Když se Německo rozdělilo a do jeho středu padla železná opona, byla to média, která překračovala hranice a přinášela na Východ informace o tom, co se děje na Západě. To vše nejprve ve zvuku, později i v obraze, v Německu bez jazykové bariéry, dostupné všem v dosahu signálu, jehož silný vysílač sídlil uprostřed „protivníkova“ území, tedy v západním Berlíně.

V padesátých a šedesátých letech se vedení NDR snažilo čelit sledování západoněmeckých televizních stanic ideologických nátlakem, který měl řadu podob. Například ve formě úderek zapálených mládežníků FDJ, kteří na střechách otáčeli „nesprávným způsobem nasměrované“ antény. Nebo oznamováním lidí, kteří se na západoněmeckou televizi dívali, což sice nebylo trestné, ale na druhé straně přinášelo mínusové body příslušnému občanovi v zaměstnání a různých organizacích. Oznamovali i někteří učitelé, když se ve škole vyptávali dětí, na co se tatínek či maminka včera v televizi dívali. Důstojníci lidové armády prý měli sledování západoněmeckých programů výslovně zakázáno.

Tenhle pokus o blokádu doplňovaly tzv. kontrapropagandistické pořady, z nichž ten nejznámější měl název Der schwarze Kanal. Od roku 1960 ho týden co týden uváděl Karl-Eduard von Schnitzler, člen SED, komunista ze šlechtické rodiny, jejíž zbytek žil v SRN. Obsah pořadu tvořily záznamy vysílání ARD a ZDF, které von Schnitzler analyzoval, rozebíral a ukazoval na jejich slabá místa, která vždy propagandisticky využil.

V roce 1969, když NDR slavila dvacáté výročí svého vzniku a Walter Ulbricht se mohl pochlubit některými hospodářskými úspěchy, začal v NDR vysílat druhý televizní program, který využíval frekvence pásma UHF. Do té doby byly televizory zařízeny jen na příjem kanálů VHF, a řada západoněmeckých stanic na UHF byla pro ně nedostupná. Když se po roce 1969 na východoněmecký trh dostaly televizní přijímače s UHF pásmem, programy západoněmeckých televizních stanic se staly běžnou součástí menu východoněmeckého diváka a jejich sledování přestalo být pronásledováno.

Je zajímavé, že některé zábavné pořady (například Kessel Buntes) a seriály východoněmecké televize DDR-F nacházely ohlas i v západním Německu. Příkladem budiž Dietlův seriál Nemocnice na kraji města, jehož popularita z vysílání NDR přeskočila i do SRN, což mělo za následek, že hamburská stanice Norddeutscher Rundfunk nabídla ČST koprodukci při natáčení dalšího pokračování.

Pro občany NDR to byla svým způsobem schizofrenní situace, když po zaměstnání a nákupech, při nichž prožívali realitu reálného socialismu NDR, si doma pustili televizní program, který je přenesl do jiného Německa. Hlavní zpravodajský pořad DDR-F Aktuelle Kamera měl prý sledovanost kolem deseti procent, všichni se dívali na stanice ARD a ZDF, které se daly přijímat po celé NDR s výjimkou okolí Drážďan a severu NDR u polských hranic. Došlo to tak daleko, že v Drážďanech začal být nedostatek pracovních sil, protože se lidé stěhovali tam, kde měli ARD a ZDF k dispozici, na což na jaře 1989 vláda NDR reagovala slibem, že povolí v Drážďanech retranslaci západoněmeckých programů.

Nedávno jsem si znovu procházel archivní dokumenty z 9. listopadu 1989, tedy ze dne, kdy jsem byl v Berlíně a na vlastní oči (na obrazovce televizoru Hotelu Stadt-Berlin) sledoval ono bourání zdi. Znovu jsem si uvědomil, jak velkou roli v celé události sehrála média. Přímý přenos z tiskové konference o zasedání politbyra SED se vysílal přímo na prvním programu DDR-F. Když Günter Schabowski odpověděl na otázku, od kdy vstoupí platnost rozhodnutí o cestování občanů NDR slovy: „Nach meiner Kenntnis ist das sofort, unverzüglich.“ („Podle toho, co vím, tak hned teď“), hodiny ukazovaly 18:53. Zpravodajská relace ZDF Heute v 19:00 večer sice začala reportáží z návštěvy kancléře Helmuta Kohla ve Varšavě, ale v patnácté minutě hlasatel oznámil mimořádnou zprávu s citací Schabowského. Zpravodajský pořad ARD Tageschau ve 20:00 již začínal hlavní zprávou s titulkem „NDR otvírá hranice“ („DDR öffnet Grenze“) a znovu se zde opakovala Schabowského odpověď.

Berlínská televizní stanice Sender Freies Berlin se po osmé hodině odpojila od celostátního programu a pohárového utkání Stuttgart vs. Bayern a začala vysílat přímé reportáže z hraničních přechodů. Dnes všichni víme, že to byl hraniční přechod na Bornholm Strasse, který první propustil občany NDR do západního Berlín, když se tady dostal do úzkých zdejší velitel pohraniční stráže Harald Jäger. Poté, co se na přechodu začali shromažďovat lidé dožadující se přechodu do západního Berlína, prý své čtrnáctičlenné posádce poručil: „Schovejte zbraně, kdyby došlo ke střelbě, budeme viset na kandelábru.“ Nejdříve dostal pokyn, ať pustí největší křiklouny a znehodnotí jim doklady, aby se nemohli vrátit. Jenomže potom dav houstl, od náčelníků se žádné pomoci ani pokynů nedočkal, takže Jäger nakonec v půl dvanácté vydal pokyn: „Pusťte je.“ Zeď padla.

A tak mě napadlo, proč lidé přicházeli právě k Bornholm Strasse, proč ne na Invalidenstrasse, na Friedrichstrasse nebo na jiné přechody? Co když se to dá vysvětlit přítomností televizního štábu SFB, jenž právě z Bornholm Strasse vysílal přímý přenos, a který mohli sledovat všichni občané Berlína. Možná proto sem přišli v takovém množství, když viděli, že tady někteří prošli.

Marná byla snaha DDR-F, která kolem desáté hodiny přerušila vysílaný film a ve zvláštní relaci Aktuelle Kamera se snažila vysvětlit, že možnost cestovat na Západ politbyro SED sice schválilo, ale že je k tomu třeba úřední postup a nezbytnost vyčkat příslušných předpisů.

Celý průběh 9. listopadu v Berlíně samozřejmě nelze chápat jako izolovanou událost, protože byla zasazena do řady jiných událostí podzimu 1989. Mám na mysli masový exodus občanů NDR přes Československo po 30. září, pravidelné protestní demonstrace v Erfurtu, Halle, Lipsku a dalších městech, půlmilionovou demonstraci v Berlíně v sobotu 4. listopadu, mezitím různé rošády na vedoucích postech SED a vlády apod.

Ale i tak je 9. listopad 1989 pro mne důkazem, že vliv masových médií, který v klidných dobách je spíše dlouhodobý a někdy jen těžko změřitelný, při mimořádných událostech, které většinou vznikají a nazrávají nezávisle na médiích, mají tu sílu a moc do událostí zasáhnout a nějakým způsobem je posunout či usměrnit. Ta poznámka Güntera Schabowského nebyla zase tak výbušná, jak to později vypadalo, jenomže její jednoznačná interpretace západoněmeckými médii a zpravodajskými agenturami vyslala poselství východoněmeckým občanům, které je uvedlo do pohybu.

Česká televize na svém webu a některá další média, která mají předplacený servis agentury Reuters, přinášejí autentický příběh těch, kteří prošli první. Zájemci o přesný časový průběh událostí včetně odkazů na dokumenty mohou získat informace z Kroniky berlínské zdi, kratší a čtenářsky poutavější chronologie daného dne je zde.