Nebýt eseje „Quo vadis televizní zpravodajství“ v příloze Lidových novin Orientace (18. ledna), nedozvěděl bych se o existenci knihy Jana Vávry Moc a nemoc televize Nova s podtitulem „Svědectví o lidech a jejich ambicích“. Teprve se zpožděním jsem zaregistroval Vávrovu polemiku s recenzí této knihy v Lidových novinách, která vedla ke vzniku zmíněného eseje, v němž Jan Vávra rozvíjí své myšlenky z díla, jež Jiří Chuchma tak tvrdě zkritizoval:

„Kniha je kombinací nezdrojovaného popisu zakládání oné televize, drbárny o vztazích mezi zaměstnanci a pracovních praktikách některých z nich (Kašparová, Maňák, Svora apod.) a také „přednáškových“ pasáží, v nichž autor filozofuje o poslání televize jako média a generálně obviňuje dnešní česká média z toho, že služebníčkovsky referují v intencích zadavatelů reklamy, takže se jim už nedá věřit.“

Poté, co jsem knihu zakoupil a přečetl, dávám za pravdu zvláště první polovině uvedeného citátu a zároveň varuji všechny, kteří by vzpomínky na příběh televize Nova chtěli využívat jako historický zdroj. Nejde jen o to, že onen popis – jak uvádí Chuchma – je nezdrojovaný, nedoložený. On je totiž často přímo falešný.

Začíná to u popisu vlastní role při zakládání televize Nova. Tvrzení „Stál jsem u zrodu televize Nova a víc než pět let jsem byl šéfredaktorem a ředitelem zpravodajství,“ (str.11) je pravdivé jen zčásti a závisí na tom, jak si vykládáme pojem „zrod.“ Už samo líčení udělování licence (str. 14-15) je silně zjednodušené, navíc popisovaná scéna závěrečného veřejného slyšení se neodehrávala v prosinci 1992, ale v lednu 1993. V prosinci probíhala slyšení, která byla neveřejná. Kromě toho se zde Vávra představuje jako někdo, kdo k týmu usilujícímu o televizní licenci budoucí Novy patřil. Doslova: „Největší hřivnou naší (!?!) skupiny byl především detailní a dobře připravený byznysplán...“

Pravda je taková, že Jan Vávra v té době mohl slyšet o byznysplánu CET 21 jen z doslechu, protože patřil do zcela jiné „skupiny.“ Byla to společnost Václava Kasíka Kaskol s.r.o. která o měsíc později, 24. února 1993 získala licenci na celoplošné rozhlasové vysílání Radia Alfa. Podle mého názoru byl přechod Jana Vávry z týmu připravujícího vysílání Radio Alfa do týmu budoucí televize Nova taktickým tahem Vladimíra Železného a jeho odpovědí na rozhořčenou reakci politiků ODS, která následovala po udělení licence společnosti CET 21.

Poté, co neúplná Rada (Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání) 30. ledna 1993 oznámila, že licenci na celoplošné televizní vysílání přiděluje společnosti CET 21 Fedora Gála, Petera Kršáka, Petera Hunčíka , Josefa Alana, Vlastimila Venclíka a dodatečně přizvaného Vladimíra Železného, se ozvaly protestní hlasy z řad vítězné politické strany ODS, mezi nimiž vynikal její místopředseda Petr Čermák. Ten označil majitele licence za zkrachovalé politiky, neboť to byly osobnosti spojené s politikou a s politiky, kteří byli ve volbách v červnu 1992 poraženi. Vyznamenal se i dalšími xenofobními výroky s odkazem na slovenský a maďarský původ tří jejich členů.

Možná právě proto, aby vládnoucí politiky uklidnil, rozhodl se Železný nabídnout místo šéfredaktora zpravodajství Janu Vávrovi, o němž věděl, že má přesně ty politické konexe směrem k pravicovým stranám, které Železnému jako někdejšímu aktivistovi Občanského fóra a pozdějšímu tiskovému mluvčímu Pithartovy vlády chyběly. Tento šéfredaktor měl být podřízen řediteli zpravodajství, jak o tom napsal týdeník Respekt 2. srpna 1993 v článku „Zůstane CET 21 na ocet?“

„ČNTS zaměstná podle svého šéfa víc žen, než je "v naší mužské společnosti" zvykem. Například zpravodajství bude mít ředitelku, její jméno však V.Železný zatím tají. Prozradil pouze druhou nejdůležitější osobu: šéfredaktora. Tím má být Jan Vávra, bývalý šéf tří, dnes už neexistujících periodik: týdeníku Fórum, Občanského deníku a Telegrafu (před sloučením s Metropolitanem).Jan Vávra kvůli nové smlouvě opouští ředitelské místo u rádia Alfa. "Televize je lákavější médium," vysvětluje.“

Uvedený článek Petra Holuba v Respektu ze srpna 1993 je dnes zajímavým čtením. Přesně odráží situaci šest měsíců před spuštěním nové televize, v níž bylo ještě mnoho nejistot a neznámých veličin. Janu Vávrovi nakonec nešéfovala žádná žena, ale jeho bezprostředním nadřízeným se stal ředitel programu Jan Vít, kterého Vávra charakterizuje jako „nejbizarnější figuru z této skupiny,“ „dlouholetého kamaráda Vladimíra Železného,“ „zmateného intelektuála,“ který rád dlouze meditoval o televizi jako o „zjevení postmoderny.“ Na stránkách 59-61 popisuje Vávra své konflikty s Vítem a svoji snahu „dostat se zpod kurately ředitele programu, což se mi při nejbližší reorganizaci také podařilo.“

Jan Vávra tudíž nebyl hybatelem a hlavním účinkujícím při zrodu Novy. Plnil zde svoji přidělenou úlohu, kterou přiznává na straně 115: „Veškeré politické kontakty jsem mu (Železnému) zařizoval já,“ neboť „Zpočátku neměl náš Vovka mezi politiky žádné kamarády a v prvních letech vysílání TV Nova se také z vládních politiků nikdo moc bavit nechtěl.“ Za tyto služby získal Vávra privilegium vystupovat každou neděli na obrazovce v diskusním pořadu televize Nova „7 čili Sedm dní ,“ zkráceně nazývaném „Sedmička.“

Jestliže se Vávra na zrodu a budování zpravodajství nějakým způsobem podílel, tak to bylo v týmu, v němž hlavní slovo měl Vladimír Železný s bohatými zkušenostmi z televizní praxe a americký poradce Jacques de Suse, s nímž si Vávra – jak uvádí v knížce – dobře rozuměl. Na druhé straně je třeba říci, že Jan Vávra se brzy zbavil nejen Víta, ale emancipoval se i od dohledu Vladimíra Železného. Možná také díky tomu, že rozjetý a dobře fungující stroj televize Nova Železného přestal bavit, a proto se věnoval svému nejmilejšímu hobby, pořadu "Volejte řediteli." Vávra se tak brzy stal ředitelem zpravodajství a zkušeným praktikem, který i dnes k televiznímu zpravodajství má co říci.

V knize jsou však ještě další nejasná a zmatená místa, například na straně 112-113, kde Vávra píše, jak na sklonku roku 1992 po rozhovoru s Vladimírem Železným „začal jsem se o udílení licencí zajímat, a tak jsme se dostali k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. podařilo se nám to docela dobře, nakonec jsme vedle televizní licence získali (sic!! Železný a Vávra???) i celoplošnou rozhlasovou licenci, když jsem před Radou prezentoval projekt na zpravodajské rádio, které se pak pojmenovalo Alfa.“

Pokud je mi známo, pak licenci na rádio Alfa nezískal Vávra, ale společnost vlastněná Václavem Kasíkem. Zcela zavádějící je pak další pasáž: „Vladimír nebyl zakládajícím společníkem CET 21, který licenci získal. Stal se jím až později, společně (!?!) s bývalým prvním ředitelem Federální bezpečnostní informační služby Jiřím Novotným, který rovněž přesvědčil ostatní společníky, že má zásluhu na získání licence ... Byl to on, kdo přímo do projektu Rádia Alfa zapojil jako akcionáře Kalouskova švagra Kašáka... Jiří Novotný zanedlouho svůj podíl za zhruba několik milionů prodal...“

Tady Vávra evidentně směšuje dvě rozdílné licence. Licenci CET 21 pro vysílání televizi Nova, do níž pětice zakladatelů firmy přibrala Železného, a licenci Kaskol s.r.o. pro vysílání Rádia Alfa. Bývalý šéf FIS a FBIS Jiří Novotný byl jedním z trumfů Václava Kasíka, jenž mu posloužil k získání licence na celoplošné rádio, jehož formát měl být zpravodajský. V zájmu přesnosti je třeba dodat, že Kasík Novotného nepřibral do licencované společnosti Kaskol s.r.o., ale do akciovky Rádio Alfa, zřízené jako servisní společnost pro majitele licence.

Tuto akciovku později Kasík prodal právě vlastníku Novy CME, který se pokusil stanici zbavit nepopulárního zpravodajského formátu a přejmenovat ji na Rádio Nová Alfa. To první se mu díky poslancům a zákonu 301/1995 umožňujícímu vysílatelům ignorovat licenční podmínky podařilo, to druhé nikoliv. Alfa se musela vrátit k původnímu názvu a svoji rebélii zaplatila tím, že v roce 1998 jí Rada licenci neprodloužila. Dostal ji německy vlastněný Impuls, který nedávno zakoupil Andrej Babiš.

Ve Vávrově knize by se našlo ještě mnoho dalších tvrzení, která by vyžadovala věcnou korekci. A to pomíjím adjektiva postrádající reálný podklad, který Vávra přidává k nejrůznějším jménům i skutečnostem, jakož i trapné drby týkající se Vladimíra Železného a jeho rodiny (str. 37-40). Z celého textu jasně vyplývá, že Vávra měl sice pod palcem zpravodajství Novy, ale o tom, co se dělo ve vrcholovém vedení Novy, příliš mnoho nevěděl. Jasně to vyplývá z jeho popisu operací, do nichž se Železný pustil v rámci Besedy Holding nebo z líčení vztahů Vladimíra Železného s Ronaldem Lauderem a následných arbitráží. Právě tady přebírá Vávra jazyk a interpretaci sporu svého chlebodárce Klinkhammera, aniž by je vyargumentoval nebo opřel o reálná fakta.

Proto opakuji varování: publikaci Jana Vávry „Moc a nemoc televize Nova“ nelze přijímat jako seriózní historický pramen. Kdo má rád zákulisní historky a drby spojené s veřejnými osobnostmi, ten si možná počte. Některé nepostrádají na zajímavosti. jako tento ze strany 40:

„Jindy se odklánění majetku neobešlo bez vyloženě mafiánských metod, což byl třeba případ Chagallova obrazu Jákobův žebřík. Ten byl údajně ukraden, dokonce šéfem ochranky Železného vlastní galerie, přičemž zloděj rovněž zmizel. Mohlo jít o prostou krádež stejně jako o pojišťovací podvod, případně kombinovaný i s tím, že Vovka zjistil, že vlastní falešného Chagalla. To se bohužel nedozvíme, protože policie případ odložila.“