Ukrajinská přemítání č. 3 – válka nebo apokalypsa?

03. 05. 2022 | 23:58
Přečteno 2004 krát
Válka na Ukrajině vstoupila do třetího měsíce a stále není zcela jasno, jak se bude dále vyvíjet. Média jsou v očekávání velké ruské ofenzívy načasované na Den vítězství 9. května. Informační a propagandistické soupeření nabírá na síle. Z protichůdně laděných prohlášení obou válčících stran nelze vypátrat, jaká je situace na bojištích, například zda převahu ruských ozbrojených sil budou schopné dodávky zbraní putující na Ukrajinu ze Západu vyrovnat. Nebo jak dlouho ještě ukrajinský odpor vydrží.

Už druhý měsíc se snažím utřídit myšlenky, které by daly mému Ukrajinskému přemítání (viz předchozí č. 1 z 25.2. a č. 2 z 31.3.) nějaký smysl, a naznačily nějaké východisko. Rozepsal jsem dva materiály, které jsem však nedokončil, protože jsem nevěděl, jak je zakončit. Ten první jsem věnoval hledání analogie v ruské historii.

x x x

Dne 23. srpna 1939 uzavřel Sovětský svaz s Německem smlouvu o neútočení, známou jako Molotov-Ribbentrop pakt. Následovalo německé přepadení Polska 1. září 1939 a dělení polského území mezi Německem a Sovětským svazem. Anglie a Francie vstoupily do války. V říjnu 1939 si Rusko pozvalo delegaci finské vlády do Moskvy a předložilo jí územní požadavky v zájmu bezpečnosti Leningradu. Jednalo se o postoupení několik ostrovů, umístění vojenské základny v přístavu Hanko a posun hranice na Karelské šíji dále od Leningradu, za což SSSR nabízel výměnou jiné území ve východní Karélii. Finové to odmítli, byli ochotni se vzdát jen několika ostrůvků v Něvském zálivu.

Když diplomatická jednání nepřinesla žádné výsledky, SSSR obvinil 26. listopadu Finsko z pohraniční provokace (otevření archivů v době Jelcinovy vlády potvrdilo, že dělostřelecké výstřely údajně vypálené z finské strany do vesnice Mainila, které zabily a zranily sovětské vojáky, přišly ze sovětské strany). Finskou nabídku na vyšetření incidentu Molotov rasantně odmítl a o dva dny později 28. listopadu Sovětský svaz jednostranně vypověděl smlouvu o neútočení z roku 1932. Pak přerušil diplomatické styky s Finskem a 30. listopadu 1939 jeho armáda překročila hranice a začala bombardovat Helsinky.

Přepadení Finska sjednotilo zemi, která byla po léta rozdělena dědictvím občanské války s historií rudého a bílého teroru, vzájemného zabíjení, které mělo za následek téměř 40 tisíc mrtvých. K obraně vlasti se přihlásili i finští komunisté a proletářská hnutí, s jejichž podporou Stalin a Ždanov trochu kalkulovali. Už 1. prosince vytvořili Sověti z finských emigrantů loutkovou vládu v obsazeném pohraničním městě Terijoki (dnes Zelenogorsk) s komunistou Otto Ville Kuusinenem v čele. Když finská vláda chtěla v prosinci se Sověty vyjednávat, bylo jí dáno na vědomí, že pro Stalina není partnerem, neboť uznává pouze vládu v Terijoki. Čímž vyšlo najevo, že Sovětskému svazu nejde jen o území, ale o vládu nad celým Finskem.

Prosincového tažení, při němž prý někteří sovětští generálové chtěli darovat rychlé vítězství Stalinovi k jeho narozeninám 18. prosince, narazilo na tvrdý odpor finské armády, která ač početně slabší, dokázala zastavit postup na Karelské šíji a nepříteli způsobila těžké ztráty na dalších severnějších směrech útoku. Známé jsou příběhy, jak na sněhu a v lesním terénu pohybliví Finové na lyžích dokázali likvidovat silnější a početnější, ale těžkopádné sovětské jednotky.

Po této zkušenosti Rusové změnili taktiku. Krátkodobě zastavili ofenzívu a do Finska přesunuli další posily a hlavně těžké zbraně. Celkový počet divizí se zdvojnásobil, přibylo pět nových obrněných brigád a 11 dělostřeleckých pluků. Dne 1. února 1940 začalo intenzivní desetidenní ostřelování finských pozic na Karelské šíji, která se stala hlavním směrem ofenzivy, při níž následoval masívní útok tanky, jemuž finští obránci nedokázali delší dobu vzdorovat.

Když se koncem ledna prostřednictvím vyslanectví ve Švédsku dostal k finské vládě sovětský návrh podmínek ukončení války, bylo jasné, že původní plán ovládnout Finsko se změnil. Kuusinenova vláda se dostala na vedlejší kolej, partnerem se opět stala vláda v Helsinkách. Návrh na uzavření příměří se soustředil hlavně na územní požadavky.

Podmínky míru byly tvrdé, část finských politiků je odmítala akceptovat. Nicméně „skupina povolných“ reprezentovaná prezidentem Rytim, sociálním demokratem Tannerem a velvyslancem v Moskvě Paasikivim, podporovaná generálem Mannerheimem, který odhadl možnosti finské armády, jež nebyla už schopna ubránit druhé největší finské město Viipuri, dnešní Vyborg, nakonec v Moskvě 13. března 1940 smlouvu podepsala. Finsko ztratilo velkou část území, tentokrát bez kompenzace, a muselo Sovětům pro jejich vojenskou základnu poskytnout celý poloostrov Hanko ležící na západ od Helsinek.

Dále už jen stručně. Když Německo v červnu 1941 přepadlo Sovětský svaz, Finsko obnovilo válečné operace a zabralo si zpět území, o které v zimní válce, tzv. talvisota, přišlo. Svůj postup si zdůvodnilo pojmenováním této války, kterou nazvalo „pokračovací válkou“ tzv. jatkosota. Přestože Hitler na Finsko naléhal, Finové za své bývalé hranice se SSSR nepostupovali, odmítli se připojit k dobývání Leningradu. Nicméně na konci války jim to příliš nepomohlo, dostali se do ranku poražených útočníků, jimž mírové smlouvy uložily podmínky vítězů. Znamenalo to ztrátu území v rozsahu příměří zimní války, sovětskou vojenskou základnu v Porkkale, velké reparace a navíc zbavení přístupu k Barentsovu moři. Spojenecká kontrolní komise ovládaná Sověty měla velký vliv na poválečné politické dění. Finsku se však podařilo v roce 1948 sovětskému tlaku ubránit, přestože někteří místní komunisté navrhovali použít ve Finsku „československou cestou“ Února 1948. Za svoji vnitropolitickou suverenitu Finové zaplatili suverenitou zahraničně politickou, při níž až do konce 80. let se stali spojencem až nástrojem (viz Helsinky 1975) sovětské zahraniční politiky.

x x x

Tato historická fakta jsem si znovu zopakoval, když jsem se pokoušel najít odpověď na hypotetickou otázku, zda Ukrajina najde svého maršála Mannerheima. Kdo to byl Carl Gustaf Emil Mannerheim? Bývalý carský důstojník, který v roce 1918 potlačil povstání rudých revolucionářů, který vedl obranu Finska při zimní válce, a jenž byl v roce 1944 ve svých 77ti letech povolán do prezidentského úřadu, aby se Sověty jednal a uzavřel tvrdé příměří, „které bylo ale mnohem mírnější, než ta, která byla vnucena ostatním státům hraničícím se Sovětským svazem. Finsko si uchovalo svou suverenitu, parlamentní demokracii a tržní ekonomiku.“ (citace Wikipedie)

Tady jsem však se psaním skončil, neboť jsem si uvědomil, že srovnávám nesrovnatelné, a že by uvedená historická paralela mohla být vykládána jako podpora finlandizace Ukrajiny, která není na pořadu dne a dala by se vykládat jako kapitulace. Vedle srovnatelných jevů finské a ukrajinské války – zákeřný útok na souseda, podcenění jeho obranyschopnosti, marné očekávání podpory od vnitřních spojenců – je mezi Finskem a Ukrajinou více nesrovnatelného.

Především: Finsko bylo v boji proti Sovětům osamocené. Snaha Finska o získání skandinávské podpory narážela na opatrnost Švédska hájícího svou neutralitu v nejistých dobách. Na rozdíl od Finska, Ukrajina se dnes může spolehnout na spojence, na dodávky zbraní a na trestání agresora sankcemi, jdoucími nad rámec politických gest, jakým bylo například vyloučení Ruska z Rady Evropy.

Svět se od druhé světové války změnil, jsou tu jaderné zbraně, globalizace propojila ekonomickými vazbami státy s různými politickými systémy. Útočník se už nemůže spoléhat na nezájem okolního vyspělého globalizovaného světa, který - ať chce nebo nechce - se musí vyjádřit a přihlásit k představám, jak by tento svět měl být zařízen. Zda v něm bude vítězit hrubá síla a nevyprovokované vojenské napadení souseda se stane přijatelnou normou. Nebo zda vzájemné vztahy budou mít civilizovanou podobu. Přes všechny tyto okolnosti působící v neprospěch agresora, které by ho mohly zastavit, marně hledám bod, kdy a jak tohle válečné šílenství skončí, nebo alespoň na čas ustane. Tím se dostávám ke druhému materiálu, který jsem rozepsal a zatím nedokončil.

x x x

Chtěl jsem ho věnovat ruskému spisovateli Viktoru Vladimíroviči Jerofejevovi, představiteli ruských privilegovaných elit, které na jedné straně kritizují Evropu, že se k nim špatně chová, že je ve srovnání s Ruskem příliš chladná, racionální, rozmazlená, ne-li dokonce zbabělá, ale na druhé straně v této Evropě velice rádi pobývají.

Jerofejeva jsem si všiml už před více než dvaceti lety, když v roce 1995 v příloze Lidových novin „Střední Evropa“ pod titulkem „Střední Evropa v růžovém prádle“ se pohrdlivě vyjádřil o provinciálnosti střední Evropy. Kromě toho na otázku, zda by chtěl s ruským tankem střední Evropu dobýt, odpověděl: Půjdu ji dobývat teprve tehdy, až se opravdu velmi silně urazím na Západ.“ Za co? “Za zradu. Za dvojí míru. Moralisti podělaný, sami sobě odpustí to, co nám neodpouštějí. Za to, že Západ Rusko odepsal, a pak tvrdí, že jsme děti gulagu.“

To se psal rok 1995. Před osmi lety s ním pro Echo24 udělal rozhovor Danel Kaiser, který Jerofejeva představil slovy: „Ve své vlasti má ruský spisovatel Viktor Jerofejev pověst nekonformního intelektuála, provokatéra, někdy až káleče do vlastního hnízda.“ Bylo to krátce po ruské anexi Krymu a v rozhovoru s titulkem „Rusko k Evropě nepatří, říká slavný ruský spisovatel“ se Jerofejev vyznal ke své ruské nostalgii k tomuto poloostrovu.

Minulý týden 27. dubna Deník N přetiskl rozhovor s Jerofejevem z polské Gazety Wyborcze, v němž Jerofejev opět exhibuje cynickým přístupem ke své zemi (pocházíme z říše Čingischána, Rusko nebylo Evropa, těch patnáct procent, co šli do postele s Evropou, má Rusko za užitečné coury atd.), i k probíhající válce (přišlo jaro a lidé jsou spokojenější než v zimě, na ulicích, v metru či v autobusech vůbec není vidět, že Moskva někde vede válku.).

Ještě před zveřejněním rozhovoru v Deníku N jsem pátral, co říká Jerofejev k současné ruské agresi proti Ukrajině. Při hledání mě Google zavedl na webové stránky mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Artdocfest, který se konal ve dnech 2.-8. března v Rize, na nichž jsem našel, co si Jerofejev o válce na Ukrajině myslí.

Před citací jeho slov krátká informace o Artdocfestu. Festival původně ruských dokumentárních filmů založil v roce 2007 v Moskvě Vitalij Manskij, kterého jsme mohli v Jihlavě a v Karlových Varech poznat jako autora snímků Svědkové Putinovi nebo Gorbačov. Ráj. Po roce 2014, kdy se festival v Moskvě stal terčem nepřátelských útoků, se Majskij přesunul do lotyšské Rigy, kde vznikla verze mezinárodního festivalu dokumentárních filmů pod hlavičkou Artdocfest/Riga.

Letos se měl Artdocfest konat také v Moskvě, festivalový web informuje též o „výjezdní“ izraelské verzi. Moskevský festival však skončil dříve než začal. Vitalij Manskij ho 31. března odvolal, jednak kvůli cenzuře a také kvůli nepřátelským akcím proti jeho konání. Jeho samotného kdosi při vstupu do kina polil červenou barvou. (Což se o týden později přihodilo Dimitriji Muratovovi, novináři Nové gazety, nositeli Nobelovy ceny míru, který shodou okolností v březnu v Rize byl členem poroty.)

Ale zpět k Jerofejevovi, zde jsou jeho slova:

"Tohle není válka. Z mého pohledu to je apokalypsa...
(…) Válka sleduje nějaké pozemské cíle. Mohou být velké nebo malé, hloupé, chytré. Apokalypsa však znamená, že vaším protivníkem je kníže temna. Nyní se střetávají dvě strany, které věří, že "Já jsem Světlo, on je Temnota." Ten, kdo bude silnější, zničí toho slabšího. Tato apokalypsa, jak o ní vypráví evangelium, jednou skončí. Až do toho nejděsivějšího konce.
(...) Ve své knize "Encyklopedie ruské duše" jsem napsal: "V Rusku naděje umírá první." Ne, k vítězství nedojde, protože jak Zacharovová
(mluvčí ruského ministerstva zahraničí pozn. mš), tak Zelenský tvrdí, že jsou na straně Světla. Když o tom takhle mluví, tak to je konec, tam nemůže dojít ke smíření s Temnotou.
(...) Ruská politika ulétla do metafyziky a Kyjev se stal metafyzickým zástupcem Evropy, která Evropou není.
(...) Nedávno jsem byl na Berlínském literárním festivalu. Představte si panel, v něm sedí naprosto okouzlující Švýcar, jak vystřižený z magazínu, a říká mi: "Viktore Vladimiroviči, vy podporujete evropské hodnoty?" A já se ptám: "A vy je podporujete?" On se vyhýbavě zeptal: "O čem mluvíte, jak to myslíte?" A já se ptám: "A vy jste připraveni za evropské hodnoty zemřít? Například vy osobně?" A on odpoví: "Já? Ne." A Angličanka za jeho zády říká: "Viktore, žijeme v posthrdinské civilizaci."

- Takže Ukrajina je posledním hrdinou Evropy?
"Ano, přijímá hodnoty, za které v Evropě už nejsou ochotni umírat.

Ponechám stranou Jerofejevovy kritické až pohrdlivé postoje směřující k současné Evropě. Zaujala mě však představa apokalypsy, při níž si dvě bojující strany namlouvají, že jsou stranou světla bojující proti temnotě a žádná nechce ustoupit. A také fakt, že Jerofejev přisuzuje tuhle metafyziku oběma stranám. Na jedné straně přiznává, že apokalypsu zla odstartovalo Rusko, které "ulétlo do metafyziky," a které agendu zla "dlouho podporovalo a uvěřilo v ní." Na straně druhé podobnou metafyziku přisuzuje také Ukrajině, která se stala "metafyzickým zástupcem Evropy, která Evropou není," tj. Ukrajinci si svoji říši světla idealizují a na konci svého boje se možná dočkají zklamání a rozčarování.

Podle mne však Jerofejevovo nařčení Ukrajiny z metafyziky není korektní ani správné, protože ohrožení národa, jehož existenci kdosi zpochybňuje, není metafyzické, ale je zcela konkrétní a hmatatelnou empirií. Evropa stojí až v druhém plánu za obranou říše světla ukrajinské národní samostatnosti, kterou se ruská říše zla snaží zničit.

S čím však mohu s Jerofejevem souhlasit, je přirovnání Ukrajiny k Armagedonu, k dějišti apokalypsy, do níž ji uvrhl Vladimír Putin a ruská agrese.

x x x

Kdo tento dlouhý text dočetl až sem, snad bude mít trpělivost přečíst si jeden citát z knihy Henryho Kissingera "Uspořádání světa" z pasáže věnované internetu a novým technologiím (str. 364 českého vydání):

Souběžně s neomezenými možnostmi, které otevírají nové technologie, musí úvahy o mezinárodním řádu do sebe zahrnout rizika, která jsou vlastní společnostem hnaným vpřed masovým konsensem, zbaveným kontextu a předvídavosti nezbytné pro podmínky slučitelné s jejich historickou povahou. Právě toto bylo ve všech ostatních dobách považováno za podstatu státnictví.
Dnes naopak hrozí, že vůdčí role bude zredukována na sérii sloganů vymyšlených tak, aby zajistily okamžitý a krátkodobý souhlas. Zahraniční politice hrozí, že namísto výkonu utváření budoucnosti se může proměnit ve filiálku domácí politiky. Jestliže budou významné země interně provádět politiku tímto způsobem, jejich vztahy na mezinárodní scéně budou poznamenány následnými deformacemi. Hledání vhodné perspektivy může snadno vystřídat přitvrzování rozdílných postojů a pózérské státnictví. S proměnou diplomacie v gesta usilující o emocionální odezvu též hrozí, že namísto hledání ekvilibria nastoupí testování limitů.“


Obávám se, že hrozba, před kterou Henry Kissinger před lety varoval, se nyní na Ukrajině vyplnila.



Henry Kissinger, World Order: Reflections on the Character of Nations and the Course of History, 2014

Side by side with the limitless possibilities opened up by the new technologies, reflection about international order must include the internal dangers of societies driven by mass consensus, deprived of the context and foresight needed on terms compatible with their historical character. In every other era, this has been considered the essence of leadership; in our own, it risks being reduced to a series of slogans designed to capture immediate short-term approbation. Foreign policy is in danger of turning into a subdivision of domestic politics instead of an exercise in shaping the future. If the major countries conduct their policies in this manner internally, their relations on the international stage will suffer concomitant distortions. The search for perspective may well be replaced by a hardening of differences, statesmanship by posturing. As diplomacy is transformed into gestures geared toward passions, the search for equilibrium risks giving way to a testing of limits.


Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy