Skutečnost uvedená v titulku tohoto článku platí již delší dobu, minimálně od roku 2015, kdy se evropský kontinent začal zmítat pod náporem migrační krize. Co následovalo, si pamatujeme snad úplně všichni. Brexit, vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, vznik různých „pokrokových“ hnutí, pandemie čínského koronaviru, válka na Ukrajině, energetická krize, diplomatická roztržka mezi Spojenými státy a Čínou v otázce nezávislosti Tchaj-wanu a nejnověji smrt britské královny Alžběty II. Prakticky každého, kdo alespoň trochu sleduje světové dění, musí logicky napadnout dvě znepokojivé otázky: Chýlí se svět, který jsme dosud znali, ke konci? A hrozí nám další světová válka?

O nové studené válce můžeme hovořit už nyní. Na jedné straně stojí Spojené státy a další země anglosféry (Kanada, Spojené království, Austrálie a Nový Zéland), na druhé pak komunistická Čína a autokratické Rusko. Anglofonní země se ještě mohou spoléhat na podporu Japonska a Izraele, kdežto jejich protivníci nenápadně utužují vztahy se Severní Koreou. A Evropa? Ta je jako celek značně paralyzovaná. Řada jejích států je závislá na dodávkách ruského plynu, Německo podřizuje svoji politiku výhradně ekonomickým zájmům a Francie dodnes nerozdýchala již zmíněný brexit, pročež se její vztahy s Velkou Británií ocitly na bodu mrazu.

Brexit za to nemůže, selhání hledejme u jiných

Traduje se, že výsledek referenda o setrvání Spojeného království v Evropské unii částečně ovlivnilo působení ruských hackerů. Je to bezpochyby pravda, nezapomínejme však ani na skutečnost, že společná evropská politika zůstala daleko za očekáváními. „My jsme vzali Evropskou unii jako vyloženě ekonomický projekt. A kolem tohoto ekonomického projektu jsme vytvořili mezinárodně-právní ‚pavučinu‘. To je velice špatně, protože každý stát má mít svůj právní systém,“ nechal se v našem společném rozhovoru pro Literární noviny slyšet významný český novinář Jan Petránek. Uvážíme-li nedostatky spojené s fungováním politiky Evropské unie a lpění dříve narozených Britů na jejich tradicích, není výsledek referenda o brexitu příliš překvapivý.

Jakkoliv brexit Spojené království poškodil (viz výsledek posledních voleb v Severním Irsku), daleko více na něj doplatí zbytek Evropy. Britské impérium už sice dávno neexistuje, leč Spojené království Velké Británie a Severního Irska hraje na mezinárodní politické scéně stále velmi důležitou roli. V rámci Evropy jej pak můžeme označit za skutečného lídra Severoatlantické aliance (NATO). Bývalý britský premiér Boris Johnson si toho byl velmi dobře vědom a existují-li nějaké důvody, proč litovat jeho odchodu, patří mezi ně právě jeho obranná politika. Můžeme být kvůli brexitu smutní či dokonce naštvaní, důležité ale je, aby vztahy mezi Spojeným královstvím a zbytkem Evropy byly co nejlepší. V opačném případě se totiž budou radovat pouze v Kremlu a Pekingu.

Netřeba dodávat, že Britské impérium fungovalo na zcela jiném základě než Sovětský svaz. Jenže zatímco Britové se s oslabením svého vlivu na globální úrovni dokázali vyrovnat, Rusům se to nikdy nepodařilo. Rozpad Sovětského svazu většina z nich dodnes považuje za velkou tragédii. Západ chtěl mít s postsovětským Ruskem dobré vztahy, ale tvrdě narazil. Nezřídka slýcháme, že se Rusko cítilo být ohroženo dalším rozšiřováním NATO (myslí si to dokonce i papež František), na to lze ovšem namítnout, že s ním mohlo spolupracovat na potlačování nových hrozeb (např. islámského terorismu).

Nový světový řád

Co se určitě změnilo, je uspořádání světa. Spojené státy sice stále hrají na globální úrovni nejdůležitější roli, nejsou už ale tak silné a sebevědomé jako dřív. Heslo „America First“ možná znělo některým Američanům moc hezky, politika, která se pod ním ukrývala, však nadělala víc škody než užitku. Během čtyřleté vlády Donalda Trumpa ztratila Amerika část svého světového vlivu, odstoupila od některých mezinárodních dohod a připravila půdu pro vznik různých aktivistických hnutí. Důvodů k optimismu je ale pořád hodně. Současný americký prezident Joe Biden se i nadále snaží napravovat škody, které jeho předchůdce v Bílém domě napáchal. A dokonce to začíná vypadat, že Trumpův návrat do Oválné pracovny se realitě vzdaluje stále více.

Jakkoliv divně to Evropanovi může znít, největšího nepřítele představuje pro Ameriku Čína. Rusko je totiž stále poměrně zaostalé a vše nasvědčuje tomu, že válka na Ukrajině pro něj skončí potupnou porážkou. Dokud mu ale bude vládnout Vladimir Putin, měly by se mít evropské země na pozoru. Může Evropská unie obstát v konfrontaci s Ruskem, když Německo a Francie sledují zcela jiné zájmy než Polsko či Maďarsko? Švédsko a Finsko naštěstí pochopily, co všechno je v sázce, a rozhodly se rozšířit řady NATO. Starý kontinent by měl usilovat o co nejtěsnější spojenectví se zeměmi anglosféry, stačí jen, aby Emmanuel Macron zkrotil své ego, Olaf Scholz svoji peněženku a Viktor Orbán své autoritářské sklony. Bylo by také žádoucí, aby v čele Evropské unie stáli skuteční státníci, nikoliv jen zkrachovalí politici.

Vznik aliance tvořené zeměmi anglosféry, Evropskou unií, Japonskem a Izraelem by mohl výrazně snížit hrozbu, kterou za současného stavu představují Rusko a Čína. Politická neutralita je luxus, jenž si dnes žádná vyspělá demokratická země nemůže dovolit. Leč i politici jsou jenom lidé, kteří se v dobré víře dopouští tragických omylů. Britský premiér Neville Chamberlain bývá nezřídka označován za zbabělce, jehož politika appeasementu umožnila Adolfu Hitlerovi rozpoutat druhou světovou válku. Poněkud se však zapomíná na to, že Velká Británie nebyla v roce 1938 na další válku připravena a její obyvatelé se stále ještě nevzpamatovali z traumatu způsobeného předchozím globálním vojenským konfliktem. Buďme tedy realisty: pomoc, jíž se ze strany NATO dostává Ukrajině, je adekvátní, vytvoření bezletové zóny nad jejím územím by jen vedlo k eskalaci již tak vyhroceného konfliktu.

Zuří válka i na Západě?

Někdo zastává názor, že se svět zásadním způsobem změnil, jiný zase, že je stále stejný. Rozhodně se ale změnil způsob, jakým na něj nahlížíme. Mnoho lidí zavrhlo staré dobré konzervativní hodnoty, jako jsou rodina, víra a úcta k přírodě. Přepisují se dějiny (což se možná dělo odjakživa, ale ne tak radikálním způsobem), zpochybňují se základní přírodní zákony a z ochrany klimatu se stal obrovský byznys. Nelze si nevšimnout, že agresivita ve společnosti výrazně roste – a ne, nemůže za to pouze covid. To se nám jen ten společenský a technologický pokrok poněkud vymkl z rukou. „Pokrok bude iluzí do té míry, do kdy se lidé nebudou chovat lidsky,“ nechal se slyšet Jan Petránek v pořadu České televize Vzkaz: Vzkaz Jana Petránka.

Britský spisovatel a politický komentátor Douglas Murray má vlastně pravdu, když říká, že na Západě zuří válka. Stále častěji se setkáváme s nenávistnými – zatím převážně verbálními – útoky vůči západní civilizaci. Nikdo nezpochybňuje smutný fakt, že Evropa a Spojené státy za sebou mají temnou a krvavou minulost, za posledních sto let však na jejich území došlo k velkému společenskému pokroku. Dochází-li někde k brutálnímu potlačování lidských práv, pak především v Číně, Rusku a některých islámských zemích. Někteří příslušníci amerických a evropských společenských elit to ale nechtějí vidět a neustávají ve své nesmyslné snaze zpochybňovat principy, na nichž je založena západní demokracie a humanismus. Práva menšin je třeba chránit, leč základem každé vyspělé demokracie by měl být politický a společenský konsensus. Jinými slovy, většina – pokud je demokratická – musí respektovat menšinu, není však povinna se jí podřizovat.

„Novinář by se nikdy neměl přidat k establishmentu, ať jsou svody sebelákavější. Naším úkolem je volat mocné k zodpovědnosti, ne se s nimi spolčovat. Ve světě, který je stále posedlejší vlivem, penězi a slávou, musí žurnalista a spisovatel zachovávat odstup, jako pták na drátě, sledovat, všímat si, zkoumat, komentovat, ale nezapojovat se. Zkrátka a dobře, zůstat nestranní,“ napsal ve své autobiografii Vypravěč. Vlastní životopis slavný britský spisovatel Frederick Forsyth. Jsou to jistě moudrá slova, otázkou ale je, zda objektivní novinařina v tom nejčistším slova smyslu není pouhým mýtem. I novinář je jen člověk se svými osobními preferencemi. A byť má snahu je potlačovat, nikdy se mu to stoprocentně nepodaří. Posláním seriózní žurnalistiky je informovat (což vzhledem k neustále houstnoucímu informačnímu smogu není úplně jednoduché), edukovat a kultivovat. Novinářská profese je navíc u nás silně podhodnocena, mnohá nakladatelství drží ve svých rukou bezskrupulózní miliardáři, pro něž jsou na prvním místě ekonomické zájmy.

Naděje umírá poslední

„Historie tím, že zpravuje lidi o minulosti, umožňuje jim soudit přítomnost,“ pravil kdysi americký prezident Thomas Jefferson. S jeho výrokem nelze než souhlasit. Když letos Rusko zaútočilo na Ukrajinu, dokázal se Západ po kratším váhání sjednotit a poskytnout napadené zemi odpovídající pomoc. Emmanuel Macron, který ještě nedávno prohlašoval, že se NATO nachází ve stadiu klinické smrti, byl rázem usvědčen z omylu. I nestor americké diplomacie Henry Kissinger musel tváří v tvář současné realitě změnit některé ze svých dosavadních názorů. Nebyla to potupná kapitulace, nýbrž ponaučení z událostí, jichž jsme za několik posledních měsíců byli svědky. Byť to tak zatím ještě nevypadá, začínají si už někteří evropští politici uvědomovat, že onen slavný New Green Deal je pouhou utopií. Třeba to časem pochopí i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová.

Během studené války se náš svět nejednou ocitl na pokraji jaderného konfliktu, nejblíže pak asi v říjnu roku 1962. Tehdy se však John F. Kennedy a Nikita Chruščov dokázali dohodnout na způsobu, jak jej odvrátit. Byl to čin hodný Nobelovy ceny za mír, přesto se zažehnání karibské krize stalo jejich labutí písní. Kennedy se stal v roce 1963 obětí dosud ne zcela objasněného atentátu a Chruščov byl nedlouho poté (v roce 1964) zbaven moci. Doktrína nazvaná Vzájemně zaručené zničení (anglicky mutually assured destruction, zkráceně MAD) platí každopádně dodnes. Představa, že by jaderná válka mezi dvěma světovými mocnostmi vyhladila veškerý život na planetě, je sama o sobě natolik děsivá, že by se ji nikdo neměl odvážit zrealizovat.

Když královna Alžběta II. usedla v roce 1952 na britský trůn, zuřila ve světě studená válka a Spojené království pozbývalo svého vlivu. Všichni se báli, co budoucnost přinese. Ale Alžběta II. udělala – jak nedávno řekl Joe Biden – svět lepším. A nebyla jediná, totéž se podařilo Winstonu Churchillovi, Johnu F. Kennedymu, Martinu Lutheru Kingovi či Michailu Gorbačovovi. Co se týče hrozby jaderné války, ta je přítomna už od okamžiku, kdy svoji první atomovou bombu sestrojil Sovětský svaz. Je pochopitelné, že ji za současných okolností vnímáme o něco intenzivněji. Nezapomínejme však na Kennedyho slova o tom, že „naším nejzákladnějším společným poutem je fakt, že všichni obýváme tuto malou planetu“ a „všichni chováme v srdcích budoucnost svých dětí“. Možná už žijeme v jiném světě, nic nám ale nebrání v tom, abychom jej budovali podle Alžbětina příkladu.