Smrt se blíží, tati

21. 08. 2021 | 13:37
Přečteno 3171 krát
Povídka o srpnovém dni, kdy víte, že zemřete, a přitom netušíte, jak k tomu dojde. A jste donuceni myslet na něco mnohem důležitějšího.


Nevím, jestli se mi v noci podařilo aspoň na chvíli usnout. Ráno jsem se již jen převaloval a jakmile jsem slyšel, že Klárka vstala, zvedl jsem se z postele a šel do jejího pokoje.

„Přišel jsem se…“ nechtělo se mi to říci, „…rozloučit.“

Přiťapala ke mně, já ji vyzdvihl a vzal do náručí a ona mě svýma dětskýma ručkama objala kolem krku. Z očí jí vytryskly slzy.

„Neboj, bude se nám dařit dobře,“ vzlykla.

Toužil jsem zastavit čas. Stát věčně na prahu Klárčina pokoje a tisknout ji k sobě. Bolelo mě, že jsem ji musel vrátit na zem.

Zatímco jsem se převlékal, vstala i Monika.

„Ty sis nějak přivstal,“ řekla.

Přikývl jsem. „Špatně se mi spalo.“

Usmála se. Na rozdíl od Klárky nic netušila a její úsměv byl bezstarostný. Při pohledu na něj jsem pocítil stejné bolestivé bodnutí jako před chvílí u Klárky. I pro tenhle úsměv jsem tolik toužil zůstat. Přeskočit tento den, vymazat ho z kalendáře.

„Proč si mě tak prohlížíš?“ usmála se znovu Monika. Uvědomil jsem si, že se do ní skutečně vpíjím očima a snažím se vychutnat co nejintenzivněji poslední minuty, kdy jsem s ní.

„Jen tak,“ řekl jsem. Říci ta dvě slůvka tak, aby Monika z intonace nepoznala, že něco není v pořádku, bylo na hranici mých sil.

Při loučení jsem se neudržel a místo obvyklého polibku ji objal a dal jí velkou pusu. Opětovala ji a k mé úlevě neshledala na mé ranní rozněžněnosti nic divného.
Když jsem se obouval, přiběhla za mnou Klárka. Nic neříkala, ale tvářila se tak nešťastně, že jsem se musel pokusit ji utěšit.

„Třeba bude nakonec všechno jinak,“ zašeptal jsem a vzal ji znovu do náruče.

„Nebude,“ odvětila. Přitiskla svou tvář na mou a já ucítil její slzy.

„Musím jít, jinak by to bylo mamince divné.“

Neochotně mě pustila, já ji naposledy pohladil a snažil se vtisknout i tenhle okamžik do paměti tak živě, jak to jen jde.

Když jsem za sebou zavřel dveře a scházel po schodech, bylo mi, jako by můj život skončil už teď.


Klárka se narodila v roce 1962 a byla nejhodnější miminko na světě. Zpočátku jsme se s Monikou těšili z jejího klidu, z toho že v prvních týdnech života bylo jejím nejhlasitějším projevem jemné pobrukování. Rádi jsme poslouchali chválu příbuzných, jaká je naše holčička hodňoučká, a byla to nakonec babička, kdo vyslovil první pochybnost: „Ona opravdu ještě nikdy neplakala? To je zvláštní. Všechna miminka někdy pláčí.“

Babička odjela, ale stín nejistoty zůstal. Šťouchali jsme do toho něžného růžového stvořeníčka a snažili z něj vyloudit aspoň minutu pláče, ale marně. Klárka nás chvíli nevzrušeně pozorovala a pak usnula. Hned druhý den ji Monika vzala k dětské lékařce, ale ta nebyla o nic moudřejší než my.

„Je opravdu nezvyklé, že vůbec nepláče,“ řekla, „ale je úplně zdravá. Děti jsou různé. Někdy pláčí hodně a některé málo.“

Doktorčina slova nezměnila nic tom, že ještě dlouho zůstávala Klárka jediným klidným členem rodiny. Usmívala se na nás, broukala a žvatlala si. Nakonec jsme si Monikou řekli, že Klárka je zkrátka mimořádně spokojené miminko (a v koutku duše jsme nechávali vyrůst pocit, že my jsme tím pádem mimořádně vzorní rodiče).

Poprvé Klárka zaplakala, když jí byl skoro rok. Ležela v postýlce a já slyšel, jak začíná natahovat. Když jsem ji zpoza peřinky vedl, abych ji utišil, rozeřvala se mi v náručí naplno. Polekalo mě to tolik, že jsem sebou trhl a Klárka narazila hlavičkou na dřevěnou pelest. Vyděsil jsem se ještě víc, když Klárka po úderu zmlkla.

Muselo ji to bolet, ale ona jen pofňukávala a po chvíli mi v náručí usnula. Položil jsem ji do postýlky, ale tato podivná příhoda způsobila, že jsme ještě dlouho poté Monika jen těžce zbavovali obav.



Již předem jsem se rozhodl, že den, či spíše část, která mi z něj zbývá, strávím na jednom z nejkrásnějších míst v okolí města – u jezírka v lesním parku.

Teoreticky by se mi nemělo nic stát a já byl dokonce připraven vzepřít se osudu… jenže už tolikrát jsem se přesvědčil, že každá takovéto „vzpoura“ je předem zapsaná ve scénáři.

Vše kolem jsem viděl novýma očima, vše mi připadalo jedinečné – dubové listí pohupující se na vlnách jezírka, stébla trávy rozechvívaná vánkem, zpěv lučních kobylek a dokonce i nedopalek ležící vedle lavičky. S tím vším jsem se loučil, ve všem jsem objevoval krásu, kterou jsem doposud přehlížel, a vše jsem toužil vídávat dál.


Klárčin náhlý pláč zůstával nadlouho jediným, který jsme do ní slyšeli. Druhý přišel o rok později – a vypadalo to, že Klárka si chce dlouhé období klidu vynahradit a během pár hodin dohnat, co v předchozích měsících zanedbala. Již ráno byla mrzutá, což je u ostatních dětí normální, ale v jejím případě to vzbuzovalo obavy.
Monika jí změřila teplotu a prohlédla ji, ale bezvýsledně. V poledne Klárka odmítla jíst a když jsme se po obědě začali chystat na cestu k prarodičům, dostala hysterický záchvat. Tehdy jsem se na ni poprvé v životě rozzlobil. Nedbal jsem jejího křiku, popadl jsem ji a navzdory jejímu škrábání a kopání ji nesl do auta. Nepřestala ani cestou. Kdyby ji Monika nedržela, snad by vyskočila za jízdy. Zmítala se a její řev činil cestu nesnesitelnou. Monika se neudržela a vlepila jí několik pohlavků, ale ty neměly žádný účinek.

Po jednom obzvlášť silném dceřině kopu se mé sedadlo otřáslo. Reflexivně jsem se ohlédl a nevšiml si wartburgu přijíždějícího v protisměru. Náraz otočil naši škodovku o devadesát stupňů a srazil zadkem do příkopu. Klárčin křik a Moničino sténání mě donutily překonat bolest, vybelhat se z auta a snažit se jim pomoci. Po značném úsilí jsem otevřel zadní dveře. Monika měla levou ruku celou zakrvácenou, ale mnohem úděsnější pohled byl na Klárku, která ležela pod sedačkami v nepřirozené poloze s rozbitým obličejem a jednou nohou skrčenou pod tělem. Během doby, kdy jsem se snažil dceru vyprostit a zároveň se bál, abych jí neopatrným pohybem ještě víc neublížil, jsem zestárl o několik let.

Klárka skončila s trupem sevřeným v sádrovém krunýři. Rentgen odhalil několik zlomenin a poraněnou páteř. Celé měsíce jsme se báli, že nebude moci chodit. I mně se vyřinuly slzy, když jsem viděl, jak ji rehabilitační sestra učí znovu dělat kroky.

Ale ještě na jedno jsme museli téměř nepřetržitě myslet. Dvakrát v životě Klárka zaplakala a pokaždé se její pláč stal příčinou nehody, místo aby tomu bylo naopak. Co když předem tušila, že se blíží něco hrozného? Co je příčinou a co následkem?



Při vzpomínkách mě zaplavila další vlna smutku. Vždycky jsem se bál stáří, představoval jsem si, že budu nemocný a osamělý. Snad se tedy osud rozhodl, že mě za můj strach potrestá. Teď jsem si nepřál nic, než aby mi přece jen bylo dáno se stáří dožít. Vzdal bych se kvůli tomu čehokoli kromě Klárky a Moniky.

Zatoužil jsem Moniku opět slyšet. Vstal jsem a chvíli nervózně přecházel sem a tam. Je mi souzeno zahynout po koly auta. Sem se po úzké pěšině nedostane ani motorka. Jenže pokud absolvuji kilometr dlouhou cestu k nejbližší telefonní budce, vystavuji se nebezpečí. Zhruba sto metrů budu muset jít po chodníku a pak přejít silnici. Půjde o rovný úsek s nepříliš hustým provozem, normálně bych se nebál přejít jej třeba poslepu, ale dnes bych si neměl zahrávat.

Na okamžik jsem zapochyboval, zda bylo správné čekat na smrt tady v ústraní. Místo abych si co nejvíc užil Moniky a Klárky, tu dřepím na lavičce a rozplývám se nad stébly trávy. Jenže utajit svou nervozitu před Monikou bych nedokázal. A říci jí, že mi zbývá již jen pár hodin života – to by bylo nejhorší řešení.

Nakonec jsem se na cestu k telefonní budce vydal. Dnes tak či tak zemřu, proč si tedy nezpříjemnit čekání hovorem s Monikou? Cestou jsem vymýšlel záminku, proč volám, ale nakonec se zdálo, že ji nebudu potřebovat.

„Kde jsi?“ zeptala se Monika, když jsem ji pozdravil. „Volala jsem ti do práce, ale marně.“

„Musel jsem za jedním naším odběratelem,“ zalhal jsem.

„Za odběratelem?“

„Nějaký urgentní problém. V kanceláři jsem se sotva otočil.“

„Zapomněl sis doma diář a tu složku s výpočty. Napadlo mě, že ti budou chybět.“

„Ne… obejdu se bez nich.“

„Opravdu? Vždyť posledně ses pro ty výpočty vracel domů taxíkem. Proč mi vlastně voláš?“

Kousl jsem se do rtů. V rozrušení jsem svou záminku zapomněl.

„Jen jsem se chtěl přesvědčit, že jsem ten diář a složku neztratil cestou do práce.“

„Aha. Na jaké číslo ti mohu zavolat?“

„Proč?“

„Kdyby něco.“

Na cedulce bylo naštěstí napsáno telefonní čilo automatu, a tak jsem ho Monice přečetl.

„Díky,“ řekla. „Doufám, že nebudeš muset pracovat přesčas.“

„Snad ne,“ odpověděl jsem a rozloučil se. Byl jsem zklamaný. Těšil jsem se, že uslyším Moničin hlas, ale nakonec jsem si to vůbec neužil. Musel jsem kličkovat a stejně Monika uhodla, že něco není v pořádku. Proto ode mě chtěla to číslo.





K naší obrovské úlevě se Klárka zotavila. My jsme pozorovali její chování pečlivěji než předtím a nemohli se dočkat, až bude umět mluvit. Možnost, že by dovedla předvídat nehody nám stále připadla nesmyslná, ale zdálo se být jisté, že Klárka je jiná než ostatní děti. V čem a zda jí to bude v životě ke škodě či užitku, se mělo teprve ukázat.

Odpověď nám dala banální příhoda z dob, kdy byly Klárce dva roky. Na otázku, co chce snídat, odpověděl: „Borůvkový koláč. Ten samý co zítra.“

Když nás odpoledne navštívila Moničina matka a vytáhla z tašky krabici z tvrdého papíru, tušil jsem, co je uvnitř. Dodnes si vybavuji, jak mi zamrazilo v zádech, když se Klárka druhého dne s chutí zakousla do borůvkového koláče.

To, že naše dítě umí předvídat budoucnost, jsme od toho dne považovali za jisté. Pokud se zmínila o tom, co se stane v příštích dnech, měla vždy pravdu. Monika i já jsem jen těžko přijímali, že budoucnost, kterou vidí naše dcera, je nezměnitelná. Jednou jsme se chystali vzít ji do kina na pohádku. Nemuseli jí to samozřejmě říkat, sama při snídani poznamenala, že ta pohádka se jí bude líbit. Odpoledne za mou přišla a řekla: „Tati, musíme jít!“

Odpověděl jsem, že jsem zjistil, že se mi to nehodí a že půjdeme zítra.

„Ne, musíme jít!“ zamračila se.

Stál jsem si za svým. Jenže Klárka se dala do srdcervoucího pláče a nepomohlo ani, když se Monika nabídla, že místo mě půjde ona. Klárčin pláč ještě zesílil a ve mně vyvolal bolestivé vzpomínky na tragickou cestu k prarodičům. Kdoví, co by se přihodilo tentokrát. Raději jsem ustoupil a souhlasil s tím, že s ní do kina půjdu. Teprve pak se Klárka utišila.

Monika a já jsme trávili dlouhé hodiny diskusemi a o tom, jak se ke Klárčině zvláštnosti postavit. Jak vychovávat dítě, které zná budoucnost? Jak s ním zacházet a o čem se s ním bavit? Připadali jsme si bezradní a propadali úzkosti.

Tehdy se, zpočátku nenápadně, začala projevovat další Klárčina nezvyklá vlastnost. Poprvé jsem si jí všiml, když jsme se vrátili z dovolené u moře a sešli se s mými rodiči. Vyprávěli jsme jim příhody, které jsme zažili, ale Klárka, i když byla hlavní hrdinkou mnoha z nich, většinu času mlčela a tvářila se, že se jí vyprávění netýká. Jen v několika málo případech se přidala, a pak popisovala své zážitky s velkým zaujetím. Zpočátku jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, ale vše mi došlo, když jsem domů přinesl fotografie z dovolené. Klárka byla tehdy schopná rodičům vylíčit pouze to, co bylo zachycené na fotkách. Když jsme zavedli řeč na historky, které jsme považovali za nezapomenutelné, Klárka se tvářila buď netečně nebo nechápavě.

V té době k nám na návštěvu chodívala sousedka Weberová, stará paní, jejíž obě děti v osmačtyřicátém emigrovali. Věděli jsme, že k nám chodí hlavně kvůli Klárce, která jí nahrazovala vnučku a protože jsme k ní měli důvěru, dovolovali jsme Klárce, aby ji navštěvovala. Jednou jsme se chystali do divadla, řekli jsme Klárce, že večer ji svěříme do péče paní Weberové.

„Ke komu?“ zeptala se Klárka zaraženě.

„No přece k paní Weberové,“ odpověděla Monika.

„Kdo to je?“

Když jsme večer zazvonili na sousedčiny dveře, nikdo nám neotevřel. Zmocnila se nás zlá předtucha. Okamžitě jsme zavolali lékaře, ale ten našel sousedku ležet na kanapi mrtvou. Prý zemřela ve spánku. Tehdy jsem pochopil, proč si Klárka pamatovala jen některé zážitky.


Zpět do parku jsem se nemohl vrátit. Musel jsem čekat u budky pro případ, že by Monika zavolala. Sice jsem tím pádem měl naději, že ji před smrtí uslyším, ale za cenu toho, že místo posezení u jezírka budu muset stát na chodníku. Kdybych přešel na druhou stranu, mohl bych se aspoň sednout na travnatý pás oddělující chodník od zahrad, ale za ten risk mi to nestálo. Kdyby s zvonek v automatu rozezněl, já spěchal přes silnici k telefonu a zároveň se zpoza zatáčky vyřítil nějaký blázen…

A tak jsem trávil poslední hodiny života tím, že jsem chodil po zaprášeném chodníku sem a tam a čekal na telefonát, o kterém jsem nevěřil, že přijde. Slunce pálilo a já měl žízeň a ozývat se začal i hlad. Když jsem opouštěl domov, vůbec jsem nepomyslel na to, že i ve svůj poslední den budu potřebovat jíst a pít.

Když jsem byl již téměř rozhodnutý najít nějakou hospodu (koneckonců i kdybych teď byl u odběratele, taky bych si zašel na oběd), zazvonil telefon. Rozbušilo se mi srdce. Tak přece… přece ještě přinejmenším jednou uslyším její hlas.

Nedočkavě beru sluchátko.

„Honzo… jsi tam?! Honzo!“ Z tónu Moničina hlasu mě mrazí v zádech.

„Co je? Co se stalo?“

„Honzo…“ další slova zanikají v pláči.

„No tak! Mluv!“

„Honzo, Klárku unesli!“


Znovu a znovu jsme si naši teorii potvrzovali a pokaždé se ukázala pravdivou. Klárka ví, co stane, ale nepamatuje si, co bylo. Blízkou budoucnost předvídala s mrazivou jistotou, zato vzdálenější události viděla mlhavě a někdy se v předpovědích mýlila. Pokud měla předpovědět, co se stane za několik sekund, nespletla se (a pokud ano, pak schválně – z dětské rozpustilosti). Dovedla nás i rozesmát. Jednou jsme v televizi sledovali Dubčekův projev a ona státníkovi roztomilým způsobem „předříkávala“ jeho text. Její paměť byla inverzní – obrácena opačným směrem, než u ostatních lidí. Přesto dovedla komunikovat a odpovídat na otázky – sice si je příliš nepamatovala, ale znala předem odpověď, kterou dá.

Převrácená paměť byla zdrojem jejího neuvěřitelného klidu. Znala svou budoucnost a věděla, že jí nepřináší nic zlého. Já se občas pokusil její předpovědi zvrátit a zachovat se tak, aby nevyšly, ale výsledek byl vždy stejný, jako když jsem odmítl vzít ji do kina. Vždy zvítězil strach, abych svou pošetilostí nezpůsobil další katastrofu.

Klárčina zvláštní vlastnost měla příznivý vliv na celou rodinu. Klárka vždy věděla, co dělat, abychom se vyhnuli vážným problémům. Řekla nám, koho máme navštívit, kam jet na víkend a občas nám dokonce nařizovala, co koupit k jídlu.

Jednou jsem se, snad z nudy, chtěl dívat na ruský film v původní znění, a musel jsem zvuk ztišit na samou hranici slyšitelnosti, protože dcera si hrála ve vedlejším pokoji a před zaslechnutím jakéhokoli ruského slova či jen samotného přízvuku se žalostně rozplakala.

„Začíná mi to vadit,“ svěřil jsem se Monice. „Hlavou rodiny je v podstatě ten pětiletý capart. My jen skáčeme, jak ona píská. Když odmítneme poslechnout, tak k nás k tomu stejně donutí.“

„Mně se to taky nelíbí,“ připustila Monika. „Zdá se, že se dostáváme do rodičovské puberty, kdy se člověk bouří proti svému dítěti. Ale co s tím?“

„To je to. My s tím nic nesvedeme. Klára ví, co budeme zítra dělat, stejně přesně, jako my víme, co ona dělala včera. Vypadá to, že změnit budoucnost můžeme stejně těžko jako svou minulost.“

Monika chtěla ještě něco říci, ale ve dveřích se objevila Klára a oznámila, že ji Monika za hodinu koupí kotě. Já odešel do kuchyně a nalil jsem si velkého panáka.

Starosti se objevily, když měla jít Klárka do školy. O její zvláštní vlastnosti vědělo kromě Moniky a mě jen pár našich příbuzných a přátel. Do školky jsme se dceru báli dát a raději jsme se spolehli na pomoc obou babiček, jenže do školy Klárka musí.

Přemýšlel jsem, jak Klárku na chození do školy připravit, když mi skočila na klín a sama si řekla, abych ji vysvětlil, v čem je jiná než ostatní.

Mluvil jsem snad hodinu – o tom, jak vypadá plynutí času z pohledu většiny lidí, o paměti obrácené do minulosti, o naší neschopnosti předvídat budoucnost i o mých obavách z toho, co ji mezi lidmi, nepřipravenými na její zvláštnost, čeká.

„Musí být moc zajímavé vědět, co se stalo v minulosti,“ řekla. „Já ale taky někdy vím – třeba díky fotkám. Proč ale nefotíte i budoucnost?“

„To je právě to, co nejde. My o své budoucnosti nic nevíme.“

„Vůbec ne? Myslela jsem, že aspoň něco. Sám mi budeš jednou vyprávět o věštkyních a prorocích.“

„No dobře… jenže sám jsem se nikdy s žádným nesetkal, a tak ti o nich moc nepovím. Možná to byli lidé, kteří měli podobný dar jako ty. Ale mnoho z nich byli obyčejní podvodníci.“

„Ale aspoň hlavní věci musíte vědět, ne? Čím budete, jak dlouho budete žít a tak,“ nedala se Klárka.

„Ani to ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Napadlo mě, že z knih, které přečte a z filmů, které uvidí, by měla odpověď na tuto otázku znát. Jenže ona je vnímá úplně jinak než my. Předem zná jejich děj a při čtení či sledování ho zapomíná, přičemž důkladnost tohoto zapomínání je dána tím, zda se s nimi v budoucnosti opět setká.

„Ty zůstaneš vždycky inženýrem,“ usmála se. „A umřeš přesně týden po pohřbu babičky Helichové. Přejede tě auto.“

Dívala se na mě svýma nevinnýma kukadlama a mě z její dětské nevinnosti naskočil studený pot.

„Klárko, to nesmíš… takhle říkat lidem, kdy umřou!“

„Ale vždyť ty sám jsi řekl, že jinak se to nedozví,“ namítla.

„Oni to nechtějí vědět.“ Trpěl jsem tím, že jsem nutně potřeboval panáka, ale musel jsem dál vysvětlovat.

„Tys to taky nechtěl vědět?“ zeptala se zaraženě.

„Ne. Ale to je jedno. Nikomu o tom neříkej. Hlavně ne mamince.“

„Ale já to přece nikomu neřeknu,“ odpověděla dotčeně.

Dlouho jsem se z tohoto rozhovoru vzpamatovával. Zůstával mi naděje, že tchyně bude žít nezvykle dlouho. Anebo že si Klárka tuto událost, která se snad odehraje v daleké budoucnosti, „nezapamatovala“ přesně.

Skutečnost, že jsem žil ve strachu z tchyniny smrti jsem bral jako daň za pohodu, v níž jinak rodina žila. Klárka znala budoucnost a všemu nepříjemnému pro ni i pro nás se uměla vyhnout. Ale to, že dovede všechny nepříjemné události předvídat, bylo jen zdáním.





Když jsem položil sluchátko, chvíli mi trvalo, než jsem uklidnil tok myšlenek vířících v hlavě a začal jednat. Již jsem věděl, jakým způsobem Osud zařídí, abych mu ani tentokrát nemohl vzdorovat. Ať mi hrozí cokoliv, musím něco podniknout. Bože, co mě dneska ještě čeká?

Zuřivě jsem mával na první auto, které projíždělo kolem, donutil ho zastavit a pak jsem řidiče požádal, aby mě zavezl domů. Muž za volantem si musel po vyslechnutí mé přerývané řeči myslet, že má co do činění se šílencem, ale snad právě proto mi vyhověl.

Když jsme dorazili před náš dům, dal jsem mu za svezení nějaké peníze, ani jsem nevnímal kolik, a vběhl dovnitř. Monika seděla zhroucená v kuchyni u stolu, přítomni byli dva policisté.

„Hrála si před domem na zahrádce, když se to stalo. Krátce před tím zazvonil telefon a odvedl pozornost vaší ženy. Únos ale viděla sousedka. Únosci vaši dceru uspali chloroformem a naložili do auta. Sousedka byla naštěstí bystrá, takže máme espézetku. Nebojte se, my je dostaneme.“

Objal jsem Moniku a snažil se ji utěšit. Byla bledá a přepadlá.

„Máte na někoho podezření?“ zeptal se esenbák.

Natočil jsem si z kohoutku sklenici vody a chvíli přemýšlel. „Dcera věděla, co se stane v budoucnosti. To mohlo být zajímavé pro spoustu lidí. Někdo, kdo sází na sportovní výsledky, co já vím…“

Natočenou sklenici jsem odložil a na svou žízeň zapomněl. Teprve teď jsem si to plně uvědomil a měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Pokud kdy někdo klesl tak hluboko, že unesl něčí dítě, chtěl obvykle výkupné. Jenže těmhle únoscům šlo o Klárku samotnou. Jakmile ji jednou dostali, budou ji chtít držet navždy.



Při zápisu jsme učitelce o Klárčině zvláštnosti řekli a vysloužili si tím přísný pohled a obvinění, že nevhodně žertujeme, ale Klárka ji okamžitě poinformovala o tom, kdo projde za minutu pod okny školy a jaká auta projedou kolem, tak důkladně, že se přísný pohled učitelky změnil v naprosto zmatený a učitelka nás pro svá doširoka otevřená ústa málem nebyla schopná ani pozdravit.

Za několik dní se u nás objevili vědci a Klárka znervózněla. Sotva se u nás objevila skupina dotěrných mužů, ohánějících se tituly, dcera začala být rozmrzelá, ale přesto zpočátku odpovídala na všechny otázky, nechala na sobě provést všechny měření, ale vzepřela se ve chvíli, kdy jeden z nich, obrovitý muž v bílém plášti, vyrukoval s tím, že potřebuje odvézt dceru na pozorování do nemocnice. Věděli jsme, že Klárku mu dát nesmíme, když ona sama nechce, a doufali, že po této první vlně zájmu máme nejhorší za sebou.

Jenže onen lékař se dostavil druhého dne (Monika byla v té době na nákupech) znovu v doprovodu příslušníků Veřejné bezpečnosti a mlel něco o státním zájmu. Když se jeden z esenbáků po Klárce natáhl, dostala záchvat. Chtěl jsem se na něj vrhnout, ale druhý esenbák mi v tom zabránil.

„Nedělejte zbytečné scény,“ řekl psychiatr. „Za týden ji budete mít v pořádku zpátky.“

„Copak vy to nechápete?“ řval jsem na něj a snažil se osvobodit z policistova sevření. „Ona má strach, protože ví, že se stane něco hrozného! Naposledy, když takhle vyváděla, jsme měli bouračku a ona málem skončila ochrnutá!“

„Nebojte, my řídíme dobře!“ řekl esenbák a snažil se vystrkat Klárku ze dveří.

„Tak my aspoň dovolte, abych jel s vámi!“

„No tak neblázněte,“ řekl psychiatr. „Do auta se nevejdete a v nemocnici být taky nemůžete. Za týden vám dítě v pořádku vrátíme.“

Pronásledoval jsem je až k autu a střídal prosby s výhrůžkami. Klárka křičela, jako by měl přijít konec světa, a mně to rvalo srdce.

Když odjeli, propadl jsem výčitkám. Proč jsem se nebránil razantněji? Kdybych toho pitomce v bílém plášti pořádně praštil, uvěřil by, že nemluvím do větru. Na to, že bych to odnesl vězením, kašlu. Takhle se stane obětí Klárka. Co to bude tentokrát? Panebože, aťsi jí nic nestane!

Chtěl jsem vzít auto a jet za nimi, ale nevěděl jsem kam. Psychiatr mi při své první návštěvě snad řekl jméno a odkud je, ale to jsem již zapomněl.

Když se vrátila Monika a vyslechla, co se stalo, donutila mě objet všechny pražské nemocnice. Všude nám tvrdili, že naše dcera u nich není. Celou noc jsme strávili v kuchyni u stolu a pili kafe. Pokoušet se usnout by stejně bylo zbytečné. Té noci jsem dospěl k poznání, které se později bohužel ukázalo pravdivým.
Dlouhá, několik trvající období klidu, za něž jsme vděčili Klárčině „obrácené“ paměti, jsou nevyhnutelně vykoupeny o to horšími dramaty.

Když jsem druhý den slyšel v rádiu zprávu, že v noci museli hasiči vyjet k požáru fakultní nemocnice, ztuhla mi krev v žilách. Okamžitě jsme tam vyrazili a při pohledu na popraskaná okna a ohořelou část zdi naše obavy zesílily. Na vrátnici byli tentokrát sdílnější. Jméno naší dcery jim nic neříkalo, ale věděli, že nějaká holčička byla o den dříve do nemocnice převezena, ale nikdo nesměl vědět, kdo to je a proč se v nemocnici ocitla. Nakonec nás poslali na oddělení popálenin, kde měl ležet psychiatr, který nám Klárku odvezl.

Našli jsme ho se zafáčovanou hlavou a zdálo se, že dýchá s velkými obtížemi.

„Poženu vás před soud!“ zasípal, sotva nás spatřil. „Ta vaše holka mě má na svědomí. Věděla, že to takhle dopadne, a nic neřekla. A vy to samé.“

„Varoval jsem vás, když jste nám ji bral,“ řekl jsem.

„Jen jste cosi blábolil. Nic konkrétního jste neřekl!“

„Kde je Klárka?“ zeptala se Monika.

„Je u všech čertů! Doufám, že je v pekle!“

Víc jsme z něj nedostali. Předstíral záchvat, do pokoje vběhla sestřička a donutila nás odejít. Plni strachu o dceřin život jsem se vydali za primářem. Ani ten nejevil chuť se s námi bavit, ale to hlavní nám řekl. Klárka nebyla při požáru zraněna a na naléhání popáleného psychiatra, ochromeného strachem z dalších neštěstí, byla poslána domů.

„Ale nám ji domů nikdo nepřivezl,“ namítl jsem.

„Jak to víte, když doma nejste?“

Na to jsem primářovi neměl co odpovědět.

Když jsme dorazili k našemu domu, ulevilo se nám. Na nedalekém parkovišti stála sanita a z ní hned po našem příjezdu vyskočila Klárka. Na rozdíl do nás veselá a klidná, zdálo se, že úplně nechápe, proč s ní tak bouřlivě vítáme a proč Monika pláče.

Lékaři i muži, kteří se nám představili jen svým jménem a o kterých jsme soudili, že jsou policisté v civilu, se o Klárku zajímali i nadále. Ale po dramatické příhodě, kterou přednosta odnesl zohaveným obličejem, si dávali pozor na sebemenší signál Klárčiny nespokojenosti a všechna vyšetření prováděli u nás doma a za naší přítomnosti. Nastalo další období klidu, jenže tentokrát Monice i mně zůstala v hloubi duše obava z další katastrofy.



Seděli jsme s Monikou v obýváku, oba doslova paralyzování obavou o Klárčin život. Každá sekunda čekání na to, až zazvoní telefon, byla utrpením.
Když se odpoledne telefon skutečně rozezněl, zaplavil mě zároveň pocit naděje a strachu. Našli Klárku? Zachránili ji?

„Vaše dcera jim utekla,“ oznámil hlas na druhém konci. „Pročesáváme okolí staré cihelny.“

„Takže se jí nic nestalo? Neprovedli jí něco?“ vyrazil jsem ze sebe.

„Snad ne. Zatím nevíme.“

„A kdo ji unesl? A proč?“

„Pomůže vám najít dceru, když to budete vědět?“ Hlas začal znít podrážděně.

„Tak vyrážím k cihelně. Budu ji hledat s vámi.“

„Vy zůstaňte tam, kde jste! Akorát byste se tu pletl. Především nám zavolejte, kdyby se vrátila domů. Číslo máte, že? Na shledanou!“

Neposlechl jsem. Nemohl jsem jen sedět a nečinně čekat na další zazvonění. Svou vlastní bezpečnost jsem pustil z hlavy. Mám-li dnes zemřít, tak chci před tím udělat pro Klárku vše, co je v mých silách.

Na silnici u cihelny jsem zaparkoval nedaleko dvou policejních vozů. V jednom z nich seděl esenbák a cosi psal. Představil jsem se mu a řekl, že se chci přidat k hledání. I když nepůsobil tak nepříjemně jako jeho kolega, s nímž jsem telefonoval, byl stejně nekompromisní.

„Tady ničemu nepomůžete. Nebojte, oni vám ji najdou.“

„Kde jim utekla? Tady na silnici? Kam běžela?“

„Pane, nejlepší, co můžete udělat, je vrátit se domů a tam počkat.“

„Tak mi aspoň povězte, jestli máte ty únosce!“

„Ty únosce nemáme a mít nebudeme!“

„Ale jak to? Váš kolega mi řekl, že jste je už chytli!“ V tu chvíli jsem svým slovům věřil. Neuvědomoval jsem si, že policista mi po telefonu nic takového neřekl.
„Nikdo vám nic takového říct nemohl,“ odvětil policista a vyšrouboval okénko nahoru.

Rozhlédl jsem se. Na jedné straně se rozkládala louka a na ni navazovalo pole, oddělené křovinatým pásem. Na druhé straně se za několikametrovým travnatým pruhem tyčil smrkový les. Pokud by se Klárka nacházela jinde než v lese, jistě by ji našli. Vběhl jsem do lesa a pročesával jej na vlastní pěst.

Volal jsem a pátral zrakem po okolí, zda nespatřím kus Klárčina oblečení, ale vše marné. Nakonec jsem přestal věřit, že bych ji mohl nalézt. Může být už několik kilometrů daleko, možná je dokonce doma a já se zatím motám po lese.

Když se začalo smrákat, hledání jsem vzdal a celou cestu domů jsem se modlil, aby tam již Klárka byla. Představoval jsem si, jak vejdu dovnitř a Klárka ke mně přiběhne a skočí mi do náručí. Bude šťastná, protože ve své paměti bude mít jen následující roky spokojeného života.

Srdce mi bušilo napětím, když jsem odemykal dveře bytu. Bože, ať je Klárka uvnitř. Jenže vstříc mi přišla Monika s očima červenýma od pláče. Objal jsem ji a nechal na svém rameni vyplakat.

Po chvíli si osušila tvář a řekla: „Nic jsi nenašel? Ani stopu?“

Chtěl jsem odpovědět, ale bytem se rozlehlo zvonění telefonu. Monika k němu přiskočila a nedočkavě zvedla sluchátko.

„Ano? Opravdu?“ Její hlas zněl radostně. Poslouchal jsem, co říká, a padala ze mě tíha uplynulých hodin. Proti holce, která zná budoucnost, nemají žádní únosci šanci. Pokud by jí měli ublížit, Klárka by se jim předem vyhnula.

Přistoupil jsem k Monice a strčil hlavu co nejblíže k sluchátku.

„Přijeďte na služebnu. Vaši dceru tam kolegové právě vezou,“ říkal hlas na druhém konci.

„Je v pořádku? Nestalo se jí nic?“

„To zatím nemůžeme říct. Nedovedeme se s vaší dcerou domluvit.“

„Bude lepší, když s ní budeme mluvit my. Tím, že nezná svou minulost se s ní hůře komunikuje, ale my to dovedeme.“

„V tomhle případě si nejsem jistý.“

„Jak to?“

„Uvidíte sami.“

Cestou do služebny jsem v duchu marně dešifroval policistova slova. Jak to, že si není jistý, že se s Klárkou domluvíme? Klárka přece musela únos ve zdraví přežít, jinak by o něm nemlčela. Ale přesto… proč nám o něm neřekla?

Zaparkoval jsem na náměstí a oba jsme zamířili ke stanici Veřejné bezpečnosti. Nemohl jsem si dočkat, až Klárku opět uvidím, až se dočkám odpovědí na své otázky. Spěchal jsem, abych to napjaté očekávání co nejvíce zkrátil. Klárko, už jsme u tebe!

Do očí mě udeřila oslepující záře reflektorů a rozlehl se skřípot brzd. Ucítil jsem náraz, pak mě cosi strhlo a odhodilo o kus dál. Celé mě tělo zachvátila krutá bolest. Ale děsivější než samotná bolest bylo to, jak krátce trvala.



Slyšel jsem dunění tamtamů. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem, že je jimi obkroužen celý obzor. Cítil jsem, že musím uprchnout – prorazit kruh a dostat se z dosahu těch monotónních zvuků. Utíkal jsem tamtamům vstříc, ale dunění sílilo a měnilo se v nepřekonatelnou zvukovou hradbu. Byl jsem již tak blízko, že jsem viděl bytosti, které na tamtamy hrály. Měly podobu mužů černé pleti s prázdnými pohledy. Všichni neúnavně bušili do nástrojů před sebou a já věděl, že to nejsou lidé. Zdánlivá lidskost těch bytostí zvyšovala mou hrůzu. Hluk zesílil natolik, že mě přinutil vrátit se do středu kruhu. Jenže tam jsem opět pocítil nutkání dostat se ven. Rozběhl jsem se na druhou stranu a pokračoval jsem, i když dunění rvalo ušní bubínky. Dospěl jsem až k tamtamům a bytosti se po mě začaly sápat. Ze všech stran se ke mně natahovaly páry černých rukou. Stačí jeden dotek a bude po mně.

Sen byl tak hrozný, že přetrhl můj spánek. Nad sebou jsem spatřil bílý strop. Pozvolna mi docházela absurdita té situace. Jsem mrtvý. Jsem mrtvý, protože to předpověděla Klárka a její předpověď se na sklonku dne vyplnila. Přesto se nic podstatného nezměnilo, ležím na posteli a zírám do stropu a okny vniká do místnosti dunění, které jsem slyšel ve snu.

Uvědomil jsem si, že dýchám a že mi tluče srdce. Takže je všechno jinak? Pohnul jsem rukou a přejel prsty po okraji přikrývky. Mé smysly fungují stejně jako před nehodou. Nic se nezměnilo. Tohle přece není smrt.

Do pokoje vstoupila dívka v modrobílém obleku zdravotní sestry.

„Konečně jste se probudil,“ řekla a usmála se. Zachytila můj tázavý pohled. „Včera jsem měl nehodu, vběhl jste pod auto. Odnesl jsem to tříštivou zlomeninou ramenního kloubu a otřesem mozku.“

„A co moje dcera?“

Úsměv z dívčiny tváře zmizel. „Ta je na dětském oddělení. Bude potřeboval čas, aby se zotavila.“

„Co je s ní?“

„Přesně nevím, ale zavolám na dětské a zjistím vám to.“

Vytáčí se! Nechce mi to povědět!

„Proč za mnou Klárka nepřijde? Chci ji vidět!“ řekl jsem.

„Nebojte, brzy se s ní uvidíte,“ řekla sestra rychle. „Chvíli počkejte, hned tam zavolám.“

„Nikam nevolejte. Když nemůže Klárka ke mně, půjdu já za ní.“

„Ale vy nemůžete. Jste zraněný!“

„Řekla jste, že zraněnou mám ruku.“

Vysoukal jsem se z postele a pokusil se vstát. Podařilo se mi to, ale při prvním kroku jsem sykl bolestí. Nohy jsem zlámané neměl, ale pohmožděné musely být pořádně. Sestřička vyběhla a než se mi podařilo udělat druhý krok, byla zpátky s lékařem. Ten se mě pokusil zahnat zpátky, ale i on musel ustoupit mému odhodlání. S jeho pomocí jsem vyšel na chodbu.

Zatímco jsem se belhal po chodbě, zvenku se opět ozval hluk. Hluk, který se mi ve snu přetransformoval do dunění tamtamů. Vyhlédl jsem z okna a trvalo dlouhé sekundy, abych uvěřil, že to co vidím, není zvláštní pochmurný sen. Prostředkem ulice pod nemocnicí projížděly tanky. Jako velcí hnědí brouci se sunuly kupředu, na křižovatce zahýbaly doprava a mizely za blokem domů.

„Proboha, co to je?“ řekl jsem.

Lékař mě pustil a opřel se rukou o parapet, jako by to byl on, kdo potřebuje oporu. „Rusové,“ řekl. „V noci k nám vtrhli, aby tu udělali pořádek po svém.“

„Rusové…“ Mou zem napadlo cizí vojsko. Měl jsem pocit, že nebudu nikdy schopný tomu uvěřit.

Lékař mi opět poskytl oporu a držel mě pevněji než předtím. Jeho dotek jsem vnímal téměř jako objetí. Objetí od člověka, postiženého stejným neštěstím. Měl jsem pocit, že se mi jde najednou namáhavěji. Jako kdyby všechny starosti, které mě během krátké doby potkaly, tížily nejen duši, ale i tělo.

„Co nás ještě čeká?“

„Raději na to nemyslet,“ pokýval hlavou. „Mimochodem, to co se teď děje možná souvisí s únosem naší dcery. Vaše žena je o tom přesvědčená.“

Dorazili jsme na konec chodby. Lékař stiskl tlačítko výtahu.

„Polici prý únosce nenašla a ani je nehledá,“ pokračoval lékař. „Když se vaše žena snažila zjistit, proč bylo vyšetřování zastaveno, příkře ji odbyli s dovětkem, ať si dává pozor. Děti, které byly únosu přítomné tvrdí, že jeden z únosců mluvil rusky. Někdo si zřejmě potřeboval předem ujistit, že intervence dobře dopadne a reakce Západu bude umírněná.“

Dával jsem si lékařova slova dohromady s tím, co se událo před mou nehodou. Co když Klárka únoscům neutekla, ale oni ji pustili, když z ní dostali, co potřebovali? V tom případě sem Rusové poslali tanky již s vědomím, že vše dopadne podle jejich přání. Sen o svobodě navždy skončil.

„Nechápu, proč nám o únosu předem neřekla. Místo něj na včerejšek předpověděla mou smrt,“ řekl jsem.

Lékař neodpověděl. Prošli jsme chodbou na dětském oddělení. Lékař mi otevřel dveře a já ji konečně spatřil. Seděla na posteli, opřená o pelest, vedle na židli seděla Monika a držela ji za ruku. Když jsem viděl, v jakém je Klárka stavu, vytryskly mi slzy. Obličej měla celý rozbitý a na mnoha místech stopy po ranách.
Když jsem přistoupil k posteli, všiml jsem si drobných kulatých popálenin na obou rukou. Lítost nad Klárčiným utrpením se v mně mísila se vztekem vůči těm, kteří ho způsobili. Jak jí jen mohli takhle ublížit? Jí, šestiletému děvčátku.

Ale to nejhorší jsem se měl teprve dozvědět. Vše by bylo stále ještě krásné, kdyby rány na jejích tvářích a rukách byly jediným následkem únosu.

Ale teprve když jsem ji oslovil a ona ke mně pozvedla zrak, jsem pochopil a v tom okamžiku mi ztuhla krev v žilách a já toužil nežít a nemít nic společného se světem, kde se dějí takové věci. Klárčiny oči, ze kterých ještě nedávno sršely tisíce jisker, zůstaly vyhaslé. Dívala se, viděla mě, a přesto její pohled zůstával cizí. Klárko, Klárko, Klárko! Co ti to jen udělali?

„Klárko…“ vzlykl jsem, sklonil se a objal ji. Ona se nepohnula, jen z jejích úst vyšel dlouhý táhlý tón. Jediný projev, kterého byla schopná. Již jsem nevydržel a rozplakal se naplno.

Když jsem se trochu uklidnil lékař mi položil ruku na rameno. „Teď už asi víte, proč o únosu předem nevěděla.,“ řekl. „Dětská paměť je schopná vymazat ty nejotřesnější zážitky. Bohužel tak tomu bylo i u vaší dcery. Věděla, že se stane něco hrozného, ale její mozek nahradil únos vaší domnělou smrtí, což byla budoucí vzpomínka, která měla reálný základ.“

Ještě dlouho Klárku objímal a hladil. Snad to bylo jen zdání, iluze zoufalého otce, ale když jsem Klárku pustil a znovu se zadíval do jejích očí, zdálo se mi, že v nich, uprostřed prázdnoty, přece jen vidím malou, nepatrnou jiskérku.



Publikováno v časopisu Pevnost. Zdroj obrázků: pixabay.com

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy