Citát číslo 1: Bohumil Doležal, Politický zápisník, rubrika „Co týden dal“, 4. dubna: „Jan Gazdík srovnává tamtéž Obamovu návštěvu Prahy s řadou jiných slavnostních uvítání, mj. s Chruščovovou návštěvou v r. 1964 a s Gagarinovou návštěvou někdy předtím, nevím už kdy.


Obojí jsem zažil. Plešatého darebáka čekalo v Praze průměrné uvítání, spontánně ho šli vítat snad jen různí lektoři marx-leninismu z Vokovické Sorbonny. Viděl jsem záběry v televizi a zaujalo mne, jak je ten syčák rozladěný – nejspíš už tušil, co ho za pár týdnů čeká. Taky na Gagarina normální lidi kašlali a odporného songu „Dobrý den majore Gagarine“ měli všichni plné zuby. Zase kromě lektorů marx-leninismu z Vokovické Sorbonny. Všeobecně sdílený pocit byl vztek, že se to Rusům povedlo dřív než Američanům. Cítím ho dodnes.“

x x x

Citát číslo 2: Cyril Höschl, Lidové noviny 28.3.2009 Kundera, idealismus a paměť

Lidská paměť není magnetofonovým záznamem, vypáleným cédéčkem či fotografickým otiskem. Paměť je živoucí mechanismus, neustále externě korigovaný a přiživovaný. Tisíckrát omleté historky z hospod a manželských dialogů nejsou nic jiného než „vybavení (recall), oživení (pozměnění, update) a znovu uložení (save)“.

Naše vzpomínky jsou tedy neseny cestou vybavení, oživení (pozměnění) a znovu-uložení. Tento proces udržuje naše já prostřednictvím vzpomínek, zevního ujišťování, opakování, ukládání. To na jedné straně činí vzpomínky odolnými vůči zapomnění, na druhé straně zranitelnými vůči mutacím: to, co si pamatujeme, už zdaleka neodpovídá tomu, co jsme skutečně zažili.

x x x

Jestliže akceptuji to, co napsal o lidské paměti Cyril Höschl, nemohu pochopitelně tvrdit, že moje vzpomínka na Gagarinovu návštěvu v Praze má větší hodnotu, než ta Doležalova. Nicméně míra arogance Bohumila Doležala při interpretaci dějin a jejich událostí je natolik velká, že si zaslouží jistou korekci, kterou mohu doložit nejen svými vzpomínkami a vzpomínkami jiných pamětníků, ale také četnými dobovými dokumenty a doklady nepodléhajícími erosi a mutaci stárnoucích paměťových buněk.

Praha byla koncem dubna 1961 (Doležal: „nevím už kdy“) první Gagarinovou návštěvou v zahraničí. Pamatuji se na ni a vím, že uvítání bylo skutečně velkolepé a spontánní. A nejen v Praze, ale i na Západě, kam Gagarina sovětská propagandistická mašinerie okamžitě vysílala. Stačí zalistovat v obrazovém archivu časopisu Life a vyhledat třeba obrázky z Gagarinovy návštěvy Londýna.

Pokud Doležal tvrdí, že “na Gagarina normální lidi kašlali“, pak tímto tvrzením odsuzuje od říše nenormálnosti převážnou část veřejného mínění počátku šedesátých let, a to nejen v Československu. Neboť Gagarin se stal v této době mediální hvězdou., po kterých je v každé době silná poptávka. Na tom nic nezmění uštěpačné poznámky předpojatého politického komentátora.

---

x x x

Nedá mi, abych nepřipojil příhodu, o které jsem se doslechl před více než třiceti lety, navíc ji mám z druhé ruky, takže za její stoprocentní pravdivost neručím. Někdy v sedmdesátých letech někde ve Šternberku (?) existoval prý privilegovaný domov důchodců, kam byli umisťováni zasloužilí předváleční členové KSČ. Ošetřovatelský personál měl s těmito chovanci neustálé problémy. Proč? Protože staříci a stařenky se neustále hádali o tom, co se kdy stalo a nestalo, a jak se kdo k tomu postavil (ve hře byly postoje k bolševizaci strany v roce 1927, k moskevským procesům, k paktu Molotov-Ribbentrop, k poválečným procesům, k šedesátým létům, a zvláště pak k roku 1968, kde se diskutovalo, kdo zradil, kdo zůstal ideově pevný apod.).

V domově důchodců existovala místní stranická organizace, ve které probíhal lítý ideový boj, při němž se stařenky a staříci navzájem vylučovali, zakládali frakce a obviňovali se z ideových úchylek. Rezoluce a zápisy ze svých schůzí včetně udavačských dopisů údajně posílali na Ústřední výbor KSČ, od kterého očekávali nějaké zastání.

Nepochopili, že po srpnu 1968 a s počátkem normalizace se na ÚV KSČ usídlila již jiná sorta funkcionářů, kterým už vůbec nešlo o ideje, ale o praktické věci každodenního života, v daném konkrétním případě o koryta zajištěná souhlasem s okupací a oddaností novému vedení. A tak dopisy, rezoluce a plamenné výzvy staříků končily v šuplících podatelen, ne-li dokonce v koši.

A tak mně někdy napadá, jestli my dříve narození (Šmíd 1944, Doležal 1940) nejsme té dnešní mladé generaci také pro smích. Minulost je pro ně odbytá věc, mají jiné starosti, a jestli píseň „Dobrý den majore Gagarine“ byl dobový hit, který přežil (díky Vyčítalovi a Parkanové) až do dnešních dnů, nebo "odporný song, kterého měli všichni plné zuby", je jim v podstatě jedno.

Jenomže jednomu to nedá. Ne, že by chtěl spasit svět, ale na donebevolající nepravdy se mu nechce mlčet.