Zítra se ve Sněmovně bude rozhodovat, kdo doplní tzv. mediální rady, Radu České televize (6 členů) a Radu Českého rozhlasu (2 členy). Text jsem psal pro Týdeník Rozhlas, který ho zveřejnil minulý týden.

Když před dvaceti lety vznikla takzvaná televizní krize (vysvětlivka pro později narozené: zaměstnanci České televize se tehdy vzbouřili proti řediteli dosazenému Radou ČT, veřejnost i část politické scény jejich protest podpořila), Sněmovna přijala novelu zákona o České televizi, která změnila složení Rady ČT a způsob nominace jejích členů. O dva roky později totéž provedla u zákona o Českém rozhlase.

Kromě toho, že se Rada ČT rozšířila z devíti na patnáct členů a že se ustavil proces postupné třetinové rotace jejich výměny, zákon rozhodl, že kandidáty již nebude navrhovat Sněmovna - tedy zástupci politických stran -, ale široká veřejnost. Tak vznikl současný systém, který umožňuje, aby kandidáty do Rady ČT a také do Rady ČRo navrhovaly „organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy“.

Byl to jasný alibismus vlády a poslanců reagující na pobouření veřejnosti vyvolané způsobem, jakým vládnoucí smluvně opoziční většina v předchozím roce 2000 Radu ČT odvolala a následně do ní najmenovala téměř výhradně svoje kandidáty. Veřejnost tak měla získat dojem, že nikoli politici, ale lidé z ulice budou rozhodovat o tom, kdo zasedne v kontrolních grémiích veřejnoprávního rozhlasu a televize.

Realita však byla a je trochu jiná. Ano, každá organizace odpovídající popisu zákona má šanci vyslat do mediálních rad své zástupce. Jejich užší výběr však zůstal v rukou poslanců a jejich volebního výboru, který vznikl v roce 2001 právě pro tento účel. Již první volba patnácti nových radních ukázala, že svůj vliv na složení mediálních rad si poslanci nenechají vzít. Volební výbor ze 161 návrhů sice vybral předepsaný trojnásobek počtu na patnáct míst, tedy 45 kandidátů. Jenomže je pro veřejné hlasování o vlastní vůli seřadil tak, že se do Rady dostala jen první patnáctka, o zbývajících třiceti kandidátech se nehlasovalo.

Na obranu této první volby je třeba přiznat, že po špatné zkušenosti s politickými aktivisty se poslanci snažili dát přednost známým osobnostem veřejného života bez přímého napojení na politické strany, jako byli Erazim Kohák, Jana Šilerová, Svatopluk Karásek, Pavel Žáček, ale také Helena Fibingerová nebo Milan Knížák.

Od té doby poslanci nejméně desetkrát hlasovali o nových členech Rady ČT a ČRo, jejichž třetina se každé dva roky obměňuje. Změnil se způsob užšího výběru i konečného rozhodování; jak ve volebním výboru, tak ve Sněmovně se dnes o kandidátech hlasuje tajně. Rozhodující slovo však i nadále mají poslanci jako reprezentanti politických stran, jedině na nich záleží, zda podpoří lidi moudré, se zájmem zkvalitnit média veřejné služby, nebo zda do mediálních rad protlačí exponenty politických stran, jimž nezávislost veřejnoprávního vysílání leží v žaludku.

Komu dají svůj hlas, často nerozhodují jen oni sami, ale také stranická disciplína. Jak to ve Sněmovně chodí, ukázala nedávná volba člena Rady ČTK, při níž Jaroslav Faltýnek rozeslal členům poslaneckého klubu hnutí ANO esemesku s doporučením volit kandidáta SPD Michala Semína. Teprve když koaliční partner ČSSD pohrozil přerušením spolupráce, ANO podporu Semínovi stáhla a do Rady ČTK se dostal jiný opoziční kandidát.

Vzpomínám, jak se jeden novinářský kolega v době, kdy ještě Viktor Orbán nezestátnil veřejnoprávní média, s námi podělil o zkušenosti s fungováním maďarských mediálních rad -kuratorií: „Víte, ono často tolik nezáleží na tom, která organizace kandidáta do rady prosadí, někdy ani na tom, jaké má politické názory, hlavně aby něco věděl o fungování médií a o provozu velkých organizací. Protože největší potíž je s těmi, co média posuzují jen podle úzkého hlediska líbí/nelíbí, s prvoplánovými aktivisty, kteří nedokážou rozlišit podstatné od nepodstatného, dílčí nedostatek od systémové chyby, takoví dokážou udělat největší paseku.“

A tak nezbývá než si přát, aby se v esemeskách předsedů poslaneckých klubů objevila jména rozvážných lidí s životními a profesními zkušenostmi. Naštěstí v užším výběru osmnácti kandidátů do Rady ČT a šesti kandidátů do Rady ČRo se taková jména vyskytují.

Odevzdáno 21.2.2020

---

VYSVĚTLIVKA:
Fakta a dokumenty o "televizní krizi" lze získat na Wikipedii. Za zhlédnutí stojí odkaz na rozhovor Václava Klause z 8. ledna 2001.
Událost popisují také dokumentární filmy Chaos (připravila a vysílala ČT v roce 2002) a Bezesné noci (připravil Radim Špaček, ČT nevysílala).
Zájemce o bližší studium "televizní krize" na základě dokumentů může použít jako pramen kapitolu z publikace "(Prvních) 10 let České televize."

Jako třešničku na dortu nabízím očité svědectví členky Rady ČT Marcelly Marboe-Hrabincové.
zpět