Volby jsou za námi, je čas porovnat pokus o prognózu a výsledky voleb. Pokusil jsem se odstínit od jásání nad porážkou Andreje Babiše a podívat se na situaci věcně, bez emocí a s využitím dostupných faktů.
Zde je srovnání mého odhadu - a posledních předvolebních průzkumů zveřejněných do 4. října - s konečnými výsledky voleb 2021.


Datoví žurnalisté na Seznam.cz zjišťovali, jak se měnilo chování voličů od roku 2017. Matematik Michal Škop (autor modelu Poll of pools) se ponořil až na úroveň jednotlivých volebních okrsků a přišel se zajímavými čísly přesunů voličů od jedné strany k druhé, od voličů k nevoličům apod. Rád bych však věděl, zda jeho statistické výpočty berou v úvahu mobilitu voličů, zda nevycházejí z předpokladu, že obyvatelstvo volebních okrsků v letech 2017 a 2021 zůstalo stejné, tedy že se nikdo v okrscích nepřestěhoval nebo neodstěhoval.

Protože nejsem matematik, pokusil jsem se vysvětlit výsledky voleb z hrubých čísel a s využitím intuice a selského rozumu. Domnívám se, že tím "černým koněm", který podle sociologa Daniela Prokopa průzkumníkům unikl, byla tentokráte nadprůměrná volební účast 65,43 % voličů (5 411 884 odevzdaných obálek), o pět procent vyšší než před čtyřmi roky (60,84 %), nejvyšší od prezidentské volby v roce 2018 (66,6 %).

Kdyby voličů přišlo jen o něco méně, než před čtyřmi lety (5 091 065), a k volebním urnám se dostavilo jen pět milionů voličů, pak ČSSD a Přísaha by se dostaly Parlamentu. Kdyby jich ještě sto tisíc ubylo, pak by se Trikolóra stala politickým subjektem dostávajícím od státu na svoji činnost šest miliónů Kč ročně, a sen Jany Bobošíkové, získat pro politický projekt Suverenita/Volný blok od státu osm miliónů Kč jako příspěvek na volební náklady, by se přiblížil realitě.

Právě srovnání s volební účastí při volbě prezidenta v roce 2018 (první kolo 61,92 %, druhé kolo 66,6 %) ukazuje na utajený voličský potenciál, který se zaktivizuje jen při mimořádných příležitostech. Já si ho představuji jako množinu lidí všech sociálních skupin, kterým nic moc nechybí, žijí si svým životem, v zásadě neodmítají politiku, jsou o ní alespoň povrchně informováni, jenom je ta vysoká politika nezajímá, případně pochybují o tom, že jejich účast ve volbách by něco mohla změnit. Dali by se klasifikovat jako "mlčící většina," kterou se od dob amerického prezidenta Richarda Nixona zaštiťují všichni politici proti kritice "mluvící menšiny," reprezentované liberálními médii.

Tahle mlčící většina, pohybující se kdesi ve středu politického spektra, se většinou mobilizuje v okamžiku, když se rozhoduje o něčem, co by nějakým způsobem mohlo ovlivnit její život a zavedené pořádky, ať už pozitivně nebo negativně. Podobná mobilizace před čtyřmi lety pomohla Miloši Zemanovi udržet prezidentský úřad. Současná mobilizace zase prokázala, že tento politicky inertní mlčící střed přestal tolerovat Andreje Babiše, přiklonil se ke změně volbou koalice SPOLU (Piráti pro něj byli příliš radikální), přestože ve volební kampani její lídr Petr Fiala příliš nenadchl. To je těch 200 až 300 tisíc voličů, které průzkumy nebyly schopny zaregistrovat, a proto předpovídaly výrazné vítězství pro ANO (viz předchozí tabulka).

V převažujícím nadšení nad porážkou předchozí vládnoucí koalice zanikají některá důležitá fakta. Například, že naše společnost je - a s velkou pravděpodobností i nadále ještě nějakou dobu bude - rozdělená. Při srovnání výsledků předchozích a současných voleb zjistíme, že voličský potenciál hnutí ANO a Andreje Babiše se příliš nezmenšil. Jeden a půl miliónu lidí stále nevadí, že premiér se nachází ve střetu zájmů, že nemluví pravdu, že mu hrozí žaloba kvůli možnému dotačnímu podvodu, že při řízení státu u něj už dávno nerozhoduje veřejný prospěch (například ohlášený boj proti korupci), ale prospěch vlastní a zájem udržet se u moci. Jak ukázal jeden z průzkumů, na otázku, proč je Andrej Babiš pro lidi stále přijatelný jako premiér, lidé odpovídali: "dokáže věci zařídit."

Nedělejme si iluze, sklon podléhat populismu ve společnosti nevymizel, ani se s porážkou Babiše nezmenšil. Naopak, sečteme-li hlasy Okamurovy SPD s hlasy subjektů, které mu odčerpaly 25 tisíc hlasů, zjistíme, že populistické a národovecké nálady s tendencí směřování k extremismu u nás posílily. Tolik čísla.

Možná by také bylo dobré vědět, že letošní volby dopadly tak, jak dopadly, kvůli souhrnu více faktorů unikátní situace, která se nemusí v budoucnosti opakovat. Při minulých volbách se rozdělovalo mezi parlamentní strany 316 659 "neparlamentních" hlasů, a letos se přerozdělovalo 1 069 359 hlasů. Kromě toho se letos mandáty rozdělovaly podle nových pravidel. Nejsa odborníkem, odkazuji na podrobný výklad postupu přepočítávání na mandáty ve dvou skrutiniích, který vedl k tomu, že hnutí ANO má o jednoho poslance ve sněmovně více (72 mandátů) než vítěz SPOLU (71 mandátů).



Nehodlám rozmnožovat dlouhou řadu komentářů k situaci po volbách. K situaci, kterou přinesl život, a jejíž zápletky by ani romanopisec s bujnou fantazií nevymyslel. Mám na mysli příběh prezidenta, jenž přestává být funkční právě v okamžiku, kdy měl začít plnit roli ústavního činitele předepsanou Ústavou.

Spokojím se tedy jen citací politologa Tomáše Lebedy z pořadu 168 hodin: "My vlastně nevíme, v jakém stavu prezident je, jestli je vůbec schopen v tuto chvíli nějakou svoji vůli projevovat, jestli je schopen nějaká jednání vést. Tady je potřeba, aby veřejnost a celá politická elita naprosto transparentně věděla, že případné kroky Hradu jsou skutečně kroky prezidenta, nikoliv kroky jeho okolí.

P. S. Vysvětlení povolební situace lze také získat od Jindřicha Šídla v podcastu ČRo Vinohradská 12.