Každá mediální scéna má své skandály. Většinou se dozvídáme jen o těch, které pronikly přes agentury a zpravodajské televize do anglosaské jazykové sféry. To proto, že jazykem mladé novinářské generace je dnes hlavně angličtina.

Přitom nám často unikají aféry, které se odehrávají za našimi humny, a které by nám mohly být kulturně bližší než ty, které se odehrávají v New Yorku, Washingtonu nebo Londýně.

Právě nedávno německá média prožila skandál, který kdosi – poněkud nadneseně - označil za největší od falešných Hitlerových deníků. (Na čtvrtstoletí starou událost, při níž naletěl renomovaný obrazový týdeník Stern dvěma podvodníkům, nedávno upozornil magazín TV Nova Víkend).

Lifestylový televizní magazín pro mládež Polylux vyráběný na zakázku pro berlínskou RBB a vysílaný na celostátním okruhu veřejnoprávní ARD, odvysílal ve čtvrtek 10. dubna zfalšovanou reportáž, v níž se o své zkušenosti s odbouráváním nadváhy podělil jistý Tim.

Zasvěceně mluvil o tom, jak už šest neděl bojuje s dietou, a jak mu pomáhá amfetaminová droga „speed“ zahánět pocity hladu.

Den nato však do redakcí německých novin dorazilo prohlášení, v němž tlustý Tim sděloval, že se vůbec nejmenuje Tim, a že je aktivistou Hedonistické internacionály, která jako „Komando Tito von Hardenberg“ (s odkazem na jméno moderátorky pořadu Tita van Hardenberg) celou reportáž zinscenovala.

Krátce nato se na youtube.com objevilo video, v němž tři lidé se zahalenými tvářemi přečetli prohlášení:

„My, příslušníci komanda „Tito von Hardenberg“ Hedonistické internacionály jsme dnes, 10. dubna 2008 zaútočili na veřejnoprávní hudebně drogový formát Polylux. Náš útok na bulvárně mediální komplex chce vyjádřit náš hluboký odpor proti vykořisťování novinářských praktikantů a proti špatnému televiznímu programu. Solidarizujeme se všemi, kteří se celosvětově brání proti státu, kapitálu a všem ostatním s..čkám.

Jeden náš soudruh pronikl do srdce této bestie a podařilo se mu nejen dovést ad absurdum tento vysílací formát, ale také získat pro naši revoluční věc od paní Hardenbergové 50 euro jako náhradu osobních výdajů.

Žádáme: odstranění vykořisťování a utlačování, více hlaholu a méně žádostivosti, a také třináctý plat pro dělnice a dělníky průmyslu likvidace lodních vraků v Bangladéši.“

Nepřipomíná vám to něco? Například tento text:

„Proto umělecká skupina Ztohoven před několika lety nabourala veřejný prostor hl. města Praha, zpochybnila prostor reklamy v principu, i prostor konkrétní reklamy jako takové. Dne 17. 06. 2007 napadla mediální prostor, prostor televize. Narušila ho, zpochybnila jeho pravdivost, uvěřitelnost. Upozornila na možnou záměnu mediálního obrazu světa za svět jako takový, reálný. Je vše, co denně vidíme na obrazovkách televizí pravdou, realitou? Je vše, co je nám médii, novinami, televizí, internetem za pravdu předkládáno opravdu pravdou?“

Z uvedené historky ze sousedního Německa plyne několik poučení. Například že dobře sehraná inscenace s tématem, které je pro média atraktivní, může kdykoli a kdekoli proniknout do publicistických magazínů, ať už se jmenují Polylux, Na vlastní oči či Reportéři ČT. Poptávka po námětech a tempo výroby jsou tak vysoké, že nezbytná opatrnost jde někdy stranou. Navíc důkladná prověrka zdrojů a pramenů často vyžaduje lidi, čas a peníze, kterých při produkci podobných pořadů není nazbyt.

Jsou tu i další podobnosti. Stejně jako Ztohoven v Česku také Hedonistická internacionála v Německu se původní recesistickou akci pokoušela racionalizovat dobrými úmysly. V jejím tiskovém prohlášení se o týden později praví, že výchozím bodem akce byla snaha upozornit na nedostatky německé mediální scény, které by se měly odstranit. Zároveň obvinila senzacechtivé novináře, že svá témata a budoucí oběti vyhledávají výzvami v diskusních skupinách na internetu.

Není asi náhodou, že také v Německu se velká média postavila shovívavě k pochybení svých kolegů v televizi. Víceméně mlčela a pokud se objevily komentáře, pak ve stylu: „v dnešní hektické době se to přece může stát každému.“