Nevím, proč dehonestovat Kauzy Jaromíra Soukupa zesměšňováním a trapnými vtipy, když takový postoj je kontraproduktivní. Jenom posílí jeho zastánce. Zkusme se vžít do role obyčejného diváka, který nemá páru, jak to v médiích a v televizním byznysu chodí, když na něj Jaromír Soukup ve svých kauzách o České televizi neustále útočí sumou sedmi miliard „bez jakékoli kontroly.“ Navíc doplněnou výpočtem, že by se za ty peníze mohly zvýšit důchody všem důchodcům o čtyři tisíce Kč ročně, pracovníkům školství o dvacet tisíc korun, a že jsou to prostředky na úrovni ročních rozpočtů některých ministerstev.

Stálo by za to udělat analýzu a statistiku Soukupova vystoupení, aby se zjistilo, kolikrát se zde objevilo sousloví „sedm miliard“ „od každého z vás“, „které platíte vy všichni“ a které „nikdo nekontroluje.“ Ano, suma sedmi miliard je působivá. Již Parkinsonovy zákony v kapitole „Vysoké finance čili bod mizícího zájmu“ praví, že pro lidi, kteří nikdy v životě neměli velké peníze, je milion liber imaginární veličinou. V jistém směru je sedm miliard obrovská suma peněz – kdybychom měli tolik peněz v osobním vlastnictví a utráceli bychom každou hodinu svého života dnem i nocí po tisícikoruně, museli bychom žít téměř 800 let. Je to tedy částka osobně nepředstavitelná, v makroekonomických souvislostech je to však částka běžná. O tom však později.

Ještě před tím se zastavme u několika argumentů, které Soukup používá, a které nejsou přesné. Tak především, poplatek, který dnes platíme jako povinný příspěvek na provoz médií veřejné služby rozhlasu a televize, už dávno není koncesionářský. Dle platného zákona to je rozhlasový a televizní poplatek, který charakter koncese dávno ztratil, a proto by se mu tak nemělo říkat. To za prvé.

Za druhé: ještě se v historii nestalo, aby Česká televize získala z televizního poplatku sumu, která by přesahovala šest miliard Kč. Viz graf výroční zprávy ČT za rok 2016 s částkou 5,69 miliard Kč. Sedm miliard, to je Soukupem zaokrouhlená suma všech příjmů, přičemž aby to vyšlo, muselo se přidat 170 milionů k reálným výnosům ČT z roku 2016: 6 830 789 000 Kč. Veškerá neustále opakovaná tvrzení o sedmi miliardách získaných od plátců poplatku, nejsou přesná, jsou zavádějící. Není to sedm miliard, ale 5,7 miliardy, které do ČT plynou „z našich kapes.“

Populistická a na emoce zaměřená argumentace Jaromíra Soukupa by vyžadovala ještě další korekce. Tak například, když si zjistíme v ČSÚ, že je u nás 2,9 milionů důchodců, pak částka 7 miliard rozdělená mezi ně činí necelé tři tisíce Kč ročně, tedy žádné čtyři tisíce, a kdyby se to rozpočítalo z reálně vybraných poplatků, pak to vydá na necelé dva tisíce korun.

Ze zákona o státním rozpočtu 2018 se dá zjistit, že ministerstvo zdravotnictví má ve své kapitole přidělenou částku 8,034 miliardy Kč, takže Soukupovo emocionálně zacílené tvrzení „ČT vybere na koncesionářských poplatcích skoro stejnou částku, jakou má k dispozici celé ministerstvo zdravotnictví," (1:10:00 záznamu) je mírně nadnesené. Totéž se týká ministerstva zahraničí, které má údajně „podobný rozpočet“ (7,951 mld. Kč) jako Česká televize.

Když Soukup tvrdí, že sedm miliard je zhruba stejná částka jako rozpočet dvou soukromých televizních stanic televize Nova a televize Prima dohromady, pak je to skutečně jen „zhruba.“ Neboť součet z účetních uzávěrek roku 2016 tvoří 7,65 miliard Kč (TV Nova 4,65 miliardy Kč, FTV Prima – 2,996 miliardy Kč), což jest - kdybych měl uvažovat jako Jaromír Soukup - více než rozpočet celé Akademie věd (5,684 miliardy Kč).

Ale tohle všechno jsou jen detaily. Je třeba se zastavit u oněch sedmi miliard. Jsou to velké nebo malé peníze za službu, kterou dostáváme? Podle mého názoru je třeba argumentaci zcela obrátit. Odmítnout zavádějící srovnávání veřejnoprávní a soukromých televizí (my vysíláme 18 kanálů, vy jenom pět, my máme celkem tisíc zaměstnanců, v ČT pracuje třikrát tolik lidí). Tyhle argumenty jsou známé a provařené již z dob nechvalně známých relací Vladimíra Železného „Volejte řediteli.“ Tweet České televize, který Soukupovo vystoupení průběžně komentoval, na to již stručně odpověděl:„@CzechTV má sice "jen" pět kanálů, ale vyrábí 2x více pořadů, než všechny komerční televize dohromady.“

Na oněch sedm miliard, ale přesněji na 5,7 miliardy plynoucí z našich kapes, je třeba podívat se z jiného úhlu pohledu. Jak velkou sumu představuje 135 Kč měsíčně, které platíme ČT? Je to vlastně jen cena jedné vstupenky do kina. Srovnejme dvě hodiny strávené v kině s desítkami hodin filmů a pořadů, které za uvedenou cenu můžeme zhlédnout v ČT. Jestliže se rozpočítá televizní poplatek na jeden den, pak za to, že se můžeme dívat na pět programů na čtyřech kanálech, nemluvě o bezplatné a reklam prosté službě iVysílání, platíme pouhých 4,50 Kč denně. Pro kuřáka je to cena jedné vykouřené cigarety. Nevěřím, že existují lidé, kteří NIKDY na nějaký kanál ČT nepřepnou. Přinejmenším na ČT24 nebo ČT Sport, když se ve světě dějí události, na které soukromé televize nedosáhnou.

Nechci unavovat čtenáře porovnáváním poskytovaných služeb České televize a prostředků, kterými ČT disponuje, s podobnými službami a financemi televizí veřejné služby jinde v Evropě. Nejen v tomto srovnání, ale i při povrchní znalosti televizního byznysu a při využití prostého selského rozumu, každý pozorovatel musí dojít k závěru, že těch sedm miliard nejsou žádné velké peníze, a že vysílání veřejné služby je u nás podfinancované.

Aby se udrželo alespoň na nějaké úrovni, sahá se do rezerv. Ano, v tom má Jaromír Soukup pravdu. Jenomže k čemu byly ladem ležící peníze, když bylo třeba nakopnout novou původní tvorbu, spustit dětský a artový program, dostavět v Brně studio? ČT v jednom ze svých upřesňujících tweetů napsala: „v roce 2011 měla @CzechTV 3,67 mld. korun disponibilních prostředků, dnes je to 2,24 mld. A to v souladu s dlouhodobými plány odsouhlasenými Radou ČT…“

Pamatuji se, jak někdejší radní Radek Mezuláník, který patřil k odpůrcům Petra Dvořáka, ho před šesti lety obviňoval, že chce vydrancovat rezervní fond tak, aby mu vystačil na jedno funkční období, a po něm že bude potopa. Kupodivu, uplynulo pět let a ve fondu jsou stále docela slušné peníze. Bohužel za cenu zvýšeného výskytu sponzoringu a komerce pronikající na programy ČT, na nichž je klasická reklama zakázaná (povolena pouze na ČT2 a u sportu - 0,5 % vysílacího času). Také na to poukázal Jaromír Soukup. Jenomže co si počít, když peníze vybrané od poplatníků na rozsah poskytovaných služeb nestačí a nějaké zvýšení poplatku je v nedohlednu. Tak se to dohání sponzoringem, který nemá daleko k reklamě.

Zde bych rád připomněl, že před deseti lety v souvislosti s digitalizací vysílání měla reklama – s výjimkou povinnosti u převzatých sportovních přenosů – vymizet z ČT úplně. Ten, kdo ji na ČT2 vrátil, byl senátor Töpfer a kulturní fronta, neboť tito lidé nechtěli přijít o peníze, kterými ČT dotuje kulturu, a tak se do zákona o ČT dostala věta „Česká televize čtvrtletně převádí výnos z reklam vysílaných na programu ČT 2 Státnímu fondu kultury České republiky.“ Také proto ta příjmová částka pod heslem reklama na Soukupově grafu byla tak nízká, protože v ČT zůstávají - pokud tomu dobře rozumím - v podstatě jen malé zbytky z toho, co reklama vydělá.

Znovu opakuji: Soukupovy demagogické a populistické útoky na Českou televizi by se neměly zesměšňovat, parodovat či apriorně odmítat. Bylo dobré, že Česká televize již v průběhu vysílání Soukupových kauz některé nepravdy vyvracela. Jenomže, jak jsem napsal na facebooku, vyvracení lží nestačí, chtělo by to také „širší analýzu Soukupových argumentačních faulů, která by však měla být provázena akceptováním některých faktů o ČT, pokud jsou pravdivé, nebo jejich vyvrácením, případně poukázáním na to, jak jsou účelově interpretovány.

Jestliže se podaří při veřejné debatě, která, jak očekávám, se po vysílání Soukupových kauz o České televizi ve veřejnosti rozvine, upozornit na to, že ČT na rozsah služeb, které poskytuje, nemá dost peněz, a že situace se bude dále zhoršovat, pak se potvrdí přísloví, že „všechno zlé je k něčemu dobré.“

Protože sedm miliard skutečně není příliš velká suma na financování služeb, které ČT poskytuje, byť si o nich můžeme myslet, že by tyto služby mohly být lepší, pestřejší a kvalitnější, a často budeme mít pravdu.

P.S. Za dva dny skončí hlasování – nikoli v referendu, jak mylně uvedly Parlamentní listy – ale v rámci tzv. lidové iniciativy (Volksinitiave) – při němž švýcarští občané vyjádří svůj postoj, zda jsou pro či proti zrušení poplatku na veřejnoprávní rozhlas a televizi SRG/SSR.
Detaily viz můj článek před dvěma týdny. Zatím to vypadá, že hlasitá menšina, která spustila iniciativu No-Billag (Billag je výběrce poplatků), to nemusí vyhrát. Po neděli uvidíme.