Následující text mě napadl, když jsem v únoru uzavíral zimní semestr, a na mém stole se vršily, často na poslední chvíli odevzdávané, seminární práce. Na první pohled se jim nedalo moc vytknout. Měly požadovaných sedm normostran, úhledně zpracovanou titulní stranu, na začátku obsah, na konci hůře či lépe uvedenou literaturu a prameny, někdy dokonce i grafické ilustrace a přílohy. Zkrátka, funkce textových editorů dnes zvládnou i ti méně počítačově chápaví.


Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby se v seznamu u příslušného jména studenta odškrtla fajfka a zápočet/známka zapsala do počítačového systému. Vzhledem k obvyklé časové tísni a lavině jiných textů, které je třeba přečíst, by to bylo nejsnazší řešení. Jenomže člověku to někdy nedá. Hlavně tehdy, když mezi poměrně přesnými daty to zaskřípe nějakým nelogickým tvrzením, nebo když některé formulace vyvolávají pocit déja vu, dříve viděného.

Člověku to tedy nedá a začne pátrat. Dokázat opisování dá často fušku. Někdy mám pocit, že prověřit původnost předložené práce možná spotřebuje více času, než její zkompilování systémem copy-and-paste (zkopíruj a vlož, přilep, přidej). Studenti již dávno přišli na to, jak tvůrčím způsobem měnit slovosledy a využívat synonymičnosti českého jazyka, aby se zametly stopy vedoucí k opsanému dokumentu, jehož přesnou citaci Google snadno odhalí.

A tak nezbývá než podstoupit trnitou cestu procházení četnými texty na internetu, na jejichž základě se dá zjistit, zda student pouze opisoval, nebo zda se obracel k primárním zdrojům dat a informací, zda si ověřil jejich přesnost a aktuálnost, zda hledal někde jinde, než na internetu, a zda na základě zjištěných informací byl schopen zformulovat nějaké své vlastní myšlenky. Nemám nic proti využití Googlu a Wikipedie. Je zcela běžné a přirozené, že je lidé využívají jako zdroj a výchozí bod hledání informací. Jenomže by to nikdy neměl být zdroj jediný a poslední.

V tomto ohledu je internet požehnáním i prokletím zároveň. Požehnáním v tom smyslu, jak nám usnadňuje přístup k informacím. Prokletím v tom smyslu, jak nás svádí k pohodlnosti a myšlenkové povrchnosti. K pocitu, že není třeba podstupovat namáhavou cestu učení, která do našeho mozku natrvalo umístí základní souřadnice poznatků, na jejichž základě můžeme pak činit kvalifikované úsudky, včetně takových, které umějí kriticky zhodnotit vše, co nám vyhledávače a internet nabídnou.

Jenomže povídejte tohle někomu, komu přijde zatěžko naučit se násobilku (máme přece kalkulačky), vyjmenovaná slova (na pravopise přece tolik nezáleží) nebo základní historická data (k čemu mi to bude) či fyzikální zákony (nemusím rozumět, stačí, když to umím ovládat).

Přiznám se, že jsem byl mírně konsternován, když jsem si vloni v říjnu přečetl na stránce MF Dnes „Studenti píší noviny“ blogerský příspěvek Wikipedia a bye bye, v němž student Jírovec z Hradce Králové předestřel své názory na to, jak by měl vypadat vzdělávací proces. Podle něj by se do školy mělo chodit jen pětkrát měsíčně, jinak by měl každý své wikipedické znalosti získávat doma u počítače, u něhož by rozvíjel svoji individualitu, pro níž – jak sám autor uvádí - znalost rockera Rogera Waterse či Sex Pistols mají stejnou vzdělanostní hodnotu jako znalost data objevení Ameriky či vzorce metanu.

Zdrojem mého údivu však nebylo čtení teenagerského fejetonu, kterému neupírám právo na výlety do říše fantazie, a který nebyl zcela bez vtipu. To, co mě ohromilo, byl fakt, že redakce MF Dnes tento příspěvek vyznamenala a ocenila knižní cenou, což se dá vykládat také jako souhlas s tím, co student Jírovec navrhuje.

Podle mého názoru by si zveřejněný text namísto ocenění zasloužil, aby se stal výzvou k širší diskusi, v níž by se daly uvést na pravou míru některé zjevné chyby a omyly studenta Jírovce. Například když napsal: „V Americe běžně manažeři komunikují přes blueberry.“ Blueberry nebo BlackBerry, hodinky nebo holinky! Pro někoho zřejmě nepodstatný detail. Pro jiného však jeden z důkazu povrchnosti apoštolů wikipedického vzdělávání a tvůrčích metod typu copy-and-paste.