Název blogu upřesněme hned na začátku. Politici nemilují samozřejmě jakékoliv katastrofy, nýbrž pouze katastrofy politicky využitelné, což je naštěstí jejich velká většina. A láska politiků ke katastrofám je politická, nikoliv lidská.

Jako člověk může být politik katastrofou hluboce zasažen a s pozůstalými a trpícími může upřímně soucítit. Jako politik musí své obyčejné lidské city co nejrychleji potlačit a od první chvíle usilovně hledat, co se z katastrofy dá politicky vyzískat, tedy co jemu osobně, jeho straně a finančním sponzorům může katastrofa přinést pozitivního. To není žádný cynismus, to je moderní politika, v níž stojí vlastní zájem vždy a všude na prvním místě.

Správný timing je důležitý. George W. Bush si poškodil reputaci tím, že trapně otálel s pomocí obětem hurikánu Katrina, který v roce 2005 zdevastoval New Orleans. Jeho následovníci se už poučili a, ač jen prezidentský kandidát, Mitt Romney skočil do prvního letadla, aby byl v New Orleansu dříve než jeho konkurent prezident Obama, když tam nedávno znovu začal řádit hurikán. Letadla a helikoptéry jsou v takových situacích všude na světě přednostně k dispozici špičkovým politikům, a to zejména při velkých povodních, během nichž se politikům nedoporučuje jezdit do zaplavených oblastí autem.

Dnes není prostě myslitelné, aby důležitý politik hrál během katastrofy třeba golf nebo gorodky a do médií vzkazoval, že on s tím v tuto chvíli stejně nemůže nic dělat a že teď musí zasahovat jen ti povolanější, byť by to byla svatá pravda. Vedoucí politik se musí co nejrychleji nějakou formou přitočit k řízení operací, zřídit krizový štáb a předsedat mu, uvolnit prostředky ze státních nebo armádních rezerv, a hlavně být viděn a slyšen někde v první linii samaritánské pomoci a přitom zajistit, aby to neuniklo televizím. Jezdit někam bez televize je ztráta času a plýtvání veřejnými prostředky.

Zkušený politik ovšem ví, že z katastrofy bude jeho partaj nebo koalice brzy viněna a může si dokonce být plně vědom toho, že on sám má lví podíl ne-li přímo na vyvolání katastrofy, tedy na jejích příčinách, mezi něž patří samozřejmě nečinnost. V případě současné národní katastrofy způsobené kriminálním pančováním alkoholu je například citována dva roky stará varovná analýza a stále více lidí se ptá, k čemu takové rozbory jsou, když vládu nezajímají. A co víc, je dostatek průkazných materálů svědčících o tom, že současné procesy byly nastaveny již na počátku devadesátých let a nikdo neuznal za vhodné je napadnout tak státnicky, jak učinila nebojácná ministryně kultury Hanáková v případě špatně nastavených procesů v Národním divadle !

Z politického hlediska je ideální situace, v níž se odpovědnost za katastrofu dá jasně svalit na opozici nebo aspoň na předchůdce ve vlastní koalici, kteří již své vedoucí funkce opustili a obvinění snadno unesou. Opakovaná obvinění ze špatně nastavených nebo vůbec nenastavených procesů snášejí například docela dobře bývalí premiéři Klaus, Zeman a Topolánek. Musí se však jednat s rozvahou a vyvarovat se hysterických výkřiků. Španělský premiér Aznar si velice uškodil tím, že po tragických atentátech na několik vlaků v roce 2004 okamžitě obvinil baskické separatisty, ač se rychle prokázalo, že s tím neměli nic společného.

V některých situacích se osvědčilo svalovat vinu za katastrofu na nepřátelské vnější síly. Tato metoda se používala s oblibou za totality – starší generace si pamatuje, že přemnožení mandelinky bramborové způsobili američtí imperialisté, kteří sypali statisíce mandelinek na česká družstevní pole z letadel. A kdoví, odkud a jak se dostalo na Šumavu tolik kůrovce, který tam zůstává dodnes !

Dnes se bohužel na imperialisty už mnoho svalit nedá, máme tu však jiné vhodné viníky. Lecos se dá ještě svalit na mezinárodní terorismus a na Al Kaidu, ač ta od smrti Bin Ladena vychází poněkud z módy a strach z terorismu pomíjí. Vděčným terčem však zůstává Evropská unie a její využití se nabízí i v případě pančovaného alkoholu. Je přece snadné zdůvodnit, že by k žádným otravám z Tuzemáku nikdy nedošlo, kdyby nám Evropská unie nebyla zakázala říkat českému rumu rum !

Nejlepším terčem pro svalování viny zůstává ovšem stále státní a veřejná správa, a to jak na centrální, tak na místní úrovni. Ronald Reagan vykonal historický čin, když celému světu vysvětlil, že od státní správy nemůžeme čekat řešení problémů, protože ten největší problém je ona sama. Od té doby si i ten nejubožejší politik může beztrestně kopnout do státu a do úředníků, kteří jsou přemnožení, zkorumpovaní a nekonají, ač za to berou nekřesťanské peníze. Velkou výhodou je skutečnost, že státní správa se nemůže bránit, protože nemá žádné vlastní vedení. Všechny vedoucí pozice jsou v ní obsazeny politiky a když si nepolitik naivně myslí, že by se politikovi mohl postavit, bude s ním rychle zameteno. Viz pan policejní prezident. Lze proto očekávat, že i vina za pančovaný alkohol, za mrtvé a oslepené a za nákladnou poloprohibici bude na celnících a různých inspektorech, nikoliv na politických elitách, které musely vstoupit na scénu v hodině dvanácté, aby zachránily, co jiní zavinili.

Dnešní politici mají štěstí. Katastrofy se množí, sotva jedna vyšumí a začne se na ni zapomínat, již je na obzoru jiná, přírodní nebo člověkem vyvolaná (man-made), nebo nejčastěji obojí zároveň. Pro politiky jsou to dary z nebe. Díky katastrofám a strachu jimi vyvolanému mohou pružně měnit národní či regionální priority, přijímat krizová opatření, vyhlašovat výjimečný stav, prosazovat schvalování mimořádných zákonů a různých balíčků v urychleném režimu, překopávat státní rozpočet, zdůvodňovat ztráty a neplánované výdaje, osekávat a zmrazovat sociální dávky, zvyšovat daně, zadlužovat stát i obce, dále oklešťovat a mrzačit už velice zubožený státní aparát, vyhazovat nepřizpůsobivé vysoké úředníky, rušit nechtěné projekty, investovat bez výběrových řízení, zdůvodňovat jakákoliv neplnění a průtahy, odvádět pozornost od korupčních afér a drobných lidských bolístek, jako je nezaměstnanost nebo drahota, osočovat opozici a nejrůznější skutečné i imaginární viníky, zbavovat se konkurentů, zlepšovat vlastní mediální image a, zbyde-li na to čas a energie, dokonce něco dobrého pro lidi udělat. Není to dost důvodů k lásce ke katastrofám ?