Zažíváme novou studenou válku? A opravdu je lidstvo nepoučitelné?

Zanedlouho to bude přesně 60 let, co poválečný svět ochromila karibská krize. Trvala 13 dní a jen málo chybělo k tomu, aby přerostla v jadernou válku. Aktuální dění na Ukrajině oživuje vzpomínky na toto neslavné období lidských dějin. To bylo ovšem velmi krátké a skončilo vítězstvím zdravého rozumu nad mocenskými zájmy. Současnou situaci navíc poněkud komplikuje geopolitická nerovnováha a přítomnost jistého šílence v Kremlu. Opravdu je lidstvo natolik nepoučitelné, že musí neustále opakovat své dějiny?

Konec druhé světové války s sebou přinesl zánik Britského impéria a vzestup Sovětského svazu. Jeho síle byly schopny konkurovat pouze Spojené státy americké. Zatímco SSSR vykořisťoval země, které se ocitly v jeho sféře vlivu, Spojené státy se snažily „držet nad vodou“ země, jež komunismu vytrvale odolávaly. To samozřejmě neznamená, že by se USA nedopouštěly zásadních chyb: politika, kterou uplatňovaly vůči Střednímu a Blízkému východu, bývala nezřídka spíše kontraproduktivní. Po smrti sovětského diktátora Josifa Stalina se americkému prezidentovi Dwightu D. Eisenhowerovi naskytla šance restartovat vztahy se SSSR. Eisenhower, reprezentant „starého světa“ (byl posledním prezidentem USA, který se narodil v 19. století), jí ale nevyužil, a tak napětí mezi oběma velmocemi přetrvávalo.

Jako na houpačce

Když se novým americkým prezidentem stal třiačtyřicetiletý senátor John F. Kennedy, vyslovili někteří obavy, jež pramenily z jeho minimálních zkušeností v oblasti zahraniční politiky. Nikita Chruščov, který stál od roku 1953 v čele SSSR, si myslel, že nad mladým prezidentem snadno získá převahu, leč zmýlil se. Kennedy se ukázal jako tvrdý i mazaný hráč schopný samostatného uvažování. Když se ho Chruščov pokusil zastrašit, nenechal se zahnat do kouta. Když se ho pokusil vyprovokovat, zachoval chladnou hlavu. Zmíněnou karibskou krizi odstartovalo zjištění, že SSSR instaloval na Kubě rakety středního doletu. Kennedy nařídil blokádu celého ostrova a odolal tlaku těch, kteří mu radili řešit vzniklou situaci vojenskou cestou. Místo toho uzavřel s Chruščovem dohodu.

Přesto během oněch třinácti dní nastala několikrát chvíle, kdy byl jaderný konflikt doslova na spadnutí. Jenže Kennedy i Chruščov si coby váleční veteráni uvědomovali, že kdyby vypukl, znamenalo by to zkázu pro celý svět. Raději dali v sázku své politické funkce (oba byli kritizováni za to, že ustoupili nepříteli) a začali hledat způsob, jak dalším takovýmto situacím zabránit. To samé udělali v 80. letech Ronald Reagan a nedávno zesnulý Michail Gorbačov. Když viděli, jakou škodu způsobila jedna nehoda v jaderné elektrárně Černobyl, vydali se cestou, která USA a SSSR postupně dovedla ke konci studené války. Jenže současný ruský prezident Vladimir Putin má k Chruščovovi a Gorbačovovi hodně daleko.

Můžeme si klást otázku, zda byl Putin takový vždycky a dlouhá léta jen čekal na svoji příležitost, nebo se mu něco stalo (např. neurodegenerativní onemocnění). Ale vzhledem k tomu, čeho jsme nyní na Ukrajině svědky, je zcela bezpředmětná. Putin je, slovy amerického prezidenta Joea Bidena, řezník, který v sousední zemi rozpoutal nelítostný teror. Nešetří ani obyvatele vlastní země, kteří se mu postavili na odpor. Srovnání se Stalinem se přímo nabízí. Ve finále to byl ale německý diktátor Adolf Hitler, kdo rozpoutal hrůzy druhé světové války. A své kroky zdůvodňoval podobně zvráceným způsobem jako Putin.

V čem se Západ mýlil

Studená válka skončila jasným vítězstvím Západu. Na mír jsou ale vždy potřeba dva. Na jedné straně stál bláhový reformátor Gorbačov, na druhé smělý „kovboj“ Reagan a jeho racionálně založený nástupce George W. H. Bush. Jenže Gorbačov se u moci nakonec neudržel, miliony Rusů jej zavrhly za to, že nechal rozbít sovětskou říši. Do čela nově vzniklé Ruské federace se tak postavil rozšafný Boris Jelcin, který možná dobře vycházel se západními politiky, celý ten transformační proces se mu ale vymkl z rukou. Rusko se proměnilo v jakýsi „Divoký východ“, jenž byl zmítán rozsáhlou korupcí, klientelismem a chudobou. Na jeho území nezřídka docházelo k nájemným vraždám (jež měla na svědomí ruská mafie) a teroristickým útokům (za něž nejčastěji zodpovídali čečenští separatisté). Jinými slovy, Gorbačov zůstal nepochopen a Jelcin na to neměl.

Byli jsme naivní, když jsme si mysleli, že by se Rusko jednou mohlo změnit a stát naším partnerem? Ne, pouze jsme podlehli síle těch několika světlých okamžiků, jež na chvíli prozářily vztahy mezi ním a Západem. Kennedy a Chruščov nacházejí východisko z karibské krize. Richard Nixon a Leonid Brežněv uzavírají dohodu SALT 1, jejímž cílem je omezit taktické zbraně (v roce 1972). Reagan a Gorbačov se setkávají v Reykjavíku, aby tam zahájili diskuzi o vzájemném odzbrojení. George W. Bush nachází po teroristických útocích z 11. září 2001 podporu u Vladimira Putina. Po krátkém nadšení však vždy následovalo drsné vystřízlivění.

Mitt Romney, prezidentský kandidát za Republikánskou stranu v roce 2012, označil Rusko za bezprostřední hrozbu světovému míru. Věděl snad něco, co ostatní ne? Nebo měl tak dokonalý odhad ruského uvažování? Každopádně se ukazuje, že měl pravdu. Nezazlívejme ovšem Baracku Obamovi, že byl vůči Rusku příliš měkký. Myslel si pouze to, co si mysleli i mnozí z nás. A také on časem zjistil, že s ruským medvědem to po dobrém nepůjde. Nezřídka se můžeme setkat s názorem, že kdyby v Bílém domě stále ještě seděl Donald Trump, k válce na Ukrajině by nikdy nedošlo. Souhlasit s tím lze, ovšem s jedním dodatkem: Putin by získal ukrajinské území takřka bez boje, protože Trump by mu to s vysokou pravděpodobností umožnil. Ale vysoká politika nerovná se obchod. Vysoká politika je především o střetu idejí. Maďarský premiér Viktor Orbán se mýlí, když tvrdí, že jedině Trump by byl schopen zajistit mír mezi Ukrajinou a Ruskem. Naštěstí mluví o člověku, který už prezidentem není. Tím je momentálně Joe Biden. A buďme za to rádi. Jinak by se Kennedy s Chruščovem obraceli v hrobě ještě rychleji.