Ondřej Neff je publicista známý tím, že má na řadu věcí silné názory. Bohužel jeho silná a jednoznačná stanoviska – tak vítaná všemi, kterým vyhovuje, když jim někdo nabídne jednoduchou odpověď na složitou otázku – se ne vždy opírají o znalost reálií a kvalifikované zhodnocení situace. Příkladem může být jeho včerejší glosa „Finsko – náš vzor“ v rubrice „Politický cirkus“ na webu Neviditelný pes.

(Původně jsem tuto poznámku chtěl umístit do diskuse pod jmenovaný článek, jenomže tam si diskusi zprivatizovala jakási skupina lidí, která si zde vytvořila soukromé diskusní fórum o věcech vzdálených tématu příslušného článku.)

Ondřej Neff zde vyhodnotil vydání údajného ruského hackera Nikulina do USA jako projev finlandizace české politiky, přičemž finlandizaci Neff definuje jako „terminus technicus označující takový systém, kdy země byla zdánlivě samostatná, tudíž svéprávná a měla i demokratický systém se všemi vnějšími atributy, avšak v zásadních otázkách jednala podle diktátu sovětského Ruska. Přitom se ti Finové tenkrát naprosto neměli špatně. Jenomže museli skákat podle taktovky sovětského politbyra.“ K tomu prý „zjevně směřujeme.“

Ponechám stranou nehoráznost uvedeného tvrzení, které s takovou snadností a bez větších důkazů zpochybňuje nezávislost našeho soudního systému. Rád bych se však zastavil u výrazu, že Finové „museli skákat podle taktovky sovětského politbyra“ nebo u dalšího výroku „Finsko také není v NATO, nesmí být, protože si to Rusko nepřeje.“

Začnu od konce: Finsko dnes není členem NATO nikoli proto, že si to Rusko nepřeje, ale protože i dnes, po rozpadu Sovětského svazu, a po ukončení platnosti smluv mezi SSSR a Finskem, Finsko nehodlá do NATO vstupovat, přestože některé hlasy žádající vstup Finska do NATO se v domácí politice čas od času ozývají. Jenomže finská politika je realistickou politikou, která si vždy dokázala spočítat, v jaké situaci se země nachází, jaké má možnosti a manévrovací schopnosti, kterých pak umí maximálně využít ve prospěch země a jejích obyvatel.

Neffovo konstatování „Přitom se ti Finové tenkrát naprosto neměli špatně.“ vyznívá jakoby to dobré živobytí si Finové vysloužili bezvýhradnou služebností sovětskému sousedovi. Jenomže ona politika tzv. finlandizace (nálepka, která vznikla mimo hranice Finska a Finové ji odmítají) byla procesem, v němž fungovali dva partneři, a která neměla jediného vítěze. V mezích možností z něj těžil i ten slabší partner.

Přičemž ty možnosti zpočátku nebyly veliké. Po roce 1945 bylo Finsko poraženým státem odsouzeným mírovou smlouvou k tvrdým reparacím a k definitivní ztrátě území, které SSSR dobyl v zimní válce 1939-1940. Ano, v roce 1947 na pokyn z Moskvy Finsko se skřípěním zubů odmítlo pozvání k účasti na Marshallově plánu. Pak se psal rok 1948 a studená válka začala nabírat na obrátkách – po konfliktu v Řecku problémy s Německem, sovětizace východní Evropy a také československý únor 1948.

Inspirováni československým příkladem také finští komunisté uvažovali o tom, že „parlamentní cestou“ převezmou moc. V této době bylo Finsko pod silným tlakem Sovětského svazu, který se snažil Finsku vnutit podobnou smlouvu, jakou měl s jinými poraženými státy Maďarskem a Rumunskem. V únoru 1948 poslal Stalin finskému prezidentovi Paasikivimu dopis, v němž ho důrazně vyzval k jednání o této smlouvě. Paasikivi jednání neodmítl, ale nakonec do Moskvy poslal vyjednavače s vlastním návrhem. Vznikla smlouva podepsaná 4. dubna, kompromis, který Sověti akceptovali, protože Paasikivi přinesl nejen ochotu se dohodnout, ale také vlastní argumenty, které sovětský partner musel vzít v úvahu.

Ještě v dubnu Paasikivi s armádou vyhlásil stav pohotovosti, když v zemi panovaly obavy z komunistického převratu, při němž některé policejní složky ovládané radikální levicí chtěly pod záminkou, že se chystá pravicový puč proti sovětsko-finské smlouvě, zatýkat nepohodlné politiky. Ministrem vnitra byl tehdy komunista Yrjö Leino. Armáda však udržela pořádek, odzbrojila nejen policejní jednotku ovládanou komunisty, ale také bojůvky extrémní pravice i levice mající k dispozici zbraně neodevzdané po válečném konfliktu. (Blíže Karel Durman: Popely ještě žhavé) Jak uvádějí některé historické prameny, varování před nebezpečím ozbrojených akcí předal prezidentu Paasikivimu právě Yrjö Leino, který se zachoval v první řadě jako Fin a teprve potom jako komunista.

Ano, smlouvou o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci z roku 1948 Finsko omezilo svoji zahraničně-politickou suverenitu, ale vydobylo a zachovalo si suverenitu vnitropolitickou. Volby, které se konaly v červenci 1948, přinesly ztráty finským komunistům sdruženým ve Finském lidově demokratickém svazku SKDL. Po všechna další léta si Finové udrželi svůj životní standard, svoji kulturu, svoje tradice, tržní hospodářství i svůj výklad dějin. Od Západu je – na rozdíl od nás – nedělila žádná železná opona.

Politikou aktivní neutrality Finové neustále rozšiřovali mantinely své samostatné zahraniční politiky. Snažili se neztratit kontakty na Západ, když ty na Východ byly historicky a mocensky dané. Když se Finové stali členem Evropského sdružení volného obchodu, přidali se také k RVHP, když vstoupili do Eurovize (EBU), přijali i členství v Intervizi (OIRT) atd.

Každé prodloužení spojenecké smlouvy si nechali honorovat politickými ústupky (například vrácení vojenské základny na poloostrově Porkkala). Nikoho se neptali, když v roce 1960 postavili v Helsinkách pomník maršálu Mannerheimovi, který v občanské válce 1918 porazil rudé vzbouřence. V roce vztyčení berlínské zdi 1961 se ubránili sovětskému požadavku, který chtěl využít spojeneckou smlouvu k umístění sovětských vojsk ve Finsku pod záminkou nebezpečí hrozícího ze západního Německa. Na druhé straně se aktivně zapojili do organizování Sověty podporované Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, při němž tzv. helsinský proces vyvrcholil podpisem Závěrečného aktu obsahujícího kromě jiného tematický třetí koš o lidských právech.

Speciálně po srpnu 1968 jsem se začal zajímat, jak bylo možné, že Finové, kteří byli po válce v mnohem horším postavení než Československo, si dokázali vůči svému velmocenskému sousedovi uhájit vlastní svobodu. Pochopil jsem, že kromě historických specifik (zkušenosti ze střetávání se s mocným sousedem, respekt získaný houževnatým odporem ve válce se SSSR, soudržnost ohrožovaného národa) měli Finové to štěstí, že v dobách krizí v jejich čele stáli odpovědní politici, kteří byli schopni v zájmu osudu národa prosadit odpovědná, byť někdy nepříjemná, bolestná a nepopulární řešení (příměří 1944, smlouva 1948).

V zahraničí si sice jejich politika vysloužila ne příliš přitažlivou nálepku „finlandizace,“ ale v daných historických podmínkách zcela konkrétní mezinárodní politické situace splnila svůj účel, a zcela určitě neprobíhala tak, že Finsko muselo vždy a všude „skákat podle taktovky sovětského politbyra.“

Jestliže jsem se ozval proti trapnému příměru Ondřeje Neffa, tak nejen kvůli jeho zpochybňování existence právního státu v České republice, ale také kvůli dehonestaci politiky, která možná nebyla líbivá, ale která v daných historických podmínkách byla optimálním východiskem ze zcela konkrétní situace a plnila svůj účel.

P.S. Hlásím se ke konfliktu zájmů a k zaujatosti. K Finsku mám apriorně kladný vztah plynoucí z osobní zkušenosti, neboť jsem v minulosti spojil s touto zemí část svého života a strávil tam řadu měsíců. Už jednou jsem o podobnostech a rozdílnostech historie našich národů a států na svém blogu psal.