Stalo se už téměř tradicí, že výročí vzniku Československa 28. října bývá doprovázeno v českých médiích flagelantskými komentáři o tom, co všechno bylo v naší historii špatně, a jak se vše pokazilo z naší viny, aniž by se vzaly v úvahu pozitivní stránky nově vzniklého státního útvaru, jenž od svého založení čelil četným krizím, a jemuž nebylo dopřáno, ať už z vnitropolitických či zahraničněpolitických příčin, aby dozrál, a postupně korigoval a odstranil nedostatky, které stály u jeho základu.

Nemám nic proti tomu, aby se ukazovala nejen světla, ale i stíny naší historie. Jenom nevím, proč se tak má činit právě při výročích, která nabízejí příležitost, jak posilovat vztah občanů k jejich státu, za jehož vznik a trvání vděčí svým předkům. Ale když už kdosi cítí neodolatelnou potřebu rok co rok na ty stíny upozornit, měl by uvádět fakta a skutečnosti do souvislostí, jenž by umožnily jejich lepší pochopení a porozumění tomu, proč a jak se stalo, co se stalo.

V den státního svátku Ivan Štern přispěl do rozhlasových komentářů komentářem „Oslava druhého roku trvání republiky, 28. října 1920.“
Hlavním námětem historického ohlédnutí byly národnostní nepokoje, které po založení republiky vznikaly na různých místech nového státu, a vyvrcholily na podzim 1920 v Praze.

Pokud byl komentář cílen ke dni 28. října, pak jeho návaznost na události tohoto data platí jen v první polovině textu. Ano, při oslavách 28. října se v Teplicích vyostřil spor mezi českou menšinou a německým obyvatelstvem kvůli soše „Habsburka“ Josefa Druhého. Češi ji chtěli odstranit, a když je na oslavu výročí přijeli do Teplic podpořit legionáři, prosadili si, že socha se zahalila, později zabednila. Když místní lidé bednění odstranili, zdejší posádka (údajně bez souhlasu velitelů) sochu sejmula a předala do muzea. Tento krok odstartoval odstraňování „habsburských“ pomníků v dalších pohraničních městech s německou většinou, ne nepodobné tomu, s čím se setkáváme vlastně i dnes, doma i v zahraničí.

Druhá polovina Šternova textu se však s oslavami 28. října časově míjí, případně na uvedené datum jen volně navazuje, i když je napsaná tak, jakoby se vše odehrálo zároveň. Události, které Štern popisuje, proběhly nikoli 28. října, ale až v listopadu: „Pomník císařův skáceli i v Chebu. Němci shromážděni ten den na radničním rynku v počtu několika set protestovali proti zoufalému nedostatku potravin. Pochod 33. pluku se zpěvem a hudbou skrze náměstí si vyložili jako provokaci. Volalo se „fuj!“, padlo pár plivanců, štulců a několik facek. Vojáci příkoří oplatili tím, že v noci uzavřeli náměstí a pomník Josefův strhli. Rozzuření Němci ještě tu noc v české škole vymlátili všechna okna, poničili pomůcky a pošlapali Masarykův obraz.“

Autorem popisovaný „ten den“ však nebyl 28. říjen, vojáci se cestou ze cvičiště vraceli přes náměstí plném demonstrantů s muzikou v sobotu 13. listopadu, pomník se strhnul v noci na neděli, což vyprovokovalo násilnosti ze strany německého obyvatelstva. Po víkendových nepokojích a srážkách přijela v úterý 16. listopadu z Chebu do Prahy „deputace raněných žen, dětí a vojínů, kteří byli ztýráni při protičeských demonstracích v Chebu“ (citace z dobového tisku). Navštívila nejdříve Sněmovnu v Rudolfinu a pak se vydala na Václavské náměstí, kde předvedla „čtyři obvázané děti… ztýrány při vládu Němců do české chebské školy“ (Peroutka). Následoval děj popisovaný Šternem takto:

„Zač je toho loket, předvedli čačtí Pražané. Pod svatým Václavem se nejprve řečnilo. Emanuel Hrubý, senátor za agrárníky, prohlásil, že dosti jsme trpěli, dál ale nehodláme. Němcům je to třeba vytmavit. Nebohé české děti z Chebu ochránit. Jakmile se přítomní senátoři Hrubý a Sokol vyřečnili, pohnul se dav ke Stavovskému divadlu na Ovocném trhu. Veden hercem Rudolfem Deylem zabavil je ve prospěch českého národa. Prezident Masaryk sice českým hercům už předtím věnoval jeden milion, aby si v Praze postavili druhou scénu. Toho však nedbali. Získali divadlo za hubičku.“

Nevím, odkud Ivan Štern čerpal informace. Doufám, že mezi jeho prameny patřilo i Peroutkovo Budování státu, kapitola druhého dílu „Národnostní bouře.“ Pokud se tak stalo, tak ten přepis je trochu zjednodušený a ne vždy přesný. Například Peroutka uvádí, že o obsazení Stavovského divadla se pokoušeli někteří herci Národního divadla již dříve. Z Peroutkova citátu: „Masaryk, věnovav už dříve pět milionů na zřízení nové české scény, dal tím zřejmě najevo, že si nepřeje zabrání druhého německého divadla.“ vyplývá, že těch milionů bylo pět, nikoli jeden. Kromě toho divadlo nebylo ukradeno a herci ho nedostali „za hubičku“, jak píše Štern.

Naopak, státní moc – byť někteří nacionálně naladění politici z Kramářova tábora se snažili „metafyzickým právem“ převzetí divadla posvětit – podle platného práva zasáhla a postavila členy hereckého výboru ND před soud, který je, jak se dalo očekávat s přihlédnutím k převažujícím většinovým náladám, osvobodil. Úřednická vláda Jana Černého dohodla s Němci smlouvu o náhradě za Stavovské divadlo, kterou však čeští politici odmítali schválit. Teprve později „v únoru r. 1922 rozmyslela se však vláda Benešova jinak a prohlásila, že práva německého družstva, které mělo budovu pronajatu až do r. 1928, se obnovují, budova že bude vrácena a škoda, způsobená zabráním, nahrazena. (…) Němci byli nakonec odškodněni vydatnou finanční náhradou, která mohla být základním kapitálem pro postavení budovy nové“ (Peroutka). Tedy kde je nějaká „hubička“?

Štern pak ještě pokračuje: „Německý dům na Příkopech úpěl v základech, jak dav z něho vyhazoval vše, co připomínalo monarchii. Aby to nebylo židům, co táhnou s Němci, líto, vytloukl vinohradskou synagogu. V Panské ulici vyvrátil vrata redakce Prager Tagblattu. (…) Jako třešničku na dortu zabral Nové německé divadlo, které nyní známe jako Státní operu. Vzal si je do zástavy, dokud chebští Němci nezasklí v české škole jimi vymlácená okna.“

Ano, v pražských ulicích vypuklo v úterý 16. listopadu násilí a s neztenčenou silou pokračovalo ve středu 17. listopadu. Čím dál, tím víc však dostávalo povahu davové agrese s lumpenproletářskými i antisemitskými prvky, takže policie ve čtvrtek 18. listopadu již zasáhla a situace se začala uklidňovat. Marně jsem pátral v dobovém tisku po informaci o vytlučené vinohradské synagoze. Pouze Prager Tagblatt v přehledné zprávě o násilí ve vydání ze soboty 20. listopadu (vytištěném po třídenní pauze způsobené demonstranty) uvádí zprávu o útoku na židovskou radnici. Na druhé straně už v pátek 19. listopadu policie vracela obsazené objekty – s výjimkou Stavovského divadla – zpět do rukou Němců. Nové německé divadlo již v pátek pod ochranou policie začalo hrát, i když představení se nakonec kvůli rušení demonstranty nedokončilo.

Tohle všechno uvádím hlavně proto, abych alespoň trochu otupil dojem, který by ze Šternova textu mohl získat povrchní a neinformovaný čtenář, že vše, co se odehrálo před sto lety v Praze, bylo selháním nového státu, který nijak nereagoval a nacionalistické excesy podporoval. Tak by se mohlo zdát i z této Šternovy věty:

„Radost z uštědřené lekce měly bezmála všechny české deníky. Kramářovými Národními listy počínaje a Švehlovým antisemitským Venkovem konče. Jásal básník a poslanec Viktor Dyk. Nadšeně mu přizvukoval pražský primátor Karel Baxa. Hlas, co jediný zazněl na poušti, byl hlasem filozofa Emanuela Rádla.“

Ano, české deníky surfovaly na vlně vítězného českého nacionalismu, což ovšem neznamená, že podporovaly násilí a bezpráví. O tom, že situace byla neklidná až divoká, uvádí i Ferdinand Peroutka: „Bylo třeba hledět na tento rok nikoli jako na rok slávy, což bylo nemožno, nýbrž jako na rok nutné zatěžkávací zkoušky… Všechny vnitřní rozpory státu se odhalily. Vlna třídní i národnostní nenávisti se valila zemí.“

Například jednu takovou zatěžkávací zkoušku musel nový stát o měsíc později řešit vyhlášením stanného práva, když radikální křídlo sociální demokracie, pozdější komunisté, se pokoušeli převzít moc ve státě. Těch okolností, v nichž se odehrávaly epizody popisované Ivanem Šternem, bylo více, a některé by stály za zveřejnění. Tak například v Prager Tagblatt z 30. října se můžeme dočíst, že u příležitosti výročí státní samostatnosti se den předtím v Novém německém divadle konalo slavnostní představení Aidy, kterého se účastnil prezident Masaryk s dcerou Olgou, členy vlády a diplomatickým sborem. Ano, v německém divadle. Nebo že podle Lidových novin pražský dav útočil nejen na německá zařízení, ale také na český deník Tribuna, když „demonstranti chtěli si vynutiti, aby Tribuna psala ve smyslu národním“. Za zmínku stojí rovněž stanovisko Syndikátu československého denního tisku, který vydal prohlášení, v němž „pokládá za svou povinnost ohraditi se co nejdůrazněji proti tomu, aby těchto projevů se používalo k omezení svobody tiskové a znemožnění volného projevu mínění“ a také „postaviti se proti jakémukoli diktátu ulice,“ čímž se zastal svých německých kolegů.

Jsem dalek toho, abych Ivanu Šternovi odpíral právo všímat si negativních stránek českého nacionalismu, jehož extrémní a vyhraněné podoby se prokázaly být v naší moderní historii škodlivé a kontraproduktivní. Jenom mám obavy, aby tohle bourání tatíčkovských mýtů o dokonalosti První republiky nevedlo k jinému extrému a jinému mýtu o „státu, který selhal/zklamal,“ jak rozhlašuje britská historička Mary Heimannová, případně o státu, který prý nikdy neměl vzniknout, a jehož existence stojí na vratkých základech (sudetoněmecký narrativ).

Tady bych rád citoval z projevu Václava Havla z roku 1995 věnovaného česko-německým vztahům:

„Tvrdí-li občas někdo, že Československá republika - jako výsledek sebeuvědomovacího a sebeosvobozovacího snažení Čechů a Slováků a jako produkt versailleského míru - byla omylem, který byl příčinou pozdějších katastrof, pak tím prozrazuje jen vlastní nevědomost.“
A také: „Československá republika pochopitelně měla chyby - své národnostní problémy nedokázala uspokojivě dořešit - nicméně příčina těchto chyb netkvěla v hodnotách, které jí byly dány do vínku jako směr, jímž se má ubírat, ale v neschopnosti některých politických sil vyrovnat se velkoryse a v duchu těchto hodnot s malými problémy doma dřív, než z nich nepřátelé svobody udělali velké problémy venku.“

Kdybych já osobně dostal za úkol využít letošní centenarium ke vzpomínání na sto let staré události spjaté s 28. říjnem, asi bych se nemohl vyhnout událostem, které Ivan Štern popisuje, byť jeho emotivní interpretace českých postojů se mi nelíbí. Ale přidal bych širší kontext a zarámování uvedených událostí, například uvedením rozhovoru s Tomášem G. Masarykem, zveřejněným v Lidových novinách 28. října 1920. Zdál se mi být natolik zajímavý, že jsem si ho přepsal do zvláštní přílohy. Pro ty, kdo nemají náladu číst ho celý, nabízím citát:
Potřebujeme státníků, nejen politiků. A proto musíme mít také strany, které by byly jaksi státnické, takže by jejich politika, jejich poměr vzájemné i jejich stanovisko v určité politické situaci vždy bylo určováno vědomím, co to znamená, že máme svůj vlastní stát. Z toho nejen stranická umírněnost, ale hlavně poznání, že politika státu – státotvorná strana na ni právě nikdy nezapomíná – musí tvořiti ve smyslu europejství a světovosti. Již naše zeměpisné postavení, které je zvláštní, nás k tomu nutí.

Zdroje:
Lidové noviny, ročník 1920 http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/periodical/uuid:25a64be0-61e6-11dc-9a0d-000d606f5dc6
Prager Tagblatt, ročník 1920 http://anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=ptb&datum=1920&zoom=33
Peroutka, Ferdinand: Budování státu 1-2