Musel jsem to napsat...

„Pokrok bude iluzí do té doby, do kdy se člověk nebude chovat lidsky,“ nechal se svého času slyšet významný český novinář a můj přítel Jan Petránek. Když jsem s ním v srpnu roku 2018 dělal rozhovor, řekl mi také, že opravdu dobrý novinář se neobejde bez znalostí psychologie. Ač bývá tato věda někdy podceňována, prolíná se prakticky všemi profesními obory, které jsou založeny na práci s lidmi. Ruku v ruce s psychologií by pak měla kráčet empatie, pro niž člověk buď má, nebo nemá předpoklady. Proč o tom vlastně píši? Protože žijeme v době, v jaké žijeme.

Ve chvíli, kdy se lidstvo začne zabývat malichernostmi a pseudoproblémy, je třeba zbystřit. Může to totiž znamenat, že se schyluje k něčemu nepěknému. Zákaz oslovování „ladies and gentlemen“, očerňování významných historických osobností, demontáž státních institucí poskytujících zdravotní či sociální péči… Tohoto všeho a mnoha jiného jsme mohli být v posledních letech svědky. A pak k nám z čínského města Wu-chan dorazil covid-19. Chvíli to vypadalo, že se lidstvo tváří v tvář novému nepříteli semkne, opak se ale stal pravdou.

Byť lidé umírali v důsledku čínského koronaviru ve velkém, našli se tací, kteří toto onemocnění zlehčovali a celou pandemii označovali za podvod. Zdravotníkům a dalším zaměstnancům v první linii se to neposlouchalo zrovna dobře. Nemluvě o těch, kteří kvůli covidu ztratili někoho blízkého nebo na něj sami málem zemřeli. Život s postcovidovým syndromem není, aby bylo jasno, žádná legrace. Poškozené srdce a plíce, zničená psychika, poruchy paměti a soustředění. Někdo se z toho vzpamatuje za rok, někdo za dva, někdo nikdy. Jak trefně poznamenala má žena, vrátit se do života po těžkém covidu, je jako když se američtí vojáci vraceli z války ve Vietnamu.

Lidé na jednu stranu nadšeně hltají články o tom, jak Howard Hughes sváděl marný boj s obsedantně kompulzivní poruchou, těžce nemocný John F. Kennedy si vypěstoval závislost na amfetaminech či Marilyn Monroeová zapíjela psychofarmaka bourbonem. Mají slabost pro slabosti slavných a mocných. Ale jakmile někdo z jejich okolí vyhledá pomoc psychiatra či psychologa, protože má psychické problémy (Winston Churchill o nich, tuším, mluvil jako o „černých psech“), hned je v jejich očích slaboch a hypochondr. Važme si tedy lidí, kteří mají pochopení pro druhé, kteří jim dokáží být v těžkých časech oporou, kteří jsou ochotni sdílet s nimi jejich tajemství, kteří je zasypávají vlídnými slovy a dávají jim – byť někdy velmi neohrabaným způsobem – najevo, jak moc jim na nich záleží.

Možná to samé říkali už naši předci, ale dnešní doba je opravdu poněkud absurdní. Covid je tu stále mezi námi, na Ukrajině zbytečně umírají lidé, spoustě domácnostem hrozí pád do chudoby kvůli vysokým cenám energií, ale aktivisté polévají barvami obrazy v galeriích, protože se nedostatečně bojuje proti klimatické změně, a štědře placení ekonomové apelují na zaměstnance, kteří tak tak vyjdou s výplatou, aby se nebáli zchudnout nebo si našli druhou práci. A do toho všeho ještě neustále zaznívají řeči o tom, že je třeba posunout hranici věku pro odchod do důchodu, protože špatně hospodařící stát nebude mít za pár let na penze dostatek finančních prostředků.

Jak se z toho všeho nezbláznit? Manuál na život nám nikdo do kolébky nedá. Musíme se tou „džunglí“ proklestit sami. Ale budeme-li mít po svém boku pár milujících a empatických lidí, tak to určitě nějak zvládneme. Zvládli to i naši předci (nedá mi to, abych si nevzpomněl na svoji milovanou prababičku), aniž by k tomu potřebovali chytré telefony, Google nebo čtyřiadvacetihodinové televizní zpravodajství. Možná vám tento můj text bude připadat trochu zvláštní, ale „hodit“ občas na papír něco, co vám leží na srdci, může zafungovat jako dobrá psychoterapie.