nastat a veřejnost má právo o tom vědět. V tom se totiž situace politika liší radikálně od obyčejného občana. Ten se nedere do žádné politické funkce, nechce být veřejným činitelem placeným z veřejných peněz, neuchází se o mandát, neslibuje lidem hory doly a netouží po tom, aby byl stále někde viděn, obdivován a oslavován. Proto má právo na soukromí, které politik nemá. Pokud chce politik takové právo mít, může národu sloužit v jiné bohulibé činnosti než v politice.

Druhý důvod je výrazem mediatizace politiky. Politika se dnes dělá hlavně prostřednictvím novin a televize, a také v rádiu a přes internet. I vnitropartajní vzkazy se stále častěji posílají přes média a premiér Topolánek poslal těmito veřejnými kanály několik důležitých poselství i vlastní manželce. Politik, který nemá k médiím přístup, pro veřejnost neexistuje. Kdo se snaží média ignorovat, je politický hazardér. Kdo to s médii neumí, je politický břídil a vůči konkurentům (jimiž se hemží opozice i jeho vlastní partaj) má obrovský handikap.

Vztahy politiků a médií se zdají být povrchnímu pozorovateli poměrně jednoduché, ve skutečnosti jsou však velice spletité a málo průhledné. Vezměme například nadávání reportérům a rozbíjení jejich kamer, což je oblíbená aktivita politiků. Toto zdánlivě nesmiřitelné nepřátelství je ve skutečnosti součástí přátelské mediální hry. Obratný politik se proti vlezlosti reportérů ostře ohrazuje a třeba nějakému paparadzi i jednu vrazí, aby nevypadal jako zbabělec. Dělá to doufaje, že ho tak vyprovokuje k ještě větší mediální aktivitě a že se tak ještě více zviditelní. Reportéři a fotografové jsou ovšem na útoky politiků předem připraveni, mají k tomu příslušný briefing od svých redakcí a na takové podmínky hry ochotně přistupují. K politikům si proto také mohou dovolovat více než kdokoli jiný a po ostrém střetu, opepřeném hrozbami trestním oznámením z jedné nebo druhé strany, se hra může vrátit do obvyklých kolejí.

Politik přece potřebuje média pro komunikování s veřejností a média potřebují politiky stejně naléhavě, aby měla o čem psát. Média slouží politikům a ti zároveň slouží médiím, i když to ani jedna strana nemůže zcela otevřeně přiznat. Objektivním a nezávislým informováním média skutečně hájí zájmy veřejnosti, zároveň však pomáhají politikům v manipulování veřejného mínění. Média sledují přitom svou vlastní agendu a vlastní komerční cíle. Musí si na sebe vydělávat a uspokojovat své majitele a velké inzerenty, proto potřebují více čtenářů, posluchačů a diváků, vysoký náklad, velkou sledovanost a hlavně více čehokoli, co se dobře prodává.

Senzační odhalení mafiánských, tunelářských a korupčních afér se ovšem také neprodávají špatně. Profesionální investigativní žurnalistika je však nákladná, zdlouhavá a značně riskantní. Ne každý si ji může dovolit a málokdo ji umí, v českých médiích je jí proto jako šafránu. Mnohem pohodlnější a lukrativnější je publikovat pravdivé i vymyšlené zprávy o skandálech, nediskrétní fotografie a pikantní historky ze života celebrit. Velkou výhodou je také, že si kdokoli může bez rizika přisolit a politika šlapajícího po rodinných hodnotách nebo páchajícího jiné nepravosti náležitě ztrhat, i když se jedná třeba o premiéra.

Politik se ovšem může zkusit ohradit, že není žádná celebrita, nýbrž veřejný činitel lidu oddaný a jemu věrně sloužící. Moc si tím však nepomůže. O tom, že politici jsou dnes celebrity v plném slova smyslu není pochyb. Diskutovat lze pouze o tom, od které příčky na politickém žebříčku se politik už řadí mezi celebrity a kdo je větší nebo menší celebritou, a proto má i větší nebo menší bavičský potenciál.

Připomeňme si, že pro většinu lidí je jejich vlastní život jednotvárný a že skandály a pikantnosti ze života celebrit jsou pro ně důležitým osvěžením. Jako svěží vánek působí na lidi zejména informace o osobních problémech sebejistých a do nebe vynášených politiků. Ve Francii to byly např. zprávy o nevěře Cecilie Sarkozyové, choti současného francouzského prezidenta, která svého manžela v roce 2005 na čas opustila a žila s ředitelem reklamní agentury Public Events Richardem Attiasem. Zlé jazyky rozhlašovaly, že se tak manželovi mstila za jeho četné zálety během 19 let společného života.

Zbývá otázka, jak hluboko do soukromí mohou média zasahovat? Co je a co není tabu? Co jsou média ochotna ještě respektovat? Na etiku se přitom neptejme – v politice jde o zájmy a o moc, nikoli o etické principy. Jsou jen určité zvyklosti a hodnoty národních kultur, ty však nejsou neměnné. Francouzský prezident François Mitterand měl po léta dvě domácnosti a svou nelegitimní dceru Mazarine Pingeotovou, narozenou v roce 1974 (7 let před jeho zvolením prezidentem) mohl vídat a vychovávat celkem v klidu, aniž by se někdo pokusil toho proti němu využít. Zasvěcených přitom nebylo málo. Dnes už by to ani v tolerantní Francii tak snadno neprošlo, jak ukazuje již zmíněný zájem médií o Cecilii Sarkozyovou nebo rozruch způsobený nedávným vysoce zmediatizovaným rozchodem (po 30 letech soužití a čtyřech dětech) neúspěšné prezidentské kandidátky Ségolene Royalové s generálním tajemníkem francouzských socialistů François Hollandem, prý proto, že jí nepřál úspěšnou politickou kariéru a v prezidentské kampani ji dostatečně nepodpořil. Ať byly skutečné důvody jakékoli, lepší čerstvý příklad vlivu soukromí na vysokou politiku bychom těžko hledali. Jedině snad zdánlivě bezvýznamnou aférku Billa Clintona se stážistkou Monikou Lewinskou, kterou Republikánská strana obratně nafoukla a zatáhla do Kongresu ve snaze dosáhnout Clintonova předčasného sesazení z funkce. To se sice nepodařilo, k oslabení a velmi těsné prohře kandidáta Demokratů Al Gora v prezidentských volbách roku 2000 to však s velkou pravděpodobností přispělo.

Co nás čeká v budoucnu? Voyerství je na postupu, lidé se rádi baví na cizí účet, přemýšlení bolí, média se volky nevolky musí honit za novými a novými senzacemi a kromě toho existují objektivní důvody k tomu, aby se o soukromí politiků vědělo aspoň to důležité. Hranice diskrétnosti se přitom posunují a etika? Té se to netýká. Máme se tedy na co těšit...