Už je to tady zas – téma úplatní novináři. Nejdříve Marek Dalík v Lidových novinách 17.3. v rozhovoru "Bártek se ptal, kolik mu dám, když to zastaví" na otázku LN: „Řekl si přímo o peníze?“ odpověděl: „Chtěl je po mně. Když to nahrával, tak to tam musí být. Jestli není srab, tak to zveřejní.


O den později, poté, co Česká televize žádá omluvu a důkaz, Dalík v Lidovkách v článku "ČT: Omluvte se. Dalík: Ne, omluvte se vy" tvrdí, že „Podle něj byl rozhovor pro LN zkreslený, byť má redakce jeho zvukovou nahrávku. Podle včerejšího Dalíkova vyjádření po něm Bártek žádné peníze vážně nepožadoval.“

Hospodářské noviny tentýž den v článku "Do kauzy Wolf se nikomu nechtělo" uvádějí: „Autor rozhovoru v LN David Hluštík si ale za textem stojí: »Mám to nahrané,« řekl HN.“

Čtenář novin je na rozpacích. Řekl či neřekl si Bártek o peníze? A jestliže neřekl, proč o tom Marek Dalík mluvil, i když to dnes popírá (předpokládám, že Hluštík má jeho slova nahraná)? Přivydělávají si dnes novináři tím, že něco na někoho vypátrají a pak s tím vydírají hřešící stranu? Jsou či nejsou naši novináři úplatní?

Někdy bych rád znal na tyto otázky odpověď. O jisté úplatnosti novinářů nepochybuji, i když si nejsem jist, zda úplatky, které mají charakter protislužeb a nemají peněžní vyjádření, lze jako úplatky označit. Ze své krátké polistopadové novinářské praxe vím, že mezi novináři a jejich zdroji probíhá neustálý výměnný obchod. Kdysi jsem ho popsal takto:

„Ten, kdo zná svět médií, dobře ví, že tiskový mluvčí nemusí nikoho uplácet. Stačí, když nabídne novinářům, co potřebují. Média jsou totiž neustále hladová po tom, čemu se říká v angličtině "news", a co my překládáme jako "zpráva", i když lepším překladem by byla "novina", tj. informace, která obsahuje potenciál novosti, aktuálnosti, významnosti, dramatičnosti. Síla každého tiskového mluvčího při ovlivňování médií je podmíněna tím, zda má k dispozici pokrm, po kterém média touží, a zda jej umí správně naservírovat.“

Dalík sice není tiskový mluvčí, ale zřejmě se pokusil Bártka uplatit – nabídkou nějakých zpravodajsky zajímavých materiálů. MF Dnes to v článku "Nabízel Dalík novináři materiál na Paroubka?" potvrzuje: „Mohu potvrdit, že mi Marek Dalík nabízel nějaké materiály. Já jsem je odmítl,“ řekl MF DNES Bártek.“

Čas od času slýchávám, že tato či jiná mediální kauza je uplacená. Bohužel, shromáždil jsem už řadu indicií, které v některých případech opravňují k úvahám v tomto směru. Jenomže indicie nejsou fakta. Kromě toho je zcela možné a pravděpodobné, že ty peníze plynou do PR agentur, kterým novinář pak dělá užitečného idiota z radosti nad tím, že má o čem psát.

Nemohu než zopakovat, co jsem napsal už vícekrát: novinář by se neměl stávat nástrojem cizích partikulárních zájmů, měl by být hybatelem a nikoli jen figurkou, kterou někdo jiný pohybuje. Při výměnném obchodu s informacemi by to měl být on, kdo je pánem situace. Nejsem si jist, zda se tak vždy děje.

Na celém případu Dalík/Bártek mne znepokojuje jedna věc. Jestliže Dalík přišel za Bártkem s nabídkou výměnného obchodu, pak asi předpokládal, že by mohl u Bártka uspět, zvláště když se oba – podle Dalíkova prohlášení – znají z minulosti. To by nesvědčilo příliš ve prospěch obrazu Bártka jako čestného neúplatného investigativního novináře. Leda... leda by se Dalík choval stejně naivně jako kdysi v listopadu 2006, když si pustil ústa na špacír před novinářem Jaroslavem Kmentou, který si ho natočil.

A jen tak na okraj – ten citát o výměnném obchodu mezi zdrojem a novinářem pochází z článku, ve kterém jsem popisoval jiné obvinění z úplatnosti novinářů, a jehož aktéry byla Marie Benešová a Petr Dimun. Když jsem si ten článek po třech letech přečetl, překvapilo mě, jak některé zde zmiňované konflikty jsou dnes stále živé.

Na závěr mi nedá, abych neocitoval 99 slov Jindřicha Šídla v dnešních Hospodářských novinách, ve kterých kromě jiného píše:

“Jen bychom doporučovali trochu zdrženlivosti: "neslýchaný pokus o manipulaci", jak Paroubek nazval snahu premiérova důvěrníka Dalíka zastavit televizní reportáž, se totiž nijak neliší od metod, které jsou blízké i jeho nejbližším pěšákům. Pokud by nevěděl, o co jde, ať pro začátek občas zkontroluje odeslané zprávy v mobilu Petra Dimuna. Myslím ale, že ví, co najde.“