Kterým historickým osobnostem se dodnes křivdí? Jak bránit šíření konspiračních teorií? A jakou funkci dějiny vlastně plní?

Byť Angela Merkelová odešla do politického důchodu teprve nedávno, mnoho Němců už na ni začalo měnit svůj názor. Jeden den vám provolávají slávu, aby vás druhý den zatracovali. S tím musí počítat každý vysoce postavený politik. Někdejší britský premiér Tony Blair opouštěl Downing Street 10 jako miláček národa, dnes ale bývá nezřídka označován za válečného zločince. Naopak Jimmy Carter, který svého času platil za politického ztroskotance, je dnes velkou morální autoritou a nositelem Nobelovy ceny za mír. Tak už to ale funguje od nepaměti.

Nedocenění

Napoleon Bonaparte označil historii za snůšku lží, na nichž se dohodli vítězové. Svým způsobem měl pravdu, k překrucování dějin docházelo v každé době a za každého režimu. Pokud jde o Napoleona, názory na něj historickou obec dodnes rozdělují. Mnoho lidí jej označuje málem za diktátora, jehož bylo třeba se zbavit. Na to ovšem můžeme namítnout, že Napoleon ukončil ve Francii jakobínský teror, zavedl přelomový občanský zákoník a zatočil se španělskou inkvizicí. Kdyby mu válčení nakonec nepřerostlo přes hlavu, mohly se dějiny Evropy ubírat zcela jiným (myšleno v dobrém) směrem.

Podobnou kontroverzi dnes budí postava českého válečníka Jana Žižky. Ano, se svými nepřáteli zacházel mnohdy velmi krutě, nezapomínejme ale, že krutý byl celý středověk, tedy doba, v níž Žižka žil. Coby vojenský taktik předběhl svoji dobu a položil některé ze základů naší státnosti. Ale ani jeho úhlavní protivník, král Zikmund Lucemburský, nebyl vyloženým padouchem. Chtěl zkrátka ukončit občanskou válku v českých a uherských zemích a současně se udržet v čele Svaté říše římské. V osobách Žižky a Zikmunda se vlastně střetly dva diametrálně odlišné světy.

Za oběť největších historických křivd lze, zůstaneme-li u nás, označit našeho druhého prezidenta Edvarda Beneše. Přistoupil-li v roce 1938 na podmínky mnichovské dohody, pak především z toho důvodu, že k tomu byl dotlačen britskou a francouzskou vládou. Coby vrchní velitel ozbrojených sil byl navíc velmi dobře obeznámen se stavem naší armády – a ten nebyl zrovna dvakrát uspokojivý (zejména když uvážíme národnostní složení československého vojska). Sám Beneš pak po válce uznal, že na další vojenský konflikt nebyly v roce 1938 připraveny ani Velká Británie a Francie. Stejně bezmocný byl Beneš také v roce 1948, kdy komunisté uchopili v poválečném Československu moc. Zabránit dokonale naplánovanému puči, jenž byl podporován Sovětským svazem, bylo již prakticky nemožné. Beneš si naopak zaslouží uznání za obnovení československého státu po druhé světové válce i za zmírňování represí, jichž se komunisté dopouštěli na svých třídních nepřátelích.

Nešťastné je také hanobení generála Ludvíka Svobody. Ten totiž nebyl jen dalším komunistickým prezidentem, neboť sehrál velmi pozitivní úlohu v dobách předmnichovské republiky i během druhé světové války. V únoru 1948 zachoval věrnost prezidentu Benešovi a po nástupu komunistů k moci držel coby ministr národní obrany ochrannou ruku nad některými politicky nepohodlnými důstojníky. Během 60. let se zasloužil o rehabilitaci generála Heliodora Píky a v srpnu roku 1968, kdy do Československa vtrhla vojska zemí Varšavské smlouvy, odmítl návrh o ustanovení dělnicko-rolnické vlády.

Berme v potaz kontext doby

Chceme-li objektivně hodnotit nějakou významnou historickou osobnost, musíme mít k dispozici informace o době, ve které žila. Winston Churchill prožil většinu část života coby hrdý občan Britského impéria, a tak nebylo divu, že se obtížně smiřoval s jeho rozpadem. Woodrow Wilson se narodil na americkém Jihu v polovině 19. století, proto není příliš překvapivé, že nechoval velké sympatie vůči Afroameričanům. A přitom se Churchill i Wilson významnou měrou zasloužili o rozvoj demokracie v západních zemích. Ač v některých ohledech zastávali poněkud zastaralé názory, byli to skuteční státníci a velcí vizionáři.

Vloni jsem na svém webu publikoval rozsáhlý článek Mocní i bezmocní: Těžké břímě amerických prezidentů, v němž jsem napsal, že prezidenty USA nelze hodnotit zjednodušující optikou „padouch-světec-slaboch-borec“. Krásně je to vidět na Lyndonu B. Johnsonovi, jenž býval po léta zatracován kvůli válce ve Vietnamu. K té se ovšem začalo schylovat už za jeho předchůdců a kdyby do vietnamské „bažiny“ nezabředl Johnson, zabředl by do ní nejspíš někdo jiný. Dnes je Johnson spojován především s rozsáhlými změnami, které provedl v oblasti zdravotnictví, sociální péče a lidských práv.

Churchill si zajistil slávu nejen svými velkými činy, ale také svojí literární činností. Šest objemných svazků, jež věnoval událostem druhé světové války, výrazně ovlivnilo způsob, jakým je dnes zmíněný konflikt interpretován. Churchill ovšem nikdy nesledoval svůj osobní prospěch, šlo mu zejména o osud Britského impéria. To bývalý americký prezident Donald Trump využívá sociálních sítí, jejichž sledováním dnes lidé tráví daleko více času než čtením knih, k tomu, aby lži měnil v pravdu. Nejde mu o blaho Spojených států, chce jen uspokojit své velikášské ego a touhu po moci.

Iluzí se nevzdávejme

Franklin D. Roosevelt předem věděl o útoku na Pearl Harbor. Pád newyorských dvojčat nebyl důsledkem teroristického útoku, ale řízené demolice. A přistání na Měsíci v roce 1969 bylo podvrhem. Je hrozné, kolik lidí těmto fantasmagoriím věří. Ale co naplat, konspirační teorie jsou tu s námi už od nepaměti. Díky existenci sociálních sítí se však šíří o poznání rychleji. Jak na ně? Řešením není jejich cenzura, ale osvěta. Mnozí konspirátoři se svých názorů nikdy nevzdají, budeme-li ovšem oponovat racionálními argumenty, omezíme jejich vliv.

Často se můžeme setkat s názorem, že si období první republiky idealizujeme. Možné to je, ale lidé musí věřit v něco dobrého, mít nějaké iluze. Již zmíněný Churchill nebyl možná bez chyby, ale to neznamená, že bychom ho neměli obdivovat pro jeho odvahu, vtip a moudrost. Byl to právě on, kdo jako první uštědřil potupnou porážku nacistickému Německu. John F. Kennedy byl sice nenapravitelným sukničkářem, podařilo se mu ovšem odvrátit jadernou válku. A byť byl Charles de Gaulle velkým puritánem, zachránil Francii před hrozící vládou komunistů. Važme si těchto osobností a nelámejme nad nimi hůl pro jejich slabiny.

Historie je velmi vzrušující věda. Pokaždé, když si myslíme, že už ji známe, dokáže nás něčím překvapit. A plní mnoho funkcí. Můžeme v ní hledat nejen ponaučení, ale také inspiraci či útěchu. Mějme se na pozoru před těmi, kteří jí manipulují, neboť to dělají čistě pro svůj vlastní prospěch. Studujme ji, diskutujme o ní. A využívejme moudře toho obrovského množství pramenů, jež máme k dispozici. Jak to řekl Thomas Jefferson? „Historie tím, že zpravuje lidi o minulosti, umožňuje jim soudit přítomnost.“