Odpověď na dotaz šprtky Anny

18. 10. 2013 | 18:13
Přečteno 4047 krát
Pod mým zdejším blogem se před jedenácti dny objevil diskusní příspěvek, reagující na větu: "Pro mne volby budou testem vzdělanosti a kultury českého národa."
Pane Šmíde, prosím, uveďte kritéria vyhodnocení zmíněného testu vzdělanosti a kultury českého národa. Jste odborný asistent na Fakultě sociálních věd UK, Institut komunikačních studií a žurnalistky a já bych velmi ráda obstála v tomto testu na výbornou a byla považována za vzdělanou a kulturní. Děkuji. Hezký den Vám přeje snaživá šprtka Anna


Milá šprtko Anno,

díky našim předkům český národ získal pověst národa vzdělaného. Národ, jemuž chyběla šlechtická elita, se v 19. století konstituoval z venkovských a chudých městských vrstev, které čelily německé dominanci energií, pílí, ochotou se vzdělávat, být lepší než ti, se kterými soupeřily při své snaze o emancipaci. V české kotlině se podařilo odstranit negramotnost mnohem dříve, než v jiných průmyslově vyspělejších zemích. Podařilo se vychovat širokou a většinově zastoupenou solidní vzdělanou vrstvu populace, která byla schopna vyprodukovat i vlastní elitu, jež ještě v 19.století českému národu scházela. Právě existence a vzestup těchto sil vyústil v samostatný stát - původně koncipovaný jako československý.

Nijak si neidealizuji první republiku, nicméně existuje řada důkazů o životaschopnosti a kreativitě jejích obyvatel, která si získala respekt ve světě. Bohužel, následující dekády, počínaje Mnichovem, zaznamenávají úpadek českého národa. Nikoli proto, že by se změnilo jeho jádro - kulturní úroveň generací má dost velkou setrvačnost, z čehož profitoval i komunistický režim - ale proto, že došlo k likvidaci nebo demoralizaci jeho elit, nejprve německou okupací, posléze nastolením totalitního režimu po Únoru 1948, a když se začalo blýskat na lepší časy, pak srpnovou okupací roku 1968 a následnou "normalizací." Také tehdy to odnesli hlavně ti, co se o něco snažili, třeba i v řadách KSČ.

Po roce 1989 představa o českém národu jako kulturním a vzdělaném národu začala mírně oprýskávat. Ukázalo se, jak velké škody napáchaly dekády nesvobody, v nichž nejlepším způsobem přežití bylo uhýbat a starat se jen o sebe, kašlat na věci veřejné a společenskou aktivitu omezit na budování užitečných jánabráchystických konexí. Já osobně se dokonce domnívám, že ty největší škody, které přineslo českému národu čtyřicet let režimu jedné strany, nejsou ani tak v rovině materiální, jako v rovině morální, především pak v naprostém narušení a deformaci vztahu občana ke svému státu.

Ta deformace byla svým způsobem pochopitelná - totalitní stát občana znásilňoval, buzeroval, vnucoval mu svou ideologii. Je zajímavé, že největší odpor vůči režimní ideologii a tím i státu se vypěstoval v generacích, které prožívaly svoji pubertu v raných letech normalizace. Byly totiž svědkem, jak jejich okolí, rodiče i učitelé, známí a někdy i přátelé se pod existenčními tlaky lámou a jsou ochotni kdysi bílé vydávat za nyní černé a naopak. Pro dospívajícího teenagera to musel otřesný zážitek.

Stát se pro tyto i další generace stal symbolem omezování individuální svobody, úhlavním nepřítelem, přestože hlavním smyslem jeho existence je sloužit občanům, kteří ho vytvořili. Také proto mohly po listopadu 89 s takovou snadností vítězit ideologie, které už v samotné existenci státu viděly ohrožení individuálních svobod, a dělaly vše, aby jeho funkci oslabily. Možná až dnes některým našim občanům dochází, že nikoli stát jako takový, ale špatně fungující stát je jejich nepřítelem. A to v situaci, kdy velká část jeho funkcí byla zprivatizována – ať už oficiálním outsourcingem nebo lobbyistickou kontrolou – se všemi logickými důsledky takového procesu, tj. při správě věcí veřejných dostávají přednost privátní zájmy, nikoli zájmy občanů.

Vývoj mezinárodní situace a listopad 1989 nám dal šanci spravovat si své věci veřejné, aniž by nám kdokoli do toho zvenčí foukal. Od toho okamžiku se nemůžeme na nikoho vymlouvat. Byli a jsme pánem ve svém domě a jsme jím i dnes, i když jsme část suverenity svého státu odevzdali do společenství, jehož spojenectví nám zajišťuje mezinárodní bezpečnost. Bohužel dědictví minulosti se nepodařilo vždy překonat, staré zlozvyky se převlékly do nových šatů. Nové elity, které se nezapletly se starým režimem, se často více staraly o masírování svého ega a uspokojení svých ambicí hybatelů velkých dějin a budovatelů ekonomických transformací, než aby svoji energii napřeli do drobné mravenčí práce na detailech, například v podobě budování právního státu, nebo v prosazování hodnot, jež nově nabyté individuální svobody zkultivují osobní odpovědností vůči komunitě, společnosti a vlastně také národu.

Když se mě - milá šprtko Anno - ptáte, co mám na mysli tou vzdělaností a kulturou, pak vězte, že si pod tím představuji jistou úroveň chování jednotlivců, ale i skupin, kteří aniž by se omezovali ve svých individuálních svobodách, jsou schopni respektovat svobodu druhých a v zájmu harmonického soužití tomu přizpůsobit i své postoje. Nežádám od všech lidí, aby byli vzdělanci či intelektuálové nejvyššího kalibru, ne každému pánbůh přiděloval IQ stejným dílem. Jenom bych si přál, aby každý tu svou kapacitu mozku, kterou mu příroda nadělila, plně a poctivě používal. Aby nepodléhal pohodlnému schematickému nahlížení na svět, v němž dobro a zlo je jasně už předem rozděleno, přičemž to dobro je obvykle na mé straně, a za to špatné mohou vždycky ti ostatní.

Kultura a vzdělanost se projevuje i v péči o svou vlastní osobu. I v době největší chudoby a předválečné hospodářské krize se Američan snažil mít vyčištěné boty a vykartáčované sako a klobouk. U nás jakoby patřilo k dobrému tónu projevovat svoji svobodu a nekonformitu okázalým opovrhováním společenských konvencí. Mastné nečesané vlasy, vyvalené pupky ve strakatých bermudách nebo špinavých džínách, nevkusná tetování, hulvátské chování v anonymním veřejném prostoru, ať už je to dopravní prostředek, stadion, rekreační zařízení nebo supermarket, buranství a vulgarita – to všechno se postupně stalo přijatelnou, v některých vrstvách společnosti dokonce žádanou normou.

Zmiňuji se o tom z toho důvodu, že si stále nejsem jist, jak velkou část společnosti tyto vrstvy tvoří. Protože ony vnější znaky, které jsem popsal v předchozím odstavci, víceméně korelují s myšlenkovými a názorovými stereotypy těchto lidí. Stejně jako je jednoduché a pohodlné nedbat o svůj zevnějšek, kašlat na životosprávu, neomezovat se ve svých nárocích, stejně tak pohodlné je mít předem hotový schematický pohled na svět, v němž se tak dobře žije, protože se tam paušalizuje, generalizuje, aniž se člověk musí zabývat detaily či složitým poznáváním pravdy. Právě takové názorové prostředí je ideální živnou půdou pro populisty a demagogy všeho druhu.

Protože jsem se v Česku narodil, jsem Čech a pokládám se za součást českého národa, byl jsem vždycky hrdý na to, že jsem součástí komunity, jejíž součástí byly nadprůměrně vzdělané nižší a střední vrstvy. Projevovalo se to nejrůznějším způsobem, od řemeslné zručnosti schopné poradit si s nečekaným problémy, až po zájem o vědění a literaturu (na rozdíl od průměrné britské domácnosti, kde knihovnu marně hledáš) provázené schopností samostatného uvažování a zdravého skeptického pohledu na svět. To všechno jsme zdědili po našich předcích, kteří byli nuceni v zájmu své emancipace užívat onen proslulý „zdravý selský rozum“ a věděli, že není všechno zlato, co se leskne, a také, že bez práce nejsou koláče.

Obávám se, že tyhle kvality českého národa jsou na ústupu a zvláště za posledních dvacet let je možné pozorovat v tomto ohledu dosti prudký sešup. Za něco může globalizace, neboť k něčemu podobnému dochází i v jiných zemích naší západní civilizace. Částečně za to mohou i pronikavé technologické změny, jež nastupujícím generacím nabízejí pohodlnou virtuální realitu, která je nenutí namáhavě se potýkat s realitou skutečnou, nemluvě o nahrazování vzdělanosti internetovou obeznámeností. Nemalý podíl na velikosti kulturního a vzdělanostního sešupu českých širokých vrstev pak mají polistopadové elity, které nebyly schopny svést uvolněné proudy svobody do řečišť, které by nepodemílaly, ale posilovaly základy národní existence v systému politické demokracie. Třeba svým osobním příkladem při rozhodování, jež by dávalo přednost zájmům celku před zájmem ideologie, strany, klanu, jednotlivce. Nebo také odvahou postavit se davu a schopností sdělovat mu nepříjemné pravdy i za cenu ztráty popularity.

Milá šprtko Anno, žádáte mne o definici kritérií, podle kterých budu usuzovat o „vzdělanosti a kultury českého národa,“ na základě výsledků voleb. Ta kritéria jsou jednoduchá. Vztahují se ke stranám, které by kulturní a vzdělaný člověk podle mého názoru nevolil. Třeba proto, že má svůj rozum, jenž je schopen rozeznat primitivní demagogii nebo utopičnost předvolebních slibů, jakož i ohodnotit kvalitu lidí, kteří se mu nabízejí jako jeho zástupci do parlamentu. Nebo proto, že je schopen odhalit šejdíře, pro něž jsou voličské hlasy jen prostředkem k vlastnímu prospěchu a obohacení. Vím, že to není jednoduché, každá strana má historii přešlapů i nesplněných volebních slibů. Ne za každého kandidáta je možné dávat ruku do ohně. Přesto však některá volební uskupení jsou natolik nedůvěryhodná, ať už svou neprofesionalitou nebo pochybným programovým profilem, že odevzdání hlasu v jejich prospěch je – podle mého názoru – pod úroveň vzdělaného člověka.

Podle toho, kolik hlasů podobné strany dostanou, budu usuzovat na vzdělanostní úroveň svých spoluobčanů. Proto jsem napsal do svého blogu před jedenácti dny výše uvedenou větu. Strany, které mám na mysli, pochopitelně jmenovat nebudu. Mohu jenom prozradit, že je nehodnotím podle toho, zda stojí nalevo či napravo, nebo kdo jej jejich lídr.

Často si v této souvislosti vzpomínám na rozhovor, který jsem ještě jako student vedl s jedním britským občanem, který ač levicový intelektuál se přiznal, že v roce 1970 volil konzervativce (Edwarda Heathe), nikoli labouristy (Harolda Wilsona). Když jsem se v mladickém rozhořčení na něj obořil, jak mohl zradit své přesvědčení, s úsměvem mi odpověděl: „Milý chlapče, můj hlas, to jsou moje peníze, které já dávám někomu na čtyři roky do úschovy, aby mi s nimi dobře hospodařil. Jestliže jsem poznal a došel k názoru, že labouristé s mými penězi nehospodařili dobře, co je na tom špatného, když pro tentokrát svůj vklad svěřím někomu jinému, o němž předpokládám, že s nimi bude zacházet lépe?“

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy