Televizní historie v nespolehlivém zrcadle paměti
Tímto prosím a vyzývám všechny novináře a moderátory rozhlasových a televizních pořadů, aby netrápili Pavlínu Filipovskou dotazy na první televizní vysílání 1. května 1953, a nenutili ji k odpovědím, které neodpovídají historické pravdě. Naposledy se tak stalo v pořadu ČT Televizní legendy v sobotu 30. března, tematicky věnovanému 60. výročí zahájení televizního vysílání v Československu.
Znovu jsem si ověřil, jak paměť klame, a jak je schopna vyprodukovat zážitky, které se nemohly reálně stát. Pavlína, v roce 1953 dvanáctiletá, si totiž časově spojuje 1. květen roku 1953 s televizními vzpomínkami z let následujících. Již před deseti lety, v pořadu Začátek televize – Malé kino doma vyprávěla o tom, že v květnu 1953 zaťukali na dveře svého souseda kameramana Jana Stalicha, který si pořídil jako jeden z prvních televizor, a jak se pak dívali na to, když to „táta v té televizi zachraňoval.“
O tom, že by kameraman Stalich vlastnil 1. května 1953 televizor, lze důvodně pochybovat. Nebyly ve volném prodeji, dostaly se tam až později. Jestliže Pavlína Filipovská někdy byla u Stalichů, aby se podívala na svého otce, jak vystupuje v televizi, pak to v žádném případě nemohlo být 1. května, neboť vysílání Filipovského etud po skončení oficiálního zahajovacího programu bylo improvizací a nikdo o něm předem nevěděl.
Rovněž o samotném průběhu prvního televizního vysílání kolují široce rozšířené mýty a legendy, přestože historici je už vícekrát uvedli na pravou míru, naposledy v publikaci Martina Štolla „Zrození televizního národa.“ Například František Filipovský v jednom rozhovoru, který zařadil do knihy Televize – dílo generací Jiří Seger, aniž uvedl zdroj, tvrdí, že došlo k „poruše promítaček“ a v „pauzách, kdy se natáčel film, já dělal Mošnu, Brožka, monolog z Lakomce, Haškovy povídky, no byl jsem vlastně z donucení prvním živým hercem na obrazovce.“ Kromě toho zde Filipovský říká, že „byla neděle a v divadle se nehrálo“, přestože datum 1. května v roce 1953 připadlo na pátek. Celý text rozhovoru uvádím pod čarou.
Pravda je však taková, že se nejednalo o „promítačky“, ale o televizní snímače filmu. Kdyby jeden ze dvou snímačů nefungoval, pak by se skutečně musely vyplnit pauzy při zakládání filmu živými vstupy ze studia. Proto tehdejší ředitel Karel Kohout Františka Filipovského přivolal. Závadu se však naštěstí podařilo do sedmi hodin odstranit, takže oficiální, na filmu natočený program se odvysílal bez problému a bez přerušování. Na tom se shodli jak pamětníci, kteří v roce 1999 přispěli do publikace Rozpravy Národního technického muzea č. 160, tak lidé, které vyzpovídala Milena Medová do publikace “Tisíc tváří televize“ (str.47). Teprve po 21. hodině, když se hlasatel natočený na filmu s diváky rozloučil, se personál pod vedením ředitele Kohouta rozhodl ve vysílání pokračovat improvizovanými scénkami ze studia, při nichž se František Filipovský stal historicky prvním českým televizním hercem.
Další mýtus je mýtem obrazovým. Téměř do omrzení se na obrazovce ukazují záběry s Františkem Filipovským, jak před televizními kamerami hraje Jindřicha Mošnu zkoušejícího Molièrova Lakomce, aniž by se divákům sdělilo, že jde o rekonstrukci události zinscenovanou o pět let později, v roce 1958. Nedávno vysílaná reportáž v televizním pořadu Retro to příliš nenapravila, když se v ní uvedlo, že tato rekonstrukce se natočila už v roce 1954.
Klasickým paměťovým zkratem je několikrát opakované tvrzení technika Oty Suchého, který jak v Rozpravách NTM v roce 1999, tak v pořadu Malé kino doma v roce 2003 vyprávěl o tom, že v den zahájení televizního vysílání vstoupila v platnost měnová reforma, což korespondovalo s lamentováním Molièrova lakomce: „Ukradli jste mi moje peníze.“ Měnová reforma byla vyhlášena o měsíc později, v sobotu 30. května a nové peníze platily až od pondělka 1. června.
Bohužel i Martin Štoll se nechal svést pamětnickými omyly, když do své knihy zařadil informaci, podle níž se František Filipovský dostavil 1. května do Měšťanské Besedy se svoji dcerou Pavlínou. Doslova: „Ten přispěchal i s dcerou Pavlínou, posadil ji před monitor a připravoval se na případný výstup“ (str.126). Zdroj této dezinformace je opět v pamětnické vzpomínce Oty Suchého (plný text pod čarou), který v roce 1999, tedy téměř půl století od popisované události, uvedl, že „se dostavil do studia známý herec František Filipovský, který přivedl i svoji dceru, která byla tehdy ještě malá holka. Pan Filipovský ji posadil k monitoru, na kterém se zobrazoval výstupní signál z režie a prohlásil: "Koukej, tohle je televize, to jsi ještě neviděla, tak na to pořádně čum, má to velkou budoucnost."“
Kdyby se všechno odehrávalo tak, jak to Ota Suchý líčí, tak by si snad na to Pavlína Filipovská někdy vzpomenula, což jsem zatím nikdy a nikde - tedy ani v odborné literatuře a pramenech - nezaznamenal. Bohužel i tak se tvoří dějiny – ze vzpomínek pamětníků, které se stanou historickou pravdou, když je nikdo pořádně neprověří, přijme je bez výhrad, a navíc rozšíří v populární formě mezi širokou veřejnost. Kéž by takových případů bylo při bilancování šedesáti let české televize co nejméně.
P.S. v 15:58 jsem upravil titulek tak, aby lépe vystihl situaci - "pokřivené zrcadlo paměti" jsem vyměnil za "nespolehlivé zrcadlo paměti". Když se něco křiví, tak je to obvykle úmyslné, to co popisuji, jsou spíše neúmyslné výpadky.
Fratišek Filipovský: „První program, kterým se zahajoval slavnostní vysílání, byl pro jistotu natočen na 35ilimetrovém filmu a zahajoval je náš Jaroslav Marvan. V majetku televize byly tehdá dva promítací přístroje, které měly mít jako v biografu svou návaznost. Zatímco jedna kamera promítala film, druhá navinula další část a navázala na rozjetý film, a tak to jelo pořád dokonla. Na tohle zahájení jsem se nedostal ani jako divák, a protože byla neděle a v divadle se nehrálo, byl jsem doma. Asi v šest hodin mě zavolal tehdejší ředitel televize Kohout, abych se sebral, moc se neptal a rychle přijel do televize. Tam mi povídá, že je to katastrofa, že se jim jedna promítačka „doporoučela“, a že jim musím pomoci. Myslel jsem, že se z toho vykroutím, když mu řeknu, že těmhle přístrojům nerozumím, ale brzy mi objasnil, o co jde. když jedna promítačka dojde a bude se zakládat nový materiál, tak právě v těchto pauzách já měl nějak bavit obecenstvo,a to samozřejmě živě, do kamery. Dopadlo to tak, že v místnosti, kde byly cihly, malta, dříví, zkrátka binec, postavili židli, stoleček, za mne natáhli kus látky a studio bylo hotové. Takže v pauzách, kdy se natáčel film, já dělal Mošnu, Brožka, monolog z Lakomce, Haškovy povídky, no byl jsem vlastně z donucení prvním živým hercem na obrazovce.“
Seger, Jiří: Televize – dílo generací, Praha Nadas 1978, str. 199-200.
Ota Suchý: „K večeru, kdy bylo vše ve studiu připraveno k vysílání, dostavil se do studia známý herec František Filipovský, který přivedl i svoji dceru, která byla tehdy ještě malá holka. Pan Filipovský ji posadil k monitoru, na kterém se zobrazoval výstupní signál z režie a prohlásil: "Koukej, tohle je televize, to jsi ještě neviděla, tak na to pořádně čum, má to velkou budoucnost." Přesto, že nedošlo během vysílání filmů k poruše, byla pro zpestření pořadu do vysílání režijně zařazena i scéna ze studia. František Filipovský přednesl před televizní kamerou monolog Harpagona z Moliérova Lakomce. V tomto monologu se mimo jiné říká "zloději, bídáci, ukradli jste mi moje peníze!". Tato scéna ohromně zapadla do tehdejší politické situace, protože právě v den, kdy bylo zahájeno televizní vysílání, vstoupila v platnost tzv. měnová reforma, kdy všichni občané ČSR přišli o svoje uspořené peníze. Tato nepříjemná událost se dotkla i nás, kteří jsme budovali televizi, protože jsme měli odpracováno spoustu přesčasových hodin, které nám byly později proplaceny v poměru jedna ku padesáti, takže jsme prakticky nedostali nic.“
Suchý, Ota: Vzpomínky na budování televize v létech 1951-1954. In: Rozpravy NTM č. 160, Národní technické muzeum 1999
K tématu pamětnických omylů jsem se na webu vyjadřoval v minulosti již několikrát. Například v těchto materiálech:
Opravna novinářských a pamětnických omylů
Co Vladimír Železný nevynalezl (i když to napsal Reflex)
Wittgensteinův pohrabáč aneb Jak nás paměť může klamat
Střezme se pamětníků
Štrougalovy memoáry a (ne)spolehlivost pamětníků
Obama a Gagarin - dva citáty a vzpomínka
Problémy s pamětí aneb Vrtochy pedantického staříka
Když televize byla v plenkách - Několik poznámek k zajímavému čtení
Znovu jsem si ověřil, jak paměť klame, a jak je schopna vyprodukovat zážitky, které se nemohly reálně stát. Pavlína, v roce 1953 dvanáctiletá, si totiž časově spojuje 1. květen roku 1953 s televizními vzpomínkami z let následujících. Již před deseti lety, v pořadu Začátek televize – Malé kino doma vyprávěla o tom, že v květnu 1953 zaťukali na dveře svého souseda kameramana Jana Stalicha, který si pořídil jako jeden z prvních televizor, a jak se pak dívali na to, když to „táta v té televizi zachraňoval.“
O tom, že by kameraman Stalich vlastnil 1. května 1953 televizor, lze důvodně pochybovat. Nebyly ve volném prodeji, dostaly se tam až později. Jestliže Pavlína Filipovská někdy byla u Stalichů, aby se podívala na svého otce, jak vystupuje v televizi, pak to v žádném případě nemohlo být 1. května, neboť vysílání Filipovského etud po skončení oficiálního zahajovacího programu bylo improvizací a nikdo o něm předem nevěděl.
Rovněž o samotném průběhu prvního televizního vysílání kolují široce rozšířené mýty a legendy, přestože historici je už vícekrát uvedli na pravou míru, naposledy v publikaci Martina Štolla „Zrození televizního národa.“ Například František Filipovský v jednom rozhovoru, který zařadil do knihy Televize – dílo generací Jiří Seger, aniž uvedl zdroj, tvrdí, že došlo k „poruše promítaček“ a v „pauzách, kdy se natáčel film, já dělal Mošnu, Brožka, monolog z Lakomce, Haškovy povídky, no byl jsem vlastně z donucení prvním živým hercem na obrazovce.“ Kromě toho zde Filipovský říká, že „byla neděle a v divadle se nehrálo“, přestože datum 1. května v roce 1953 připadlo na pátek. Celý text rozhovoru uvádím pod čarou.
Pravda je však taková, že se nejednalo o „promítačky“, ale o televizní snímače filmu. Kdyby jeden ze dvou snímačů nefungoval, pak by se skutečně musely vyplnit pauzy při zakládání filmu živými vstupy ze studia. Proto tehdejší ředitel Karel Kohout Františka Filipovského přivolal. Závadu se však naštěstí podařilo do sedmi hodin odstranit, takže oficiální, na filmu natočený program se odvysílal bez problému a bez přerušování. Na tom se shodli jak pamětníci, kteří v roce 1999 přispěli do publikace Rozpravy Národního technického muzea č. 160, tak lidé, které vyzpovídala Milena Medová do publikace “Tisíc tváří televize“ (str.47). Teprve po 21. hodině, když se hlasatel natočený na filmu s diváky rozloučil, se personál pod vedením ředitele Kohouta rozhodl ve vysílání pokračovat improvizovanými scénkami ze studia, při nichž se František Filipovský stal historicky prvním českým televizním hercem.
Další mýtus je mýtem obrazovým. Téměř do omrzení se na obrazovce ukazují záběry s Františkem Filipovským, jak před televizními kamerami hraje Jindřicha Mošnu zkoušejícího Molièrova Lakomce, aniž by se divákům sdělilo, že jde o rekonstrukci události zinscenovanou o pět let později, v roce 1958. Nedávno vysílaná reportáž v televizním pořadu Retro to příliš nenapravila, když se v ní uvedlo, že tato rekonstrukce se natočila už v roce 1954.
Klasickým paměťovým zkratem je několikrát opakované tvrzení technika Oty Suchého, který jak v Rozpravách NTM v roce 1999, tak v pořadu Malé kino doma v roce 2003 vyprávěl o tom, že v den zahájení televizního vysílání vstoupila v platnost měnová reforma, což korespondovalo s lamentováním Molièrova lakomce: „Ukradli jste mi moje peníze.“ Měnová reforma byla vyhlášena o měsíc později, v sobotu 30. května a nové peníze platily až od pondělka 1. června.
Bohužel i Martin Štoll se nechal svést pamětnickými omyly, když do své knihy zařadil informaci, podle níž se František Filipovský dostavil 1. května do Měšťanské Besedy se svoji dcerou Pavlínou. Doslova: „Ten přispěchal i s dcerou Pavlínou, posadil ji před monitor a připravoval se na případný výstup“ (str.126). Zdroj této dezinformace je opět v pamětnické vzpomínce Oty Suchého (plný text pod čarou), který v roce 1999, tedy téměř půl století od popisované události, uvedl, že „se dostavil do studia známý herec František Filipovský, který přivedl i svoji dceru, která byla tehdy ještě malá holka. Pan Filipovský ji posadil k monitoru, na kterém se zobrazoval výstupní signál z režie a prohlásil: "Koukej, tohle je televize, to jsi ještě neviděla, tak na to pořádně čum, má to velkou budoucnost."“
Kdyby se všechno odehrávalo tak, jak to Ota Suchý líčí, tak by si snad na to Pavlína Filipovská někdy vzpomenula, což jsem zatím nikdy a nikde - tedy ani v odborné literatuře a pramenech - nezaznamenal. Bohužel i tak se tvoří dějiny – ze vzpomínek pamětníků, které se stanou historickou pravdou, když je nikdo pořádně neprověří, přijme je bez výhrad, a navíc rozšíří v populární formě mezi širokou veřejnost. Kéž by takových případů bylo při bilancování šedesáti let české televize co nejméně.
P.S. v 15:58 jsem upravil titulek tak, aby lépe vystihl situaci - "pokřivené zrcadlo paměti" jsem vyměnil za "nespolehlivé zrcadlo paměti". Když se něco křiví, tak je to obvykle úmyslné, to co popisuji, jsou spíše neúmyslné výpadky.
Fratišek Filipovský: „První program, kterým se zahajoval slavnostní vysílání, byl pro jistotu natočen na 35ilimetrovém filmu a zahajoval je náš Jaroslav Marvan. V majetku televize byly tehdá dva promítací přístroje, které měly mít jako v biografu svou návaznost. Zatímco jedna kamera promítala film, druhá navinula další část a navázala na rozjetý film, a tak to jelo pořád dokonla. Na tohle zahájení jsem se nedostal ani jako divák, a protože byla neděle a v divadle se nehrálo, byl jsem doma. Asi v šest hodin mě zavolal tehdejší ředitel televize Kohout, abych se sebral, moc se neptal a rychle přijel do televize. Tam mi povídá, že je to katastrofa, že se jim jedna promítačka „doporoučela“, a že jim musím pomoci. Myslel jsem, že se z toho vykroutím, když mu řeknu, že těmhle přístrojům nerozumím, ale brzy mi objasnil, o co jde. když jedna promítačka dojde a bude se zakládat nový materiál, tak právě v těchto pauzách já měl nějak bavit obecenstvo,a to samozřejmě živě, do kamery. Dopadlo to tak, že v místnosti, kde byly cihly, malta, dříví, zkrátka binec, postavili židli, stoleček, za mne natáhli kus látky a studio bylo hotové. Takže v pauzách, kdy se natáčel film, já dělal Mošnu, Brožka, monolog z Lakomce, Haškovy povídky, no byl jsem vlastně z donucení prvním živým hercem na obrazovce.“
Seger, Jiří: Televize – dílo generací, Praha Nadas 1978, str. 199-200.
Ota Suchý: „K večeru, kdy bylo vše ve studiu připraveno k vysílání, dostavil se do studia známý herec František Filipovský, který přivedl i svoji dceru, která byla tehdy ještě malá holka. Pan Filipovský ji posadil k monitoru, na kterém se zobrazoval výstupní signál z režie a prohlásil: "Koukej, tohle je televize, to jsi ještě neviděla, tak na to pořádně čum, má to velkou budoucnost." Přesto, že nedošlo během vysílání filmů k poruše, byla pro zpestření pořadu do vysílání režijně zařazena i scéna ze studia. František Filipovský přednesl před televizní kamerou monolog Harpagona z Moliérova Lakomce. V tomto monologu se mimo jiné říká "zloději, bídáci, ukradli jste mi moje peníze!". Tato scéna ohromně zapadla do tehdejší politické situace, protože právě v den, kdy bylo zahájeno televizní vysílání, vstoupila v platnost tzv. měnová reforma, kdy všichni občané ČSR přišli o svoje uspořené peníze. Tato nepříjemná událost se dotkla i nás, kteří jsme budovali televizi, protože jsme měli odpracováno spoustu přesčasových hodin, které nám byly později proplaceny v poměru jedna ku padesáti, takže jsme prakticky nedostali nic.“
Suchý, Ota: Vzpomínky na budování televize v létech 1951-1954. In: Rozpravy NTM č. 160, Národní technické muzeum 1999
K tématu pamětnických omylů jsem se na webu vyjadřoval v minulosti již několikrát. Například v těchto materiálech:
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
Co od nás odešlo s Karlem Schwarzenbergem
