Festival nepřiměřenosti! Tak by se dala nazvat série nejčerstvějších i nedávných rozhodnutí státních zástupců, soudců, finančních úřadů i dalších vážených autorit. Zdá se, že dokonce začala jakási celostátní mezisektorová soutěž o co nejkřiklavější a nejzbytečnější nepřiměřenost, s přizváním médií a odborných "expertů" na přiměřenost, samozřejmě.

V nemocnici Na Homolce a jejích dceřinných organizacích se podvádělo a kradlo, vyšetřování probíhá a tresty budou padat. Jak s tím však souvisí, čemu je přiměřená a jaký cíl sleduje třímiliardová pokuta, kterou nemocnici právě uštědřil "ve své pravomoci" finanční úřad za švindlování a porušování zákona při nákupech zdravotního zařízení a materiálu? Není třeba být právníkem ani finančním expertem, aby člověku bylo jasné, že zde někdo postrádá smysl pro přiměřenost, účelnost i věrohodnost jednání ve správě státu a prosazování veřejného zájmu.

K nepřiměřenosti v politice a ve státě se už před 200 léty vyjádřil nejpádněji velikán francouzské politické historie Charles-Maurice de Talleyrand svým dodnes často citovaným bonmotem: "Všechno, co je přehnané, je bezvýznamné" (Tout ce qui est excessif est insignifiant), který můžeme také překládat: "Všechno co je nepřiměřené (přepjaté či přemrštěné), je nevěrohodné". Ministr zdravotnictví Němeček, do jehož resortu nemocnice Na Homolce patří, k jejímu demonstrativnímu pokutování říká: "Celá tato sankce ve mně spíše vyvolává dojem špatného aprílového žertu. Jinak bych se totiž musel domnívat, že se finanční správa hodlá hojit na likvidaci nemocnic." A jeho kolega ministr financí Babiš, do jehož resortu patří zase finanční správa, musí rychle situaci uklidňovat: "Určitě najdeme způsob, jak to vyřešit ... Vláda pomůže!"

Nepřiměřené pokutování, a vůbec samotná praxe pokutování mezi orgány a institucemi veřejné správy, tedy mimo soukromý sektor a jednotlivé občany, působí jako nový typ kocourkovských hrátek. Z levé kapsy do pravé a zase zpátky, ale hodně, správně a vždy v souladu se zákonem. Zřejmě se nikdo nepoučil z nedávného úsměvně trapného "pokutování" brněnského Krajského soudu za sérii chyb a špatné hospodaření s veřejnými prostředky při stavbě nového justičního areálu. Chyby a nesrovnalosti se tam staly a byly prokázány, ale čeho chtěl kdo dosáhnout a co chtěl vyřešit tou halasně vyhlášenou dvoumiliardovou pokutou, která se rychle smrskla na půl miliardy a stejně rychle se také ukázalo, že i tu půlmiliardu by za Krajský soud muselo zatáhnout ministerstvo spravedlnosti bez ohledu na napjatost jeho rozpočtu a nedostatek prostředků na jiné justiční priority?

Z toho vyplývá kontrolní otázka, kdo a podle jakého schematu bystře rozpočítal, že půl miliardy bude na potrestání a nápravu soudu za staré chyby stačit? Měla to být lekce pro Krajský soud a čemu se díky této lekci měl naučit? Lze se vůbec něčemu naučit z nepřiměřenosti?

Osvědčenou zásadou normálně a obyčejně lidsky fungující politiky, státu, justice, školy i celé společnosti bývala v evropských kulturách zásada přiměřenosti. Odměna přiměřená zásluze a výsledku, pochvala přiměřená snaze a úsilí, oslava přiměřená významu události, trest přiměřený provinění a společenské škodlivosti, pokuta přiměřená způsobené škodě, cena exekuce přiměřená skutečným vícenákladům, plat přiměřený náročnosti funkce a pracovním výsledkům, a tak dále. I korupční etika velela požadovat jen přiměřené úplatky a někdy je největším chudákům a opuštěným matkám samoživitelkám i odpouštěla! Bez přiměřenosti nevíme, na čem jsme, s čím máme předem počítat, komu máme věřit, co je spravedlivé a co ne. Prostě ztrácíme půdu pod nohama a nechápeme proč. Hluboké pohrdání zásadou přiměřenosti spojené s pohrdáním právem bylo jedním z hlavních znaků státu a justice za totality a česká společnost za to draze zaplatila stejně jako všechny země, které si musely projít totalitou komunistickou nebo fašistickou.

Jiným pěkným příkladem nepřiměřenosti je nezdařený pokus o soudní stíhání bývalého pražského primátora doktora Svobody za to, že hledal rychlý a účinný způsob prošetření podvodných machinací se smlouvami v pražském městském podniku a zadal tuto práci, která se mu zdála být urgentní, advokátovi své preference bez předepsaného výběrového řízení. Je vůbec rozumné a přiměřené požadovat, aby v takových případech musel jít vrcholový manažer s obrovským nákladem odpovědnosti ve veřejném sektoru vždy a bez ohledu na specifičnost situace cestou těžkopádného řízení s nejistým výsledkem místo rychlého manažerského zásahu? Kdo si osobuje právo trvat na postupu procedurálně snad čistším ale zjevně pro danou situaci méně vhodném a veřejnému zájmu neodpovídajícím? Co ví o zásadách přiměřenosti a efektivního řízení ve veřejné správě ten, kdo to žene na policii a k soudu?

Justice je sektor, jehož věrohodnost a společenská autorita s přiměřeností stojí a padá. Teorie dokonce říká, že je to jeden ze tří stěžejních pilířů demokratické státní moci. Proto mi vrtá hlavou, stejně jako mnohým jiným, proč se stala tak aktivním účastníkem festivalu nepřiměřenosti. Proto, aby se občané více báli a byli si nejistí? Aby měli k justici větší respekt? Nebo prostě proto, že pro dosažení přiměřeného potrestání je nutné žádat nepřiměřenost a tu pak po zásahu vyšší instance zkorigovat na přiměřenost, nebo nepřiměřenost zmírněnou, tedy o něco přiměřenější a záživnější?

Nejčerstvější případ odsouzení silničního piráta Nováka na patnáct a půl roku byl výstižně komentován na Aktuálně.cz Janem Lipoldem, který nazval takovou justici "nesrozumitelnou". Proti tomu však stojí vyjádření několika tzv. "expertů", kteří údajně tento sice zasloužený avšak nepřiměřený trest plně schvalují. Není nepikantní, že dotyčný uličník Novák byl zároveň odsouzen k zákazu řízení auta na deset let, tedy sedě posledních pět a půl roku ve vězení bude zase smět řídit auto - pokud mu nebude trest vězení brzy snížen, na což by se bez rizika dal vsadit i milion!

Podobného schválení kompetentními "odbornými kruhy" se dočkalo silně nepřiměřené likvidační odsouzení pětadvacetileté ubožačky, matky dvou dětí, zřejmě osoby chabé mysli a málo vyvinutých rozeznávacích schopností, na 24 let vězení za zabití tří nechtěných vlastních novorozeňat. Prý jednala z "egoistických důvodů" ! Čeho se těmito 24 roky dosáhne a proč? Proč by nestačilo 6 let? Co bude potom? A kdo nahradí dětem matku?

Na Talleyranda jsem si také nemohl nevzpomenout, když jsem před časem slyšel státního žalobce požadovat u Petra a Kateřiny Kottových vedle devítiletého trestu na svobodě také propadnutí majetku. Proč byl požadován trest nepřiměřený a v daném kontextu kontraproduktivní? Věděl státní žalobce předem, že musí navrhovat trest nepřiměřený, aby dosáhl trestu aspoň přiměřeného? Proč to udělal v kauze tak mediálně sledované? Obhájce Sokol to ostatně vystihl bystře: "Není to nic jiného než majetkový trest smrti, svým dopadem daleko přesahuje trest odnětí svobody". Dodal, že navržený trest by se týkal i zděděného rodinného majetku a likvidoval by dvě lidské bytosti, z nichž by udělal doživotní bezdomovce a asociály. Nemohli by tedy ani splácet to, co si nezákonně přisvojili. Navíc bylo i laikům s poměrně zachovalým selským rozumem jasné, že takový trest u soudu nemůže projít. Proč byl tedy experty na spravedlnost navržen?

Nevěrohodné bylo absurdně dlouhé držení Davida Ratha v předběžné vazbě, k čemuž se ostatně vyjádřil kriticky i Ústavní soud. Jako nepřiměřené se jeví některé "přepady" komandy zakuklenců režírované a filmované jako v Hollywoodu, mediální bubliny při "slibném" zahajování případů, které rychle vyprchají do ztracena, i stále častější policejní zásahy a zátahy tam, kde měl odpovědný nadřízený orgán nejprve iniciativně a včas zasáhnout a ne hrát mrtvého brouka nebo ze sebe odpovědnost co nejrychleji svalit na orgány činné v trestním řízení.

V soutěži o nejkřiklavější nepřiměřenost posledního desítiletí by se ovšem na předních místech nepochybně umístily i církevní restituce a samozřejmě Klausova amnestie. A další a další kandidáti, o nichž toho bylo už dosti napsáno ...

Bylo by však nespravedlivé pohoršovat se jen nad nepřiměřeností v chování státu, justice nebo jednotlivých významných osobností postižených začínající nebo již pokročilejší ztrátou soudnosti. Možná, že Talleyrandův proslulý bonmot dnes už vlastně ani neplatí. Svět se přece za dvěstě let změnil! Možná, že kdyby Talleyrand žil dnes, a kdyby měl vedle francouzského i české občanství, prohlásil by, že "co je přiměřené, je bezvýznamné". A přidal by:.."a dnes už také nezajímavé, nudné, neúčinné a špatně prodejné"?

Kdyby byl expertem na reklamu, na předvolební kampaně nebo na televizní seriály, řekl by to tak zcela určitě. Hlásat přiměřenost v reklamě a dokonce k tomu přibalovat požadavek etiky a slušnosti, to je komerční sebevražda. To si dnes může dovolit nějaká aktivistická neziskovka a ne někdo, kdo se bije o místo na slunci a potřebuje za každou cenu vydělávat v prostředí, kde se nejlépe prodává nepřiměřenost a extravagantnost! Jen nic obyčejného a zastarale slušného!

Na to jsme si však už zvykli a každý si může myslit své. Nepřiměřenou politickou reklamu a podpásové údery politickým protivníkům v přímém přenosu můžeme například vnímat jako podnět tuto partaj či osobu raději nevolit. Ale jak se má občan stavět k justici a ke státu, které má ctít a respektovat, a jejichž věrohodnost a autorita i dnes s přiměřeností stojí a s nepřiměřeností se hroutí?