Od oné nešťastné události podrobně popsané v historických pramenech dnes uplynulo 240 let. Dne 24. dubna 1783 měl být pohřben můj předek v přímé linii sedlák Jan Kubr, který po léta úspěšně hospodařil na Kubrově statku v Ruzyni čp.15, dnešní kulturní památce.



Měl za sebou pohnutý život. Ruzyňští Kubrové se do české historie 18. století zapsali tím, že si po nuceném přestoupení na katolickou víru zachovali vnitřní evangelické přesvědčení a v jejich statcích se často scházeli tajní vyznavači zakázané víry, za což byli udáváni a pronásledováni. Mnohokrát citovanou událostí z roku 1749 se stalo veřejné mrskání před kostelem v Řepích Jana a Anny Kubrových z Ruzyně čp. 15 spolu s rychtářem Martinem Kubrem, tehdejším majitelem Maříkovy hospody čp. 20. Mrskání nařídilo pražské purkrabství na základě udání libockým farářem, a ztýraní Kubrové museli složit veřejné přiznání ke katolické víře.

Tím však jejich pronásledování a šikanování na základě různých udání neskončilo. Ve svých "Dějinách české evanjelické církve v Praze a ve středních Čechách v posledních 250 letech" uveřejnil Ferdinand Hrejsa informace, získané z archivu arcibiskupství pražského: "V ten čas žila v Ruzíni u Prahy rodina Kubrova tajně u víře otců, a tak i rychtář Martin Kubr, hostinský. Asi v roce 1750 tesař jeden z Ruzíně opravoval mu střechu a nalezl pod střechou knížku Adama Plintovice. V roce 1753 byl pak tesař ten v Hostivaři i s knížkou tou postižen a vydán purkrabskému úřadu k vyšetření. Tu i hostinský Kubr byl vyšetřován farářem a kaplanem libockým. Než i jiní členové rodiny Kubrovy a i z jiných rodin stali se podezřelými z kacířství. Dle zpráv z roku 1762 bylo v posledních dvaceti letech vyšetřováno a odsouzeno a pohnuto i k vyznání víry a dosáhlo absoluce 13 osob: Matyáš Kubr se ženou Annou, Jan Kubr, Martin Kubr, pak Jiří Holeček, Šimon Chaloupka, Václav Beneš, Tomáš Přeslička, Ludmila Tůmová, Kateřina Heltzlová, Jan Smolík a jeho manželka Alžběta.... Nevíme, v který rok kdo z nich byl vyšetřován. Toliko je zpráva, že selka Anna Kubrová byla postižena farářem libockým, že má kacířskou modlitební knihu. Musila mu ji vydati."

O smrti a pohřbu Jana Kubra napsal historik Justin V. Prášek ve své knize "Panování císaře Josefa II.(část I)": "V Ruzíni u Prahy zemřel 22. dubna 1783 bohatý rolník Jan Kubr, zvaný Kahoun, který od mládí smýšlel evangelicky a pro víru svou i pokuty trpěl. Někdy kol. r. 1749 přinucen, veřejně před tím mrskán byv, v filiálním chrámu řepském učiniti vyznání víry, po prohlášení tolerančního patentu však stal se ihned protestantem. 24. dubna měl býti konán pohřeb jeho, k čemuž z Prahy dostavil se pastor Markovic. Okolo desáté hodiny ranní zavzněly na rozkaz krajského úřadu zvony z věže farního chrámu libockého a průvod z Ruzíně bral se k hřbitovu. Ale katolický lid byl zvoněním i pohřbem na hřbitov pohoršen a vedením vojenského dovolence od pluku knížete Kinského Jana Vondráška, zednického mistra Jana Houdka, nebušických usedlíků Jana Moravce a Václava Pomeisla a krejčího z Liboce Josefa Krupičky sběhl se v počtu několika tisíců hlav do Liboce a ku hřbitovu. Někteří slezli zvonici, odstranili ze zvonů srdce a přerušili zvonění, ostatní pak nepřipustili průvodu s mrtvolou na hřbitov, nedbajíce ani přítomnosti vyslance krajského úřadu ani vrchnostenského ředitele Kováře. Před hřbitovem došlo až ku rvačce holemi, kyji a kameny. Tu poslal adjunkt krajského úřadu do Prahy pro vojsko, načež četa jezdců kol čtvrté hodiny odpolední přicválavši, pokoj pořídila. Mrtvola byla vojáky střežena po celou noc a teprve nazejtří tiše, bez zvonění, byla pohřbena. Původci bouře zatčeni a na 3 měsíce do žaláře odsouzeni, když pak ze žaláře vyšli, v Rakovníce po několik dnů bylo jim veřejné práce konati.". Prášek nalezl původní záznam o této historické události v pamětech pražského metropolitního kanovníka Josephuse Locatelliho, publikovaných pod názvem "Babylon Bohemiae ab anno 1780 usque ad annum 1790".Aby se něco takového již neopakovalo, hned v roce 1784 byl v Liboci založen hřbitov nový, evangelický. Říkalo se mu "toleranční".

Janu Kubrovi i ostatním Čechům a Češkám církevními hodnostáři a poštvanými davy pronásledovaným v 18. století patří dnes naše vděčná a pokorná vzpomínka.

Radujme se, veselme se, že dnes žijeme v úplně jiném kulturně-společenském hodnotovém systému, kde se máme všichni rádi a nikdo nikoho nekádruje, a že by se u nás něco podobného už opakovat nemohlo! Nebo snad mohlo?