„Panebože, to je hudba, která by člověka donutila skočit z okna.“ Takové myšlenky běhaly před čtyřmi roky hlavou Američance Natalii Komarove při poslechu písniček, které si pouštěla její dcera. Komarova již dále nesnesla přehlídku depresivních songů a úlevu se pokusila najít v tom, na co měla talent a čím se živila – v matematice.

Spolu s kolegy z Kalifornské univerzity zanalyzovala půl milionu písniček, které vznikly mezi roky 1985 a 2015 ve Velké Británii. K čemu došli? Ukázalo se, že za ta léta klesl počet veselých songů, zatímco těm nešťastným se daří stále lépe. (Zajímavé je, že dalším nalezeným dlouhodobým trendem britského popu je nárůst počtu ženských vokálů.)

O něco více do minulosti se podívali skladatel E. Glenn Schellenberg a sociolog Christian von Scheve. Ti srovnávali hity od roku 1960 do 2010 a zjistili, že postupem času získávají navrch molové písně. Zatímco v šedesátých letech bylo jen patnáct procent hitů napsáno v molové tónině, o padesát let později jejich podíl vzrostl na šedesát procent. Ovšem i durové songy postupem času zpomalují, a to ještě rychleji než molové skladby. Celkově tempo písní kleslo ze 116 BPM v 60. letech na 100 BPM po roce 2000. S tím, jak se písničky zpomalují, dochází zároveň k jejich prodlužování. V době Beatles trval průměrný hit zhruba tři minuty. V současnosti jsou to již minuty čtyři. Výzkum také ukázal, že i v případě populární hudby je svět složitější, než býval dřív. Na oblibě začaly získávat nejednoznačně znějící písničky, jako jsou třeba rychlá, leč molová Disturbia od Rihanny či pomalá, avšak zároveň durová No One od Alecie Keys. S tím může souviset zjištění týmu Komarove, že i když jsou písně rok od roku smutnější, jsou zároveň vhodnější k tanci.



Mezi královny smutku patří jeden z největších amerických objevů posledních let – aktuálně dvacetiletá zpěvačka Billie Eilish. Vyrůstala ve středostavovské rodině, která si mohla dovolit zajistit jí domácí vyučování. Odmalička zpívala a do světových hudebních žebříků poprvé pronikla ještě před svými patnáctými narozeninami. Hned jeden z jejích prvních hitů Lovely, nazpívaný jako duet se zpěvákem Khalidem, je o depresi.

Ve videoklipu dalšího klipu When the Party’s Over tečou zpěvačce z očí čůrky černé kapaliny. To jí nestačilo. „Všechny hodné holky půjdou do pekla!“ konstatuje v názvu další písně. Možná tím předvídá svůj osud, protože život této dobře vychované dívky je prost jakékoli kontraverze. Ve videoklipu k této písni se změní v bytost s popálenými křídly kráčející troskami hořícího města.

Když už jsem zmínil Khalida, ten je na rozdíl do Billie Eilish černý a vousatý, ovšem co se týká hudebního splínu, příliš se od ní neliší. Pokud mi nevěříte, poslechněte si jeho hit Eastside nazpívaný se zpěvačkou Halsey. To, že ani písničky Halsey vám hladinu optimismu příliš nezvednou, snad ani nemusím dodávat. Název jejího aktuálně posledního hitu Life’s a Mess mluví sám za sebe. Nazpívala ho společně s mladým rapperem zvaným Juice Wrld. U něj se ovšem nemusíme obávat, že by nahrával depresivní songy. Již nežije.

V době mého dospívání se ve videoklipu prvního hitu Girls Just Wanna Have Fun zpěvačky Cyndi Lauper konala velká holčičí pařba. O něco později se po celém světě hrálo rozjásané kolovrátkové „Měla bych být tak šťastná, štastná, šťastná“ zpěvačky Kylie Minogue a pokud někdo zůstával natvrdlý a nevěděl, jaký má mít životní pocit, tomu zrzavá Belinda Carlisle z prvního místa amerického i britského žebříčku zazpívala, že „Nebe je místem na Zemi“. Stručně řečeno: slogan těchto let zněl: Don’t Worry, Be Happy (název velkého hitu jazzového zpěváka Bobbyho McFerrina). Nepamatuju si, že by v dobách mého mládí nějakému umělci shořela křídla (no dobrá, skupinu Ultravox sežehl jaderný výbuch, ale nebuďme detailisti).

Možná se přece jen blýská na veselejší časy. Podle výpočtů britské BBC se tempo přinejmenším dvaceti nejprodávanějších singlů za rok 2020 rekordně zrychlilo a smutku již není tolik. Budeme ale muset počkat, zda se tento trend v následujících letech potvrdí a zda se udrží i poté, co vyjde z módy rozjuchaná Dua Lipa. Dlouhodobým vítězem zůstává zatím stále smutek. Ale proč???


Rád bych ukojil svou zvědavost, ale to bych musel prostudovat knihu Všechny kočky jsou šedé hudebních publicistů Miloše Hrocha a Karla Veselého, která vyšla předloni a historií smutku v hudbě se zabývá. A pak by mě čekal bezpočet různých studií o vzájemném ovlivňování hudby a společenské atmosféry, o vlivu ekonomické situace na hudební vkus a nevím, co ještě. Nabízí se zejména studie výzkumníků z univerzit v britském Durhamu a finském Jyväskylä z roku 2016. Podle nich lidé dávají přednost smutné hudbě, když se necítí šťastní, a to nejen kvůli tomu, že tato hudba odráží jejich momentální rozpoložení, ale také proto, že přináší útěchu a může zmírnit prožívanou bolest.

Ponuře vyznívá práce psychologa Terryho F. Pettijohna II., který spolu se svými kolegy ukázal, že pomalé a dlouhé písně dominují v obdobích ekonomických či sociálních obtíží. Že bychom se od 60. let minulého století nevědomky propadali do neuvědomované krize? Kdoví. Jistě by se našla spousta dalších studií. Než bych se tím vším prokousal, utekly by celé týdny. A není jisté, jestli by to k něčemu vedlo.

Rozhodl jsem se, že budu raději prokrastinovat. Na youtube mi padlo do oka video, ve kterém Jan Kraus ve svém pořadu zpovídá v Praze žijící slovenskou písničkářku Katarzii. Na Krausovu otázku ohledně bohémského života mladých umělců zpěvačka odpovídá: „My už nebereme drogy, nepijeme (tedy aspoň já), pracujeme, snažíme se žít zdravě a doma se staráme o domácnost.“

Vida! Tak proto trpí muzikanti depresemi!

Publikováno v magazínu Uni