Nejsa historik, ale jen pamětník, rád bych se připojil k těm, kteří vzpomínají na závěr prezidentování Ludvíka Svobody v roce 1975. Mám na mysli článek Tomáše Perglera na Seznam Zprávy, nebo historika Michala Macháčka, který o věci ví asi nejvíce. Jejich svědectví bych rád okořenil osobními a televizními vzpomínkami.

V biografii Gustáva Husáka Michal Macháček popisuje, jak 18. června 1972 při recepci na počest návštěvy indické premiérky Indíry Gándhíové postihla Ludvíka Svobodu mozková příhoda, „kterou následovaly další. Prezidentovi způsobily potíže v komunikaci a s pamětí, posléze se ještě přidaly poruchy krevního oběhu.“ (Macháček, Michal: Gustáv Husák. Vyšehrad Praha 2017, str. 438).

Tento stav mohu potvrdit televizní zkušeností s natáčením novoročního projevu prezidenta v prosinci 1972. Projev se natáčel ještě na film. Podle historek, které v Československé televizi kolovaly, nakonec byl sestříhán z dvanácti kusů vybraných z několika verzí projevu, který Ludvík Svoboda předčítal z textu vytištěného výrazně velkými písmeny. Tolik svědectví televizních lidí.

Podle Lubomíra Štrougala, ale také i Svobodovy dcery Zoe Klusákové, se Ludvík Svoboda v roce 1973, před uplynutím svého prvního funkčního období „po poradě s manželkou, dcerou Zojou a rodinou obrátil na dr. Husáka osobním dopisem, v němž ho informoval, že nehodlá z důvodů zdravotních a pokročilého věku znovu kandidovat na prezidentský úřad.“ Jak Štrougal dále uvádí, Husák však tento dopis nepředložil ani ÚV KSČ a vládě a „na naléhání sovětských představitelům přesvědčil generála, aby opět kandidoval…“ (Štrougal Lubomír: Paměti a úvahy. Epocha Praha 2009, str. 170-1)

Ludvík Svoboda se tak 22. března 1973 stal prezidentem na další funkční období. Jenomže zdravotní potíže se opakovaly. Novoroční projev 1. ledna 1974 nečetl prezident, ale přečetla ho hlasatelka Jaroslava Panýrková, což se jí stalo svým způsobem osudným. Když do televize doputovalo od Ludvíka Svobody osobní poděkování a kytice pro hlasatelku, Panýrkové komentář o starých dědcích, co jí teď posílají kytky, kdosi prásknul, čímž její hlasatelská kariéra navždy skončila.

Zdravotní potíže Ludvíka Svobody pokračovaly. Michal Macháček je popsal takto: „Koncem března 1974 nastoupil léčbu močových cest ve Státním sanatoriu, po propuštění do domácího léčení se však u něho dostavila série příhod plicní embolie, oboustranný zápal plic a pohrudnice, Prezident se dokonce ocitl kvůli aplikaci těžkých sedativ v kómatu, což následně přivodilo problémy s jeho vědomím.“ (str.442)

Jeho zdravotní stav se však podařilo konsolidovat tak, že byl v létě propuštěn do domácí péče, ale neschopen vykonávat svoji funkci. Novoroční projev v roce 1975 pronesl místo prezidenta generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák ve funkci předsedy Ústředního výboru Národní fronty. V té době byl Ludvík Svoboda hospitalizován v Ústřední vojenské nemocnici kvůli zánětu plic a 27. března 1975 byl opět propuštěn do domácí péče.

Od března 1974 zastupovala podle Ústavy prezidenta federální vláda, která pověřila svého předsedu Lubomíra Štrougala, aby vykonával jeho funkce.

Dne 6. května 1975 se na první straně Rudého práva objevila zpráva „Návštěva u soudruha L. Svobody“ s podtitulkem „Soudruzi Gustáv Husák a Lubomír Štrougal blahopřáli prezidentu republiky k 30. výročí osvobození naší vlasti.“

V zápise z jednání předsednictva ÚV KSČ 16. května, který Michal Macháček publikoval ve studii Podivná jednota v časopise Soudobé dějiny, se uvádí: „Lubomír Štrougal a Gustáv Husák, kteří prezidenta navštívili, podrobněji referovali o jeho stavu. Štrougal vyjádřil pevné přesvědčení, že Ludvík Svoboda je nepoznal, nebyl schopen vést rozhovor a reagoval jen kýváním hlavy. Ve shodě s tím referoval Husák, že prezident „není schopen, aby sám podal resignaci. Není možné o té věci s ním ani hovořit. On nemůže podepsat ani si přečíst dokument. Kdybychom touto cestou chtěli jít, dělali bychom určitý podvod. Je proto jediné řešení doplnit článek 64 ústavního zákona.“

Pak šlo všechno ráz na ráz: 28. května 1975 byl přijat ústavní zákon, který dosavadní článek 65 Ústavy: „Uvolní-li se úřad presidenta republiky a nový president ještě není zvolen a nesložil slib, rovněž nemůže-li president republiky svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat, přísluší výkon jeho funkcí vládě…. doplnil druhým odstavcem ve znění: "(2) Nemůže-li president Československé socialistické republiky vykonávat svůj úřad (odst. 1) delší dobu než 1 rok, Federální shromáždění může zvolit nového presidenta Československé socialistické republiky na nové funkční období."

Téměř současně byla ohlášena kandidátka předložená parlamentu Národní frontou a ÚV KSČ a krátce na to se Gustáv Husák stal prezidentem, aniž by opustil svoji funkci generálního tajemníka ÚV KSČ.

Prezident Svoboda po opuštění Hradu žil ještě čtyři roky, zemřel 20. září 1979. Pamatuji se, že naše redakce pořadů ze zahraničí měla problém s tím, že v pondělí 23. září nevyřadila z programu pořad Setkání s písničkou, kde se to popzpěváky s dlouhými vlasy, které prezident neměl rád, jenom hemžilo.

x x x

Prezidenta Ludvíka Svobodu jsem viděl na vlastní oči několikrát. Poprvé v roce 1964 při oslavách výročí karpatsko-dukelské operace ve Svidníku, kam jsem se dostal jako voják základní služby, vyslaný sem ještě s jedním kolegou jako čestná stráž zástavy Zvolensko-ostravské stíhací letecké divize. Naším úkolem bylo stát ve sváteční uniformě se samopalem a bílými rukavicemi vedle jednoho z více vystavených praporů po celou dobu slavnostního shromáždění u památníku padlých vojáků ve Svidníku. (více informací o mém vojákování v soukromém archivu zde).

Při oslavách jsem se poprvé v životě setkal s autentickými vzpomínkami vojáků a pamětníků druhé světové války, kteří v rámci oslav putovali v autobuse dukelským průsmykem do Polska až ke známé kótě 534, a my jsme se k nim přidali. Jejich vzpomínky byly často konfliktní, podpořené konzumací alkoholu, z minulosti se vynořovaly staré křivdy (tenhle mě poslal schválně na nebezpečnou rozvědku, ten se tady vytahuje, jak bojoval, ale tenkrát se zašíval, pořád se mluví o Češích, ale bojovali hlavně Slováci atd.), ovšem když přišla řeč na Ludvíka Svobodu, vše ustoupilo stranou a Svoboda, kterého Chruščov v roce 1957 vytáhl ze zapomnění v JZD do Vojenského historického archivu, se stal uctívanou postavou všech, ať už to byl Čech nebo Slovák. Ačkoliv na neformálních setkáních Svobodu provázely ovace, ve zprávě Rudého práva o oslavách jeho jméno chybí.

Když se v roce 1968 Ludvík Svoboda stal prezidentem, uvítal jsem to jako rozumnou volbu přijatelnou pro většinu občanů Československa. Ve stejném roce jsem ho viděl i nablízko, když navštívil Karlovu univerzitu. Zde se ho ujal děkan Fakulty osvěty a novinářství Gustav Bareš, který prezidenta protáhl chodbami a učebnami v Celetné ulici, aby demonstroval, v jak stísněných podmínkách fakulta pracuje. Bylo tu i prezidentovo hromadné podávání ruky, které mne však minulo.

Třetí a poslední setkání se odehrálo v době, kdy jsem nastoupil do Československé televize. Bylo to v lednu 1972, kdy se v Praze konalo zasedání Politického poradního výboru Varšavské smlouvy, na němž se tehdy diskutovalo o německé otázce s přihlédnutím k nové východní politice Brandtovy vlády. Na tohle setkání se sjeli do Prahy všichni vrcholní činitelé Brežněvem počínaje a Kadárem konče. A právě na natáčení příjezdu Jánoše Kádára, který se bál letadel a jezdil vlakem, jsem byl „vypůjčen“ ze zahraniční redakce, abych vedl televizní štáb na Hlavním nádraží, protože vnitropolitičtí reportéři byli vytíženi akcemi na letišti.

Vybaven bumážkou jsem na nádraží s televizním štábem vyčkával, než začne akce. Nejdříve přijela šestsettrojka se Svobodovým „očkem.“ Jakmile vystoupil a spatřil naši televizní skupinu a vousy produkčního Jiřího Knížka, okamžitě spustil: vypadněte, ten člověk s vousy tady nemá co dělat. To už se vědělo, že prezident Svoboda nemá rád vousáče, vlasáče a také lidi v džínsách. Na Hrad se proto jezdilo natáčet v oblecích s bezvousým štábem. Jirka Knížek nejdříve protestoval, ale pak se uchýlil kamsi do pozadí, kde nebyl vidět, takže příjezd vlaku a vítání Jánose Kádára prezidentem Svobodou jsme bez problémů natočili.

Svobodovu posedlost výstrojní disciplínou, v níž neoholená tvář nemá co dělat, mohu dokumentovat jinou historkou, která kolovala v televizních kruzích, a do níž se již promítala začínající demence stárnoucího prezidenta. Stalo se při natáčení návštěvy prezidenta na výstavě pořádané Vojenským historickým ústavem. Za přítomnosti vedení ústavu a zasloužilých plukovníků v uniformách Ludvík Svoboda, když spatřil fotografii Julia Fučíka maskovaného vousy jako profesor Horák, se prý zarazil a obrátil se popuzeně na doprovod: „Kdo to je. Co tu dělá?“ Když mu bylo vysvětleno, že je to národní hrdina Julius Fučík, Svoboda pochopil svoje faux pas. Aby rychle převedl debatu na jiné téma, rukou si přejel přes hlavu a k doprovodu prošedivělých starých lampasáků prohodil: „Chlapci, stříhat, stříhat, stříhat, jinak vám vlasy vypadají.“ Absurditě této situace se prý nikdo neodvážil zasmát.