Nedávno mne dojaly neuvěřitelné obrázky indických rodičů ze státu Bihar, houfně šplhajících po fasádě k oknům vysokých horních pater školní budovy jen proto, aby při maturitě svým ratolestem přistrčili oknem spásný tahák.

Někteří se jistili lany, jiní nasazovali život. Nikdo mne nepřesvědčí, že o tom správa školy nevěděla. Věděla, ale nevadilo jí to. Spíše se těšila, že se zase jeden školní rok uzavře v pohodě jako obvykle. To jim bohužel pokazil nezodpovědný fotograf, který se chtěl proslavit na úkor nebohých školáků a záludně nafotil obrázky dětem pomáhajích rodičů, které pak bez jejich souhlasu pustil do světa. Nemyslel na to, jakou škodu tím napáchá a jak velkou ostudu svému národu udělá.

Vzpomněl jsem si přitom na svou vlastní maturitu. Už je tomu 67 let, bylo to na jaře roku 1948, kdy končily poslední ročníky pražského francouzského gymnasia, zavřeného za Protektorátu na příkaz německých okupantů, obnoveného v roce 1945 a za pár let opět zlikvidovaného, tentokrát iniciativně československou komunistickou totalitou.

Maturitních předmětů bylo pět a nikoho ani nenapadlo, že by se mohlo proti některému protestovat, nebo že by se jednou v budoucnu mohlo volit mezi druhým jazykem a matematikou. Maturita bez matematiky? Takový nesmysl jsme si nedovedli vůbec představit a za obrovskou chybu vzdělávací politiky to považuji i dnes! A tak jsme se bez reptání a s trpělivou podporou kantorů připravovali na tři jazyky - francouzštinu, češtinu a latinu, na "matiku", a, světe div se, i na občanskou výchovu jako povinný maturitní předmět!

Noční můrou třídy zůstávala však písemka z latiny přesto, že latina má tak blízko k francouzštině a že je to její babička v přímé linii. Největší strach z ní měly spolužačky sice standardně až nadprůměrně inteligentní, avšak v devatenácti létech často důležitější věci v hlavě nosící než středoškolskou latinu. Jako kluci jsme samozřejmě chápali, že to je normální, proto jsme hned přistoupili na nápad, s nímž přišla půvabná a organizačně talentovaná spolužačka Ivanka.

Zařídilo se to takto. Každý dal 10 korun a za tuto částku jsme si najali studentku nejvyššího ročníku latiny na filologické fakultě Karlovy univerzity. Ta se před začátkem písemek diskrétně uzavřela na dívčím WC. Spolužačky poháněné potřebou jí donesly rychle opsaný latinský text písemky k překladu, a po chvíli si došly pro překlad, a to na několikrát, protože musel být napsán, vynesen a opatrně rozdán v několika kopiích a s kopírákem se všechny potřebné kopie najednou pořídit nedaly. Nebyly laptopy, ipady, mobily, ifony, smartfony, minisluchátka do uší ani nic podobného, vše se muselo dělat na papíře a ručně.

Měli jsme samozřejmě za úkol zapracovat do bezvadného překladu při přepisování několik drobných chyb, aby nemohlo vzniknout podezření. I to se podařilo - nikdo nedostal z latinské písemky jedničku, nikdo však nepropadl.

Vědělo o tom vedení školy? To se už nikdy nikdo nedoví ... Jisté však je, že to byla dobrá škola, a že povinná maturita z matematiky a dokonce i z latiny byla pro další vzdělání i praktický život nesmírně užitečná.