Už několik měsíců nebylo o projektu nové Národní knihovny skoro nic slyšet. Už se člověku mohlo zdát, že odpovědní desižn-mejkři vyhodnocují zajímavou jarní diskusi a hledají moudré konsenzuální řešení, které pak s velkou slávou předloží národu. Chyba lávky! Jako bomba přišlo prohlášení pražských zastupitelů z řad ODS, kteří minulý týden oznámili, že většina bude hlasovat proti umístění chobotnice na horním konci Letné. Autor vítězného návrhu Kaplický se bez váhání ohradil slovy, že „z kultury se stala politika“. Architekt Kasl připojil, že „politici diktují architekturu. Je to šílené.“


A už jsme zase zpátky na začátku. S tím rozdílem, že nové kolo polemiky začalo okamžitě tvrdou polarizací, k níž se s chutí přidala i řada médií. Buď stojíte na straně kultury, a pak nechte rozhodovat architekty-odborníky a nekecejte jim do toho, protože stejně ničemu nerozumíte a nemáte žádný vkus, nebo jste na straně politiků a vaše stanovisko je politicky motivované a nepřijatelné, protože se de facto chováte jako škůdce kultury, jako nějaký Ždanov, který si myslel, že hudbě rozumí lépe než Prokofěv a Šostakovič dohromady.

Tak to ale ve skutečnosti není a lidé by si toto hrubé překrucování skutečného problému neměli nechat líbit. Je nejen právem, nýbrž i morální povinností volených pražských zastupitelů, ať už mají jakoukoli partajní legitimaci, pečovat o výstavbu města a rozhodovat i v případech ožehavých, mezi něž tato nová knihovna určitě patří. Kdo jiný by měl zvažovat všechna kritéria a takovou věc rozhodovat? Snad ne jen ředitel knihovny nebo autor návrhu, tedy osoby, jimž jejich vysoké kvality nikdo neupírá, jejichž pohled je však ze samé povahy věci jednostranný a zaujatý?

Nejde o nic méně, než o to, komu bude vlastně nová Národní knihovna patřit jako veřejný kulturní stánek, kdo má právo projevit své estetické cítění a vyjádřit vlastní názor na vnější podobu (nikoli na vnitřní uspořádání) a kdo má převzít odpovědnost za konečné rozhodnutí ve věci, která se týká širokých veřejných zájmů. Architekti se za pár let uchýlí na zasloužený odpočinek, pražané a jejich další generace u toho však zůstanou. Spolu s návštěvníky Prahy se na novou knihovnu budou dívat dnes a denně. Tisíckrát v nich vzbudí pocit krásna a pýchy, nebo si opakovaně řeknou, co nám to tu kdo postavil a proč tomu neschopní politici nezabránili, což si dodnes říkají před bývalým federálním shromážděním nebo před novou scénou Národního divadla!

Jsem proto přesvědčen, že při konečném rozhodování by měly mít názory pražanů a jejich veřejných představitelů velkou, snad přímo rozhodující váhu. Možná že by to ještě stálo za celopražské referendum, a je-li toto prakticky neproveditelné, volení představitelé jistě najdou vhodný způsob k věcnému projednání návrhu jak s odborníky, tak se všemi občany, jimž leží budoucnost Prahy na srdci. I vláda bude zřejmě chtít sdělit své stanovisko. Rozhodování o provedení velmi významných veřejných staveb je také politické rozhodování, ať se nám to líbí nebo ne. Je to rozhodování veřejné politiky, v němž stranickost nemá co dělat. Pokud se tato skutečnost podcení, zpravidla se to vymstí.

Přes všechny argumenty zastánců návrhu nemohu ovšem sám stále pochopit, jakým tvůrčím procesem se obří chobotnice dostala právě na letenskou pláň. Dovedu si ji představit u široké vodní hladiny. U moře nebo u jezera by mohla být krásná, avšak na horním konci letenské pláně, stísněná mezi stromy, starými domy a přetíženou dopravní tepnou, by to byl kulturně cizí prvek. A ta výška, nepřiměřená hmotnost a disharmonie tvarů i barev s příliš blízkým panoramem Hradčan!

Četli jsme, že jiné umístění knihovny mohou doporučovat jen ignoranti. Toto stanovisko není podloženo žádnými solidními argumenty. Spíše se zdá, že je motivováno nedostatkem dobré vůle a intelektuální arogancí.

Hledejme tedy důstojné a elegantní místo a nikoli předměstskou odkladovou plochu někde jinde a nechme před naší milou chobotnicí trochu volného prostoru. Dejme jí tam nějakou vodní hladinu, ve které by se mohla aspoň shlížet, když už jí bude souzeno žít navěky na souši, daleko od jejího přirozeného prostředí. Dejme jí šanci (třeba po úpravách), neprotlačujme ji však násilně do prostředí, do něhož se nehodí a s nímž nemá její podoba kulturně nic společného. Nepodceňujme přitom estetické cítění a argumenty nearchitektů a neurážejme je, pokud se nám jejich názory nehodí do krámu.

Pokud jde o procedurální a právní otázky, jichž se už také nakupila celá řada, každý soudný občan ví, že rozhodujícím faktorem jejich řešení bude jen a jen dobrá vůle všech zúčastněných.