Když jsem před dvěma dny popisoval případ Kundera z pohledu toho, jak o něm informovala česká média, upletl jsem si na sebe bič, protože když se řekne „a“, mělo by následovat i „b“. A tak mi nezbývá, než abych se vyjádřil nejen k tomu, jak mediální dozvuková komora je schopna deformovat původní sdělení až k absurdnímu: Kundera = agent StB, ale také k tomu, co si osobně myslím o celé kauze.

Před dvěma dny jsem napsal: „přál bych si, aby se (Milan Kundera) k situaci postavil čelem a veřejnosti vše vysvětlil.“ Bohužel, toto moje přání nebylo vyslyšeno. To, co jsem vyslechl, bylo nazlobené a nepřesvědčivé odmítnutí starého pána, kterému mohu a nemusím věřit. Protože jsem už přes šedesátku, dokážu z vlastní zkušenosti pochopit, že leccos vypadne z paměti, zvláště to, co pro nás není příjemné. Nicméně návštěva policejní stanice, pokud není každodenní rutinou, obvykle nebývá něčím, na co se snadno a rychle zapomíná.

Na jedné straně jsem přesvědčen o tom, že dokumenty ÚSTR jsou pravé. Na straně druhé mi u nich chybělo dodatečné vysvětlení, případně i posazení do širšího kontextu dobové situace. K tomu by ovšem bylo třeba historiků, nikoli jen badatelů čerpající své informace z jednoho jediného archivu, ne-li dokonce z jednoho jediného spisu.

Kdyby se tématu zmocnil skutečný historik, nemohlo by obstát mediální klišé „hrdinný odbojář zrazen zapáleným komunistou.“ Mám tu smůlu (nebo tu výhodu?), že si leccos pamatuji. Například i to, když jsem 10. října roku 1949 jako pětileté dítě otevíral dveře vinohradského bytu, za nimiž stál policista, který si přišel pro mého otce.

Dokážu si tedy představit onu atmosféru strachu, nejistoty, podezřívání, ve které nikdo nevěděl, odkud může přijít rána, kdo je přítel, a kdo je provokatér. Ta atmosféra vyplývala z celkové situace, kdy se zdálo, že válka je na spadnutí, kdy tajné služby na obou stranách pracovaly na plné obrátky, kdy jedna část obyvatelstva čekala „až to rupne,“ ta druhá chtěla budovat šťastné zítřky a žádala tvrdé tresty pro sabotéry, a ta třetí – obvykle největší – se snažila nedostat se mezi mlýnská kola dějin a tu zlou dobu nějak přežít.

Adam Hradilek však tuto dobu vidí pouze v manichejském pojetí dobra a zla, které sice dnešní mladé generaci usnadňuje život, protože ji nenutí ke složitému přemýšlení o minulosti, ale které jim ne vždy dostatečně vysvětlí, proč se věci v minulosti staly tak, jak se staly, proč se lidé chovali, jak se chovali, čímž brání tomu, aby se historie stala skutečnou magistra vitae, učitelkou života, která je i nás poučí, jak neopakovat staré chyby v nových převlecích.

Onen papír jednoho dokumentu v sobě skrývá nesmírné drama a také hluboké tajemství. Co všechno se odehrálo mezi třemi osobami (Militká, Dlask, Kundera) a v jejich myslích, to se asi už nikdy nedozvíme. Kdo měl strach, kdo se bál provokace, kdo chtěl ochránit své blízké, kdo si myslel, že činí správnou věc, jaký byl sled událostí? Obávám se, že to všechno zmizelo v propasti času. (O tom, jak paměť může klamat i v případech, kdy jde o prosté převyprávění události staré více než půlstoletí, jsem kdysi napsal úvahu vycházející z recenze knihy „Wittgenstein´s poker: The Story of a 10-minute Argument...“ )

S rezervou tedy beru i vyjádření literárního historika Zdeňka Pešata, který se snaží vinu přesunout z Kundery na Dlaska. Tím naléhavější je však potřeba, aby se spisovatel Kundera pokusil rozpomenout a sdělit nám, co dělal, jak žil a jak uvažoval jako mladý student, když mu bylo 21 let. Třeba by to pročistilo vzduch a pomohlo lépe pochopit dobu i situaci, v níž se jmenovaná trojice ocitla.

Protože jsem tímto řekl i své „b“, s tématem Kundera na internetu končím a opět se vrátím ke svým médiím. Jen tak na okraj – právě při informování tohoto případu mě překvapilo, jak povrchní dokážou být i zahraniční média. A při tom měla k dispozici kompletní text Hradilkova článku v angličtině!