Nezaměňujme lidskost a slabost...

Měl jsem jednu dobrou známou (dožila se požehnaného věku 97 let), která neustále opakovala, jak důležitou roli hraje v životě alespoň základní znalost psychologie. Ono je totiž hrozně snadné o někom říct, že je neurotický, hysterický nebo nespolečenský. Ale co když takový ve skutečnosti není, a pokud ano, tak takový nebyl vždycky? Každá traumatická zkušenost, kterou prožijeme, totiž na nás může zanechat neblahé následky. Přišli jste o někoho blízkého? Prodělali jste vážnou nemoc? Stali jste se svědkem nějakého neštěstí? Pak nelze vyloučit, že se u vás jednoho dne objeví první příznaky posttraumatické stresové poruchy.

Vyhledat pomoc psychologa je v takovémto případě nanejvýš rozumné řešení. Ale úspěšná psychoterapie musí být založena na čistě partnerském vztahu, jinými slovy, ten, kdo opravdu stojí o pomoc odborníka, musí jít jeho snaze naproti, spolupracovat s ním. Bohužel, stále ještě žijeme v době, kdy je na ty, kteří chodí na psychoterapie, nahlíženo skrze prsty. Ale to, že je někdo v péči psychologa, by nemělo být vnímáno jako projev slabosti. Může to být i projev hrdinství. Už ten, kdo si přizná, že má nějaký problém, a rozhodne se jej aktivně řešit, si zaslouží nemalé uznání. Není ješitný, ale soudný. Není pasivní, ale zodpovědný.

Malinko teď odbočím. Rozmohl se nám tu takový nešvar. Někteří kolegové novináři si začali hrát na mravokárce. Odsuzují každého, kdo nesouhlasí s tezí „manželství pro všechny“, kdo kritizuje New Green Deal a kdo popírá existenci více než dvou druhů pohlaví. Mít na něco jiný názor neznamená být špatný. Nebo jsme tu měli pár hollywoodských hvězd, proti nimž se ve velkém rozjela kampaň MeToo. Po letech vyčerpávajících soudních sporů si vyslechli osvobozující verdikt (zdůrazněme, že pravomocný), přesto ale někteří novináři mají potřebu neustále dokola opakovat, že soudy byly podjaté a tak dále. A přitom mezi těmito zapálenými psavci najdeme nezřídka lidi, kteří sami vedou neuspořádaný osobní život. Což neznají výrok: „Kdo jsem já, abych soudil?“

Osobně nesoudím lidi, které dobře neznám. Moc dobře vím, jak může s člověkem zamávat nějaká zlá zkušenost. Neskrývám své chyby a nebojím se říci, že po prodělání těžkého průběhu covidu hůře snáším stresové situace. Zažil jsem pár tvrdých zklamání v rámci mezilidských vztahů. To poslední mnou neuvěřitelným způsobem otřáslo. Chybu jsem hledal samozřejmě u sebe. A hledal jsem ji tak dlouho, že o sobě někdy pochybuji ještě víc. Mým velkým štěstím ale je, že mám kolem sebe pár lidí, kteří pro mě mají pochopení a dokážou mi odpustit mé občasné sklony k panikaření. A já si jich za to nesmírně vážím.

Jak poznáte, že to s Vámi někdo myslí dobře? Nevynáší nad vámi zbrklé soudy. Má s vámi trpělivost. Dokáže vám odpustit vaše přešlapy. Umí vás uklidnit. A nemá vám za zlé, když na něco máte jiný názor. A vy byste se k nim měli chovat stejně. V nouzi poznáš přítele. Kdepak, to není klišé, ale hluboká pravda. Stejně jako to, že skutečná láska a skutečné přátelství dokážou vyléčit nejedno trauma. Važme si těch, kteří nám lásku a přátelství dávají a dávejme jim totéž. Právě v tom spočívá tajemství šťastného života. Kdežto z negativních emocí ještě nikdy nic dobrého nevzešlo.