„Pravdoláskař je mrtev. Ať žije sluníčkář!“ hlásá titulek článku Tomáše Menschika v posledním tištěném vydání Týdne (21. září), jenž se inspiroval (opisoval?) zprávou Zdeňky Trachtové ze 16. července na idnes.cz , která konstatovala „Sluníčkář je nový pravdoláskař. Zda je to jen móda, experti neodhadnou.“ Oba autoři nebyli prvními novináři, kteří se pokusili analyzovat výskyt a význam slova „sluníčkář.“ Vloni v létě tak učinil v seriálu o „sluníčkových človíčcích“ reportér Reflexu J. X. Doležal. (1. díl, 2. díl, 3. díl, 4.díl, 5.díl)
Už jsou tomu dva roky, co se dvacítka anonymních petentů z řad zaměstnanců České televize obrátila na Radu ČT se stížností na „cenzorské zásahy či pokusy o ně, příkazy vedoucí k porušování objektivity a vyváženosti ze strany šéfredaktora zpravodajství.“ Z dvanácti bodů uvedených jako dokumentace cenzurních zásahů se jeden týkal „virózy“ prezidenta Miloše Zemana, konkrétně zásahu šéfredaktora, který se stavěl proti využívání těch nejvíce explicitních záběrů dokumentujících indispozici prezidenta při květnové prohlídce korunovačních klenotů, a který nechtěl, aby Nora Fridrichová v pořadu 168 hodin z „virózy“ prezidenta učinila jeho hlavní téma.
Na mořské pláži leží bezvládné tělo tříletého kurdského chlapce Ajlana, obličej zabořený do písku. Na další fotografii pak jeho tělíčko drží v náručí turecký policista. Tyto fotografie se ve čtvrtek 3. září objevily na titulních stránkách předních světových deníků, oblétly celý svět. Obraz mrtvého Ajlana se okamžitě stal symbolem uprchlické krize, exodu tisíců běženců, kteří se pokoušejí dostat přes Středozemní moře do Evropy.