Omlouvám se čtenářům svého blogu, že do něj vytahuji komentář starý deset let, kterému jsem dal titulek KSČM - nebezpečí pro českou politiku. Netušil jsem, že bude i po deseti letech aktuální, i když se některé věci změnily, například předseda KSČM i programová prohlášení (odkazy už nefungují, proto jsem je nezařadil). K těm nezbepečím, která jsem se zde snažil popsat, dnes přidávám ještě jedno: nebezpečí, že někeří lidé s přibývajícím věkem a nouzí znovu uvěří utopiím o bezkonfliktní spravedlivé společnosti, přičemž není vyloučeno, že mezi ně patří i ti, kteří před dvaceti lety bezvýhradně uvěřili utopiím o bekonfliktním kapitalismu a všeléku neviditelné ruky trhu bez přívlastků.

KSČM - nebezpečí pro českou politiku - 1. 7. 2002

Osmnáct procent voličských hlasů odevzdaných při posledních volbách Komunistické straně Čech a Moravy překvapilo i vystrašilo. Média jsou plna diskusí, co s tím a zda KSČM představuje nebezpečí pro českou demokracii.

Problém těchto diskusí vidím v neujasněnosti pojmů „komunismus“ a „komunisté“. Komunismus se stal zjednodušeným symbolem zla, slovo komunista se stalo nadávkou, účelově používanou podle potřeby dané diskuse.

Já osobně si myslím, že nebezpečí, které KSČM pro českou politiku nespočívá v tom, že by Grebeníček a spol. hned od zítřka chtěli opět znárodňovat, zavádět revoluční třídní justici nebo zřizovat tábory nucených prací.

To hlavní nebezpečí spočívá v tom, že KSČM jako strana nemá této zemi co nabídnout, kromě kritiky, negace a prázdných deklarací. To nebezpečí spočívá v tom, že je to strana, která je vedena vypočítavými demagogy. Právě oni jsou hlavní příčinou, proč KSČM nenašla odvahu se reformovat, zúčtovat se svoji minulostí a rozloučit se se svým názvem a fosilní ideologií.

Ti, kteří dnes KSČM vedou, totiž dobře vědí, že v tomto státě spojily svůj osud s bývalým režimem také statisíce prostých a z velké části osobně čestných lidí, pro něž byl komunismus nejen otázkou rozumu, ale také otázkou víry, a kteří se z nejrůznějších důvodů nezřeknou svého náboženství do konce svého života.

Ti, kteří dnes KSČM vedou, také dobře věděli, že jim stačí sto či dvěstě tisíc platících členů, aby si udrželi své zeštíhlené stranické sekretariáty, placená místa a dobrou výchozí pozici pro cestu do parlamentu. Aby si přízeň tohoto hard core komunistického jádra zachovali, tak mu podkuřují. Proto nemohl uspět Jiří Svoboda, po kterém KSČM nejprve sáhla jako po obranném štítu v době první nepohody, a proto musel přijít Miroslav Grebeníček, který říká to, co chtějí tito lidé minulosti slyšet.

Kromě toho, že jsou vychytralí, jsou současní špičkoví vůdcové KSČM – až na čestné výjimky – neschopní. Když jsem četl volební program KSČM, dýchl na mne jazyk někdejších stranických usnesení. Formulace typu: „zajistit zaměstnanost“, „prohloubit účinnost“, „zvýšit podpory“, „zpracovat a schválit“ mi připomněly četné závěry stranických sjezdů, ve kterých se problém řešil tím, že se dostal v patřičné formě do usnesení, aby se pak na něj zapomnělo a nic se s věcí nedělalo.

Vzpomínám na dobu před dvanácti lety. Budova ÚV KSČ na nábřeží připomínala tonoucí Titanic. Kdo měl nohy, tak utíkal. Špičkoví funkcionáři KSČ museli znenadání řešit zcela konkrétní úkoly, a nejen papouškovat fráze a stranická usnesení. Náhle se zjistilo, že to vůbec neumějí. Například mocný stranický šéf české zahraniční politiky z Biĺakova týmu, soudruh Štefaňák, kterému se celá léta kořil Černínský palác se vzdělanými diplomaty, nebyl schopen dát dohromady pár holých a konkrétních vět zahraničního programu své strany. Když se měli vyslovit k vlastní analýze, soudruzi neznali nic jiného, než svůj svět předpotopních frází, a Milouše Jakeše či Miroslava Štěpána vylučovali jako „reakcionáře“.

Je známo, že po listopadové porážce se šiky funkcionářů bývalé KSČ rozptýlily do četných směrů. Kdo za něco stál a měl schopnosti, uživil se jinde. Opět vzpomínám, jak se likvidovaly stranické sekretariáty. Nejdříve se propouštěli ti, o kterých se vědělo, že jsou schopni se uživit jinak, zbývali ti, jejichž jedinou kvalitou byla věrnost a poslušnost straně. Pokud došlo i na ně a oni se museli vydat do světa praktického života, byla už pro ně většinou připravena záchranná síť solidarity a známostí bývalých soudruhů. Není na tom nic mafiózního. Takto reagovali a navzájem si pomáhali – byť v jiných a mnohem méně příznivých podmínkách - jak příslušníci “bývalých tříd“ po roce 1948, tak bratrstvo „vyškrtnutých a vyloučených“ po roce 1968.

Těmito exkurzy do minulosti chci naznačit: lidé, kteří jsou dnes ve vedení KSČM, nevzbuzují příliš velkou důvěru v to, že by mohli být přínosem pro českou společnost a její politický život, ani jako opoziční síla. Nechci příliš generalizovat a vím, že v komunální politice existují také schopní lidé, členové KSČM, kteří jsou pro obec přínosem.

Vím také, že se naše někdejší rovnostářská společnost polarizuje, a že nově nabytá svoboda a tržní hospodářství produkují nejen vítěze, ale také poražené, kterým se v životě příliš nevede, ať už ze subjektivních nebo objektivních důvodů. Chápu tudíž, že také tyto segmenty sociálního strata by měly mít své obhájce a zastánce v politickém životě.

Ovšem to, co jim KSČM nabízí, není řešením pro budoucnost, ale cesta do minulosti. Na té cestě už sice nejsou pracovní tábory, znárodňování a totalitní praktiky (pluralita má v programu KSČM přední místo), ale je to cesta úpadku, neprosperity, planého žvanění, alibismu, nicnedělání, vyhýbání se odpovědnosti.

Nebezpečí, které dnes představuje sílící popularita KSČM, lze čelit jediným způsobem: diskutovat s ní nikoli na úrovni ideologických frází primitivního antikomunismu, ale věcnými argumenty. Nedávat šanci její sociální demagogii tím, že se používá demagogie antikomunistická. Jsem přesvědčen o tom, že řadu příznivců KSČM zahnal pod Grebeníčkovu pastýřskou berlu také primitivní antikomunismus velké části české publicistiky.

Lid totiž není hloupý. Strašení komunismem přestává být účinné právě proto, že neodpovídá realitě života, kterou znají lidé po celé republice, a která se může lišit od té, ve které žili odpůrci komunismu vyrostlí převážně v pražských čtvrtích, vinohradských činžácích nebo v hanspaulských vilách. Nehledě na to, že vidění historie z různých pozic může být různé a často protichůdné, a média nemusejí mít vždycky pravdu.

Jeden zcela konkrétní příklad za všechny. Při nedávném dvacátém výročí vyhlášení výjimečného stavu v Polsku někteří komentátoři (například Petruška Šustrová) tvrdili, že žádná sovětská invaze Polsku nehrozila, a že si ji Jaruzelski vymyslel, aby svůj výjimečný stav obhájil. Vynechám vlastní zážitek, při němž jsem na vlastní uši vyslechl z úst ředitele ostravského televizního studia Evžena Saidoka vyprávění o tom, jak mu do jeho kanceláří přišli lidé z vnitra instalovat televizní techniku, která měla sloužit k vysílání do Polska.

A není to tak dávno, kdy mi pozvaný řemeslník, obkladač, vyprávěl, jak byl na vojně právě v době, kdy se jeho jednotka chystala do Polska. On dobře věděl, že ta invaze do Polska se připravovala, i kdyby naši čelní komentátoři tvrdili opak. Stejně tak lidé dobře vědí, že zločinnost komunistického režimu v Československu ve smyslu zločinů proti lidskosti skončila v padesátých letech a pak se už omezila „jen“ na politickou diskriminaci a buzeraci, odhlédneme-li od individuální zvůle, která se vyskytuje ve státním aparátu bez ohledu na režimy.

Lid obecný dobře ví, že komunismus nebyl totéž co nacismus, lid obecný dobře ví, že tábory nucených prací nebyly totéž, co vyhlazovací koncentráky, a navíc že tahle historie je 40 let stará, a že tenhle bývalý komunista odvedle dokázal za práci vzít lépe než nějaký mluvka z Občanského fóra, a proto jsme si ho znovu zvolili za starostu. KSČM získává body právě tam, kde lidé cítí, že převažující oficiální propaganda neodpovídá jejich životní zkušenosti.

V červenci roku 1993 přijal český parlament zákon č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, v němž se mimo jiné praví, že „režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.“

Zákon, který měl chvályhodný záměr, tj. zamezit promlčení některých zločinů spáchaných od roku 1948, nakonec skončil jako právní paskvil tím, že se rozhodl po vzoru Velké Bratra jít na historii s pravítkem a to velice hrubým a nepřesným.

Téměř polovina parlamentu se pod návrh zákona podepsala, tři ze čtyř hlavních navrhovatelů (Benda, Mašek, Novák) mezitím skončili v propadlišti dějin (dodatek 16.10.2012: Marek Benda nebyl v roce 2002 zvolen, do parlamentu se dostal o dva roky později jako náhradník za zvolené europoslance ODS), jeden z nich – Libor Novák – dokonce dočasně ve vazbě a před soudem. Mezi spolupředkladateli nalezneme jména jako Petr Čermák, Hana Marvanová, Vlastimil Tlustý.

Přesto však KSČM, která se komunistické ideologie nezřekla, nebo lépe řečeno: oblékla ji do šatů modernějšího střihu, získala ve volbách 883 tisíc hlasů a dnes disponuje ve Sněmovně pětinou mandátů. V čem je asi chyba?

Jestliže v demokraciích nelze voliče vyměnit ani znásilňovat jejich vůli, jako to činily totalitní režimy, je třeba se ptát: proč tolik lidí hledá pomoc u politické strany, která při správě věcí veřejných v této zemi totálně zkrachovala, a která nabízí společnosti recepty, jež se neosvědčily („překonání kapitalismu“, „převzetí vlastnictví podniků zaměstnanci“, zavedení izolace od světového trhu pod záminkou „omezení nepotřebných dovozů a vysávání ekonomiky naší země ze zahraničí“ – viz programový dokument).

Domnívám se, že odpověď je podobná jako u Jorga Haidera a Le Pena, kteří vítězí nikoli silou vlastní myšlenky, ale slabostí svých politických konkurentů a jejich neschopností efektivně řešit problémy, které lidi pálí.

Ve vzduchu se stále vznáší otázka – spolupracovat nebo nespolupracovat, snažit se o izolaci KSČM nebo ji neblokovat v přístupu k jejím právům, které jí podle pravidel demokracie v pluralitním systému náleží (např. při proporcionálním zastoupení v orgánech parlamentu).

Obávám se, že odpověď na tuto otázku spíš ztíží než zjednoduší ideologická palba ze strany ODS, která se bude snažit Špidlově vládě nasadit psí hlavu zakuklených komunistů. Přitom logika vývoje směřuje k tomu, že ČSSD se v některých programových otázkách bez podpory KSČM asi neobejde (čímž nechci předem pochovávat koalici s Koalicí 101).

Nevím však, proč se bránit tomu, co udělal ve Francii počátkem 80. let socialista Francois Mitterand. Využil podporu komunistů pro své vlastní cíle, aby následnou politikou vliv kdysi tak silné Francouzské komunistické strany marginalizoval .

Chce to však politiku obezřetnou a věcnou. Argumentovat ne frázemi, ale fakty. Jedině tak lze oslabit sílu a přitažlivost populistických demagogů typu Vojtěcha Filipa, který se mi zdá být pro budoucnost větším nebezpečím než Miroslav Grebeníček, protože ten má přitažlivost jen pro „skalní“ komunisty a jeho appeal směrem k širší veřejnosti je dosti omezený.

Možná, že Vojtěchu Filipovi osobně tímto názorem ubližuji. Ale nemohu si pomoci. Za jeho usměvavou tváří a nepochybnou schopností veřejné komunikace nalézám názorovou prázdnotu, absenci jakékoli pevnější koncepce s výjimkou jediné – hledat a nalézat u protivníka slabá místa a poukazovat na ně.

Ovšem, kde tu koncepci brát, když ji nemá ani jeho strana, která s veřejností mluví více jazyky, a jejíž vedení drží pohromadě jediný společný cíl: udržet si přízeň těch, kteří platí stranické příspěvky. Dle stanov KSČM má každý člen strany povinnost platit „0,5 % čistého měsíčního příjmu, nejméně však 15 Kč měsíčně“. A je nad slunce jasnější, že příspěvky platí hlavně ti, kteří se nechtějí smířit s tím, že cesta, po které šli, vedla do prázdna, a od své strany nežádají program, ale duchovní útěchu.

P.S. Kdysi jsem v tom průvodu také pochodoval. Nejprve dobrovolně, později z existenční nutnosti a oportunismu. Pokládám za poctivé to znovu připomenout, i když vím, že čtenáři Louče tento fakt z mého života dobře znají.