Pod mým zdejším blogem se před jedenácti dny objevil diskusní příspěvek, reagující na větu: "Pro mne volby budou testem vzdělanosti a kultury českého národa."
Pane Šmíde, prosím, uveďte kritéria vyhodnocení zmíněného testu vzdělanosti a kultury českého národa. Jste odborný asistent na Fakultě sociálních věd UK, Institut komunikačních studií a žurnalistky a já bych velmi ráda obstála v tomto testu na výbornou a byla považována za vzdělanou a kulturní. Děkuji. Hezký den Vám přeje snaživá šprtka Anna


Milá šprtko Anno,

díky našim předkům český národ získal pověst národa vzdělaného. Národ, jemuž chyběla šlechtická elita, se v 19. století konstituoval z venkovských a chudých městských vrstev, které čelily německé dominanci energií, pílí, ochotou se vzdělávat, být lepší než ti, se kterými soupeřily při své snaze o emancipaci. V české kotlině se podařilo odstranit negramotnost mnohem dříve, než v jiných průmyslově vyspělejších zemích. Podařilo se vychovat širokou a většinově zastoupenou solidní vzdělanou vrstvu populace, která byla schopna vyprodukovat i vlastní elitu, jež ještě v 19.století českému národu scházela. Právě existence a vzestup těchto sil vyústil v samostatný stát - původně koncipovaný jako československý.

Nijak si neidealizuji první republiku, nicméně existuje řada důkazů o životaschopnosti a kreativitě jejích obyvatel, která si získala respekt ve světě. Bohužel, následující dekády, počínaje Mnichovem, zaznamenávají úpadek českého národa. Nikoli proto, že by se změnilo jeho jádro - kulturní úroveň generací má dost velkou setrvačnost, z čehož profitoval i komunistický režim - ale proto, že došlo k likvidaci nebo demoralizaci jeho elit, nejprve německou okupací, posléze nastolením totalitního režimu po Únoru 1948, a když se začalo blýskat na lepší časy, pak srpnovou okupací roku 1968 a následnou "normalizací." Také tehdy to odnesli hlavně ti, co se o něco snažili, třeba i v řadách KSČ.

Po roce 1989 představa o českém národu jako kulturním a vzdělaném národu začala mírně oprýskávat. Ukázalo se, jak velké škody napáchaly dekády nesvobody, v nichž nejlepším způsobem přežití bylo uhýbat a starat se jen o sebe, kašlat na věci veřejné a společenskou aktivitu omezit na budování užitečných jánabráchystických konexí. Já osobně se dokonce domnívám, že ty největší škody, které přineslo českému národu čtyřicet let režimu jedné strany, nejsou ani tak v rovině materiální, jako v rovině morální, především pak v naprostém narušení a deformaci vztahu občana ke svému státu.

Ta deformace byla svým způsobem pochopitelná - totalitní stát občana znásilňoval, buzeroval, vnucoval mu svou ideologii. Je zajímavé, že největší odpor vůči režimní ideologii a tím i státu se vypěstoval v generacích, které prožívaly svoji pubertu v raných letech normalizace. Byly totiž svědkem, jak jejich okolí, rodiče i učitelé, známí a někdy i přátelé se pod existenčními tlaky lámou a jsou ochotni kdysi bílé vydávat za nyní černé a naopak. Pro dospívajícího teenagera to musel otřesný zážitek.

Stát se pro tyto i další generace stal symbolem omezování individuální svobody, úhlavním nepřítelem, přestože hlavním smyslem jeho existence je sloužit občanům, kteří ho vytvořili. Také proto mohly po listopadu 89 s takovou snadností vítězit ideologie, které už v samotné existenci státu viděly ohrožení individuálních svobod, a dělaly vše, aby jeho funkci oslabily. Možná až dnes některým našim občanům dochází, že nikoli stát jako takový, ale špatně fungující stát je jejich nepřítelem. A to v situaci, kdy velká část jeho funkcí byla zprivatizována – ať už oficiálním outsourcingem nebo lobbyistickou kontrolou – se všemi logickými důsledky takového procesu, tj. při správě věcí veřejných dostávají přednost privátní zájmy, nikoli zájmy občanů.

Vývoj mezinárodní situace a listopad 1989 nám dal šanci spravovat si své věci veřejné, aniž by nám kdokoli do toho zvenčí foukal. Od toho okamžiku se nemůžeme na nikoho vymlouvat. Byli a jsme pánem ve svém domě a jsme jím i dnes, i když jsme část suverenity svého státu odevzdali do společenství, jehož spojenectví nám zajišťuje mezinárodní bezpečnost. Bohužel dědictví minulosti se nepodařilo vždy překonat, staré zlozvyky se převlékly do nových šatů. Nové elity, které se nezapletly se starým režimem, se často více staraly o masírování svého ega a uspokojení svých ambicí hybatelů velkých dějin a budovatelů ekonomických transformací, než aby svoji energii napřeli do drobné mravenčí práce na detailech, například v podobě budování právního státu, nebo v prosazování hodnot, jež nově nabyté individuální svobody zkultivují osobní odpovědností vůči komunitě, společnosti a vlastně také národu.

Když se mě - milá šprtko Anno - ptáte, co mám na mysli tou vzdělaností a kulturou, pak vězte, že si pod tím představuji jistou úroveň chování jednotlivců, ale i skupin, kteří aniž by se omezovali ve svých individuálních svobodách, jsou schopni respektovat svobodu druhých a v zájmu harmonického soužití tomu přizpůsobit i své postoje. Nežádám od všech lidí, aby byli vzdělanci či intelektuálové nejvyššího kalibru, ne každému pánbůh přiděloval IQ stejným dílem. Jenom bych si přál, aby každý tu svou kapacitu mozku, kterou mu příroda nadělila, plně a poctivě používal. Aby nepodléhal pohodlnému schematickému nahlížení na svět, v němž dobro a zlo je jasně už předem rozděleno, přičemž to dobro je obvykle na mé straně, a za to špatné mohou vždycky ti ostatní.

Kultura a vzdělanost se projevuje i v péči o svou vlastní osobu. I v době největší chudoby a předválečné hospodářské krize se Američan snažil mít vyčištěné boty a vykartáčované sako a klobouk. U nás jakoby patřilo k dobrému tónu projevovat svoji svobodu a nekonformitu okázalým opovrhováním společenských konvencí. Mastné nečesané vlasy, vyvalené pupky ve strakatých bermudách nebo špinavých džínách, nevkusná tetování, hulvátské chování v anonymním veřejném prostoru, ať už je to dopravní prostředek, stadion, rekreační zařízení nebo supermarket, buranství a vulgarita – to všechno se postupně stalo přijatelnou, v některých vrstvách společnosti dokonce žádanou normou.

Zmiňuji se o tom z toho důvodu, že si stále nejsem jist, jak velkou část společnosti tyto vrstvy tvoří. Protože ony vnější znaky, které jsem popsal v předchozím odstavci, víceméně korelují s myšlenkovými a názorovými stereotypy těchto lidí. Stejně jako je jednoduché a pohodlné nedbat o svůj zevnějšek, kašlat na životosprávu, neomezovat se ve svých nárocích, stejně tak pohodlné je mít předem hotový schematický pohled na svět, v němž se tak dobře žije, protože se tam paušalizuje, generalizuje, aniž se člověk musí zabývat detaily či složitým poznáváním pravdy. Právě takové názorové prostředí je ideální živnou půdou pro populisty a demagogy všeho druhu.

Protože jsem se v Česku narodil, jsem Čech a pokládám se za součást českého národa, byl jsem vždycky hrdý na to, že jsem součástí komunity, jejíž součástí byly nadprůměrně vzdělané nižší a střední vrstvy. Projevovalo se to nejrůznějším způsobem, od řemeslné zručnosti schopné poradit si s nečekaným problémy, až po zájem o vědění a literaturu (na rozdíl od průměrné britské domácnosti, kde knihovnu marně hledáš) provázené schopností samostatného uvažování a zdravého skeptického pohledu na svět. To všechno jsme zdědili po našich předcích, kteří byli nuceni v zájmu své emancipace užívat onen proslulý „zdravý selský rozum“ a věděli, že není všechno zlato, co se leskne, a také, že bez práce nejsou koláče.

Obávám se, že tyhle kvality českého národa jsou na ústupu a zvláště za posledních dvacet let je možné pozorovat v tomto ohledu dosti prudký sešup. Za něco může globalizace, neboť k něčemu podobnému dochází i v jiných zemích naší západní civilizace. Částečně za to mohou i pronikavé technologické změny, jež nastupujícím generacím nabízejí pohodlnou virtuální realitu, která je nenutí namáhavě se potýkat s realitou skutečnou, nemluvě o nahrazování vzdělanosti internetovou obeznámeností. Nemalý podíl na velikosti kulturního a vzdělanostního sešupu českých širokých vrstev pak mají polistopadové elity, které nebyly schopny svést uvolněné proudy svobody do řečišť, které by nepodemílaly, ale posilovaly základy národní existence v systému politické demokracie. Třeba svým osobním příkladem při rozhodování, jež by dávalo přednost zájmům celku před zájmem ideologie, strany, klanu, jednotlivce. Nebo také odvahou postavit se davu a schopností sdělovat mu nepříjemné pravdy i za cenu ztráty popularity.

Milá šprtko Anno, žádáte mne o definici kritérií, podle kterých budu usuzovat o „vzdělanosti a kultury českého národa,“ na základě výsledků voleb. Ta kritéria jsou jednoduchá. Vztahují se ke stranám, které by kulturní a vzdělaný člověk podle mého názoru nevolil. Třeba proto, že má svůj rozum, jenž je schopen rozeznat primitivní demagogii nebo utopičnost předvolebních slibů, jakož i ohodnotit kvalitu lidí, kteří se mu nabízejí jako jeho zástupci do parlamentu. Nebo proto, že je schopen odhalit šejdíře, pro něž jsou voličské hlasy jen prostředkem k vlastnímu prospěchu a obohacení. Vím, že to není jednoduché, každá strana má historii přešlapů i nesplněných volebních slibů. Ne za každého kandidáta je možné dávat ruku do ohně. Přesto však některá volební uskupení jsou natolik nedůvěryhodná, ať už svou neprofesionalitou nebo pochybným programovým profilem, že odevzdání hlasu v jejich prospěch je – podle mého názoru – pod úroveň vzdělaného člověka.

Podle toho, kolik hlasů podobné strany dostanou, budu usuzovat na vzdělanostní úroveň svých spoluobčanů. Proto jsem napsal do svého blogu před jedenácti dny výše uvedenou větu. Strany, které mám na mysli, pochopitelně jmenovat nebudu. Mohu jenom prozradit, že je nehodnotím podle toho, zda stojí nalevo či napravo, nebo kdo jej jejich lídr.

Často si v této souvislosti vzpomínám na rozhovor, který jsem ještě jako student vedl s jedním britským občanem, který ač levicový intelektuál se přiznal, že v roce 1970 volil konzervativce (Edwarda Heathe), nikoli labouristy (Harolda Wilsona). Když jsem se v mladickém rozhořčení na něj obořil, jak mohl zradit své přesvědčení, s úsměvem mi odpověděl: „Milý chlapče, můj hlas, to jsou moje peníze, které já dávám někomu na čtyři roky do úschovy, aby mi s nimi dobře hospodařil. Jestliže jsem poznal a došel k názoru, že labouristé s mými penězi nehospodařili dobře, co je na tom špatného, když pro tentokrát svůj vklad svěřím někomu jinému, o němž předpokládám, že s nimi bude zacházet lépe?“