Spojené království má nejen novou vládu, ale i nového panovníka. Co od nich může očekávat?

Po dlouhých sedmdesáti letech skončila vláda britské královny Alžběty II. Oblíbená panovnice zemřela 8. září v úctyhodném věku 96 let, necelý rok a půl po svém milovaném manželovi, princi Philipovi (který se dožil téměř 100 let). Přitom ještě o dva dny dříve jmenovala na skotském hradě Balmoral novou britskou premiérkou Liz Trussovou. Z fotografie, která byla při této příležitosti pořízena, bylo sice patrné, že Alžbětu II. pomalu opouští síly, jen málokoho by ale napadlo, co bude o nějakých 48 hodin později následovat. Alžbětina smrt je velkou ztrátou nejen pro Spojené království, ale pro celý svět. Přesto ale nemůže být pochyb o tom, že právě Britů se dotkne nejcitelněji.

Bůh chraň nového krále

Po Alžbětině smrti usedl na britský trůn její prvorozený syn, jehož jsme ještě nedávno všichni znali jako prince Charlese. Jedná se o člověka s pozoruhodným životním příběhem, výraznou osobnost, která britskou společnost spíše rozdělovala než stmelovala. Někteří Charlesovi zazlívali jeho bouřlivý rozvod s princeznou Dianou, jiní v něm zase viděli zeleného aktivistu, který se příliš plete do záležitostí vlády. Princ Charles už ale patří minulosti, nyní tu máme krále Karla III., třiasedmdesátiletého monarchu, jemuž aktuálně důvěřuje přes 60 % obyvatel Velké Británie. Což rozhodně není špatný začátek.

Opakovaně se lze setkávat s předpověďmi, že smrt královny Alžběty II. může znamenat nejen konec Commonwealthu, ale i samotného Spojeného království. Mezi obyvateli Skotska jsou stále přítomny separatistické tendence a v Severním Irsku je od letošního května nejsilnější politickou stranou Sinn Féin, která se utvořila z politického křídla Irské republikánské armády (IRA). A aby toho nebylo málo, přišli australští zelení nedávno s návrhem, že by se Austrálie měla vydat svojí vlastní cestou (čímž se rozumí vystoupení z Commonwealthu). Ono to ale až tak žhavé asi nebude. Není to tak dávno, co někteří strašili, že brexit Spojené království prakticky zlikviduje. Jistě, přivodil mu řadu nemalých problémů, ne však definitivní zkázu. Velká Británie je aktuálně pátou nejsilnější ekonomikou světa a má stále nadstandardní vztahy (Winston Churchill by řekl, že „zvláštní vztahy“) se Spojenými státy.

Nový král Karel III. to jistě nebude mít lehké, troufnu si ale říci, že je na svoji roli dobře připraven. Známe jeho silné i slabé stránky, nyní už půjde pouze o to, aby si osvojil vlastní styl panování. Bezpochyby se bude snažit co nejdůstojněji navázat na svoji milovanou matku, současně se však od něj očekává, že se mu podaří britskou monarchii mírně zmodernizovat a zeštíhlit. Nezapomínejme však, že snadnou výchozí pozici neměla ani Alžběta II. Její předčasně zesnulý otec, král Jiří VI., se těšil veliké oblibě a vliv Spojeného království na světové dění po rozpadu Britského impéria prudce klesal. Přesto se ale Alžběta II. nakonec stala úspěšnou a významnou panovnicí.

Nová Maggie

Britští premiéři mívali obvykle poměrně dlouhou životnost. Tony Blair obýval Downing Street 10 deset let, Margaret Thatcherová jedenáct. Dokonce i nevýrazný John Major vydržel v čele britské vlády sedm let, tedy zhruba dvakrát déle než končící Boris Johnson a jeho předchůdkyně Theresa Mayová. Jenže po brexitu se funkce ministerského předsedy změnila v děsivou řeholi. Poslední parlamentní volby, které se ve Spojeném království konaly na sklonku roku 2019, navíc nabídly voličům dva nekonformní premiérské kandidáty: Jeremyho Corbyna a již zmíněného Borise Johnsona. Hned od začátku bylo jasné, že ani jeden z nich nepřinese Británii tolik potřebnou politickou stabilitu.

Neoddiskutovatelným faktem ale zůstává, že Boris Johnson zosobňoval daleko menší zlo než Jeremy Corbyn. Byl to možná pěkný zmatkař a trochu i manipulátor, podařilo se mu však upevnit vztahy mezi zeměmi anglosféry a ukončit brexitovou agónii. Nemluvě o tom, že si – na rozdíl od Corbyna – uvědomoval, jak důležitou roli hraje na mezinárodní politické scéně NATO. Johnsonova politická hvězda ovšem pohasla stejně rychle jako zazářila, „rozcuchaný samorost“ se nakonec znelíbil i nemalé části své vlastní strany. A přitom ji před třemi lety dovedl k jednomu z historicky nejlepších volebních výsledků. Jaký to smutný paradox!

Do čela Konzervativní strany a britské vlády se nakonec postavila Johnsonova ministryně zahraničí Liz Trussová. Je evidentní, že konzervativci ještě neztratili pud sebezáchovy. Pokud by před Trussovou upřednostnili exministra financí Rishiho Sunaka, dostali by se do velmi složité situace. Sunakova manželka Akshata Murthyová je dcerou zámožného indického podnikatele Narayany Murthyho, jehož IT společnost Infosys podnikala v Rusku i po vypuknutí války na Ukrajině. Murthyová navíc šikovně využívala právních kliček k tomu, aby ve Spojeném království nemusela odvádět daně. Sám Sunak má pak pověst člověka, který Johnsonovi v rozhodující chvíli vrazil dýku do zad, přestože mu za mnohé vděčí. To Trussová stála za svým premiérem až do hořkého konce.

Liz Trussová se nezřídka prezentuje jako nová železná lady, pokračovatelka Margaret Thatcherové. Zaměříme-li se čistě na zahraniční politiku, pak je to zcela v pořádku. V době, kdy Rusko vede agresivní válku na Ukrajině a hrozí použitím jaderných zbraní, musí Západ postupovat tvrdě a jednotně. Vzhledem ke svému předchozímu politickému angažmá tedy Trussová představuje záruku určité kontinuity. Některé pozorovatele možná vyděsila, když s ledovým klidem oznámila, že by byla schopna za určitých okolností stisknout jaderné tlačítko, z Kremlu však něco podobného zaznívá dnes a denně. Na hrubý pytel hrubá záplata, Západ si nemůže dovolit dát najevo sebemenší slabost.

Velké výzvy

V oblasti domácí politiky se však Margaret Thatcherové – podobně jako Ronaldu Reaganovi – příliš nedařilo. Byť se narodila do relativně skromných poměrů, postrádala sociální cítění a až moc se spoléhala na tržní ekonomiku. Nezbývá než doufat, že Liz Trussová bude v tomto ohledu jiná. I Velkou Británii těžce poznamenala pandemie čínského koronaviru a ani jí se nevyhne energetická krize. Společenské nepokoje jsou to poslední, co si vláda Jejího Veličenstva může dovolit. Trussová se navíc opírá o velmi křehký mandát: premiérkou se nestala na základě rozhodnutí milionů voličů (na rozdíl od Johnsona), ale díky hlasům 81 326 členů Konzervativní strany. A její kritici využijí každé příležitosti, aby jí tuto skutečnost připomněli.

Za normálních okolností by byly nejčistším řešením politické situace ve Spojeném království nové volby. Ty by s velkou pravděpodobností vyhráli opoziční labouristé vedení Sirem Keirem Starmerem. Jenže o normálních okolnostech nemůže být v tuto chvíli řeč. Ve Skotsku a Severním Irsku sílí volání po větší (ne-li úplné) autonomii, smutek vyvolaný úmrtím milované panovnice ještě nějakou dobu potrvá a nový král bude mít nyní dost práce s utužováním vztahů v rámci Commonwealthu.

Je tedy třeba počkat, až emoce opadnou. Spojené království se nyní možná nachází ve velmi obtížné situaci, nepochybujme ale o tom, že ji nakonec ustojí. Britové jsou známí tím, že se v rozhodujících chvílích dokážou semknout a čelit nepřízni osudu s obdivuhodnou odvahou. Jistě si to uvědomují i král Karel III. a jeho premiérka Liz Trussová. Brexit sice Evropskou unii citelně oslabil, Spojené království však stále existuje a hraje na mezinárodní scéně důležitou roli. A je i v našem zájmu, aby bylo co nejsilnější.