Mediální výchova se pomalu ale jistě dostává do školních vzdělávacích programů jako téma vydatně podporované nejrůznějšími iniciativami, často s přispěním evropských fondů. (Například projekty Rozumět médiím, Média tvořivě, Mediální výchova). Mediální výchova si klade ušlechtilý cíl: učinit občany této země mediálně gramotné. Řečeno slovy teoretika: „přiblížit lidem, jak fungují mediální texty, vysvětlit, jak se podílejí na vytváření významů, popsat, jak se publikum zmocňuje mediálních produktů, technologií a institucí a dodává jim význam.“ Prakticky řečeno: naučit lidi kritickému přístupu ke všemu, s čím se v médiích setkávají. Mediální výchova vychází z optimistické hypotézy, podle níž lidé vybaveni mediální gramotností se nenechají jen tak snadno zmanipulovat, lidově řečeno „zblbnout“.

Tento optimismus sice nesdílím, neboť historická zkušenost dokládá, že se často nechávají obloudit i lidé přemýšliví a vzdělaní. Přesto však oceňuji snahu svých kolegů, kteří se do budování průřezového vzdělávacího tématu Mediální výchova zapojili.

x x x

Někdy si však myslím, že by bylo užitečné, kdyby všechny ty učebnice a příručky měly ještě jeden průběžně aktualizovaný manuál. Ten by vycházel z okamžitého stavu vlastnických poměrů českých médií a upozorňoval na to, v jaké oblasti vlastník toho kterého média podniká.

Takový manuál by mohl být stručný, jenom s heslovitými odkazy. Například „týdeník Euro – Petr Kellner, finanční skupina PPF, Česká pojišťovna, Generali, Home credit, bankovnictví, zájem o východní trhy.“ Nebo „týdeník Profit, Czech Business Weekly – Karel Komárek, Moravské naftové doly, energetika, ropa a plyn“. Nebo „časopisy Týden, Instinkt - Sebastian Pawlowski, realitní byznys, vztah k radnicím“. Nebo „týdeník Respekt – Zdeněk Bakala, OKD, energetika, černé uhlí.“ Nebo „zpravodajský kanál Z1 – finanční skupina J&T, investice všeho druhu.“

Čtenář takového manuálu by zároveň dostal poučení, co od zmíněných médií může očekávat. Například že se zde setká, s přihlédnutím k jejich typu a možnostem, s objektivním a úplným zpravodajstvím i komentáři, ovšem s výjimkou těch témat, která zasahují do zájmové sféry majitelů. Tím nechci říci, že by taková média publikovala účelovou propagandu nebo nějaké nepravdy. Doba, kdy si Vladimír Stehlík koupil krachující deník Práce jako hlásnou troubu svých zájmů v Poldi Kladno, je už dávno pryč.

Naopak, dnešní „průmysloví“ majitelé vyžadují od svých médií (která většinou nevydělávají a proto je musejí dotovat), aby měla punc objektivity a důvěryhodnosti. Neboť jedině tak se do nich dá umístit to, čemu se říká „spin“, mírné pootočení, ne-li dokonce faleš, jež vhodně umístěnou a interpretovanou zprávou nasměruje čtenáře žádaným směrem.

Už předem slyším protesty editorů a šéfredaktorů příslušných médií zaklínající se nezávislostí na majitelích, jakož i jejich volání po předložení důkazů. Někdy však nejde jen o to, aby se v novinách o něčem psalo, ale také o to, aby se o něčem nepsalo.

Stačí si prohlédnout archiv Respektu. Kde jsou ty doby, kdy se zde tiskly články “Čas ukázal, že prodej OKD byl fiaskem“ (16.5.2005), a informovalo se o tom, jak lidé ve Frenštátu pod Radhoštěm protestují proti otevírání zavřených šachet? Jméno Bakala se po červnu 2006 v listu objevuje jen v editorialech popisujících vlastnickou změnu a vztah Respektu k novému majiteli.

Poměrně nedávno staronový šéfredaktor týdeníku Euro István Lékó veřejně přiznal, že při informování o pojišťovně Generali měl svázané ruce probíhajícím obchodním jednáním s PPF.

Nebo nabízím jiný příklad – zadejte do vyhledávače archivu časopisu Týden jméno Pavel Bém. Kromě občasného rýpnutí komentátorů (Fendrych, Štindl) zde nenajdete cokoli kritického ve vztahu k pražskému primátorovi. Okolnosti výletu na Everest, nedůstojné tanečky kolem blobu, Bémův postoj ke kulturní politice radnice, šachování uvnitř ODS? O tom se v Týdnu příliš nedočtete, maximálně pouhou finální suchou informaci, kterou list nemůže ignorovat.

V příkladech bych mohl pokračovat, nehledě na to, že například Daniel Křetínský z J&T vícekrát veřejně prohlásil, že zájem této finanční skupiny o média (slovenské TV JoJ, TA3, česká Z1 TV) je veden snahou „formovat prostředí a jeho kulturu.“

x x x

Pokud se někdo domnívá, že tento text je pláčem na hrobě nezávislé české žurnalistiky, pak je na omylu. Naštěstí zde existuje pluralita zdrojů, jsou tu také veřejnoprávní média. Když jeden něco zamlčí, druhý to obvykle odhalí. Nehledě na to, že mediálně gramotní lidé si dokážou přefiltrovat poselství, která jim média přinášejí, zvláště když vědí. kdo je kdo, kdo je s kým a pro koho.

Problém ovšem vzniká tam, když se neví, kdo je kdo. Jak se proslýchá, prodej vydavatelství Economia německým většinovým majitelem Handelsblatt jde v těchto dnech do finále. Jedním z vážných uchazečů o Economii (Hospodářské noviny, Ekonom, Marketing & Media, ihned.cz aj.), který prý nabízí nejvíce, je vydavatelství Mladá fronta, pohrobek podniku SSM, který byl jako vyprázdněná a zadlužená firma před šesti lety prodán v aukci za podezřele nízkou cenu podezřele neznámé firmě.

Je jasné, že 100 milionů euro, které by Handelsblatt rád za Economii získal, není malá suma, a že za nabídkou Mladé fronty stojí neprůhledné peníze. V obchodním rejstříku zpočátku figuroval jako jediný majitel firma European Trust Services, dnes je to European Financial Services (EFS), registrovaný v Oregonu.

Jak uvedl Frankfurter Allgemeine Zeitung, EFS má sídlo v karibském ministátu Dominica, v němž si prý občanství může koupit každý, třeba i nějaký ruský magnát. Právní zástupce Mladé fronty však tuto informaci, kterou převzal Bohumil Doležal (Stále ta trapná nejistota) okamžitě dementoval. Nicméně komentář potomka zakladatele Lidových novin Martina Stránského “Je rozdíl vlastnit noviny a krám“ dodává, že jediným společníkem EFS se sídlem v Oregonu je společnost Altafin Ltd. a ta v daňovém ráji na ostrově Dominica sídlí.

Takže se máme na co těšit. Hospodářské noviny, jako jeden z mála deníků, který odolává svodům bulvarizace, který sice není zcela imunní vůči vlivovým agenturám ze světa ekonomiky, ale který zatím měřil všem víceméně stejně, se možná dostane do siločar vlivů, jejichž původ je nejasný. Tedy v případě, že Handelsblatt dá přednost nejvyšší nabídce, a možná tak naplní proroctví titulku “Russian Gazette“, kterým uvedl svoji úvahu americký novinář žijící v Praze Erik Best.

O vydavatelství a nakladatelství Mladá fronta, které již pět let nezveřejnilo účetní uzávěrky ani žádnou výroční zprávu, dnes víme jenom to, jak se prezentuje svými produkty. Naposledy bezplatným ekonomickým deníkem E15, který si získal oblibu kvalitní formou i obsahem.

Když letos v březnu šéfredaktor E15 Tomáš Skřivánek vystupoval v pořadu ČT24 „Média a svět“, kromě jiného prohlásil: „Tak právě, že vlastně své vlastníky neznáme, myslím si, že to je jednoduší, nemáme ty limity, že bysme naráželi na to, že naši vlastníci jsou v jiných byznysech, tak jako na to naráží třeba týdeníky Profit nebo Euro.“

Když měl ale odpovědět, proč na konci loňského roku ze zprávy ČTK o posledním vývoji ve věci půlmiliardového podvodu v ČKA vypadlo jméno Františka Savova, člověka, který byl do této aféry nepřímo zapleten, Skřivánek odpověděl, že se příslušný odstavec na stranu jedna asi nevešel s dovětkem: „Nevím, nevybavuji si.“

Jak archivy uvádějí, František Savov je člověkem, který stál v pozadí privatizace nakladatelství Mladá fronta, a pokud ho přímo nevlastní, pak ke skutečným majitelům má jistě dosti blízko. Nemyslím si, že by to byl přímo pan Savov, který nechal odstavec vyřadit. Jenomže co naplat, pravidlo „Koho chleba jíš...“ platí v každém režimu, stejně jako vědomá či nevědomá autocenzura těch, kteří rozhodují, co se bude a co nebude publikovat.

Protože jsem to zažil na vlastní kůži, nevyčítám, pouze konstatuji.