Digitalizace informací a médií spolu s rozvojem elektronických komunikačních sítí pronikavě změnily prostředí, v němž novináři pracují. Na jedné straně usnadnily novinářům přístup k informačním zdrojům, na straně druhé ztížily jejich práci v tom, že je postavily tváří v tvář obrovskému množství informací, které se valí nejen na ně, ale – což je důležitější – také na jejich publikum.

Hlad po zprávách zprostředkovávaných tiskem, tak typický pro průmyslové společnosti 19. a 20. století, je dnes nasycen kvantitou informací využívajících snadnost vzniku a přenosu informace v digitálním prostředí internetu, jež umožňuje komukoli zveřejnit jakoukoli informaci na webu a tím ji zpřístupnit široké veřejnosti.

Zdálo by se, že pro novináře není nic snadnějšího, než se ponořit do tohoto moře dat a informací, jež se z internetu přelévá i do ostatních médií, a vybírat z něj to, co v dané chvíli může být pro veřejnost a konzumenty médií zajímavé. Jeho situace se však komplikuje tím, že stejnou možnost přístupu k informacím má nejen on, ale i množina čtenářů, posluchačů, diváků, ke které se obrací. To dosti silně oslabuje jeho původní funkci zprostředkovatele informací a dodavatele zpráv o okolním světě směrem k veřejnosti a k mediálním auditoriím.

I když jeho role očitého svědka, primárního informátora a tvůrce zprávy na místě události je nezastupitelná, v oblasti vyhledávání a zpracovávání informačních zdrojů se novinář dnes dostává do pozice, v níž musí soutěžit se všemi těmi, kteří mají dostatek času a znalostí, jak se k informacím dostat a následně je zužitkovat. Kromě toho jeho „konkurenti“ mají stejný přístup jako on k účinným vyhledávačům, které dnem i nocí prohledávají web a utříděné výsledky svého hledání nabízejí v gigantických databázích volně veřejnosti k pohotovému využití.

Není pochyb o tom, že role profesionálního novináře se v takových podmínkách zákonitě proměňuje. Novinář přestává být prostředníkem šíření informací, ale stává se informačním analytikem svého druhu, který by měl mít dostatečné znalosti, ale také i dost času na to, aby dostupné informace mohl a uměl zpracovávat, a vytvářel tak přidanou hodnotu, kterou od něj konzumenti médií očekávají.

Ona přidaná hodnota většinou spočívá ve vyhodnocení dostupných informací, v jejich výběru, vytřídění a zařazení do příslušného kontextu, který nemusí být zřejmý na první pohled. Novinář tím dodává a nahrazuje to, co čtenářům, posluchačům a divákům často chybí, totiž čas, úsilí a také jistou kvalifikaci. Tato skutečnost ovlivnila do jisté míry i práci zpravodajských agentur, u nichž nabyly na významu výběr a interpretace dostupných faktů a jejich doplnění multimediálním obsahem.

Internet otevřel novinářům nové informační zdroje nad rámec toho, co mohou získávat od služeb zpravodajských agentur a dalších placených informačních zdrojů. Pokud by novináři tyto volné internetové zdroje měli využívat stejným způsobem, jako široká laická veřejnost, tj. pokud by se měli spoléhat jen na to, co jim nabídnou vyhledávače, pak se výsledky jejich práce nemusí příliš odlišovat od toho, co už dnes dělají tzv. zpravodajské agregátory (Google News, Yahoo News, AOL News). Kromě toho by mohli přenést do tradičních médií nešvar, který internet produkuje, a který je výsledkem snadné dostupnosti a snadného šíření zpráv na webu. Týká se to zvýšeného recyklování stejného obsahu na mnoha webových stránkách, které ve svých důsledcích paradoxně zužuje rozsah nabízených zpravodajských témat.

Tuto situaci zaznamenávají výroční zprávy o stavu amerických zpravodajských médií a žurnalistiky, které již několik let vydává v USA neziskové výzkumné středisko The Pew Research Center. Již zpráva z roku 2006 konstatovala, že nezávislé blogy, od kterých se očekávalo, že přinesou oživení do tradiční žurnalistiky, z velké většiny jen komentují a odkazují na jiné zdroje informací na internetu, a jen pět procent jejich obsahu tvoří nové a původní zprávy.

Poslední zpráva z roku 2008 znovu konstatuje, že „stará média“ prezentují mnohem širší a rozmanitější zpravodajskou agendu než média nová, která soustřeďují svoji pozornost jen na několik málo „mega-událostí“, kolem nichž se pak točí nejrůznější úvahy a komentáře . I když hlavní příčina tohoto jevu spočívá v ekonomické rovině fungování médií, která jsou nucena zaplňovat stále se zvětšující komunikační prostor stále větším množstvím obsahu, a to s vynaložením co nejmenších nákladů, svoji roli zde může sehrávat i nedostatečná profesionalita novinářů, spoléhající se na to, co jim předloží k výběru vyhledávače nebo jiné zpravodajské servery. Nehledě na to, že při recyklování zpráv, při jejich přebírání od sekundárních zdrojů bez prověření zdroji primárními, často dochází k jejich zkreslení, ať už nezáměrnému nebo způsobenému nějakou ideovou předpojatostí.

O tom, že vyhledávače mapují pouze menší část informací dostupných na internetu, o tom, že prezentací výsledků hledání nám vyhledávače svým způsobem formátují pohled na okolní svět, a to ne vždy v našem zájmu, a také o tom, že existuje tzv. neviditelný, skrytý či hloubkový web plný užitečných informací, se zmiňovaly již úvodní kapitoly.

Využívání online informací pro žurnalistickou práci, které jsou na webu volně dostupné, vyžaduje nejen znalost toho, kde se takové informace nacházejí. Kromě toho je na místě nezbytná zvýšená opatrnost při vyhodnocování těchto zdrojů. Jak už bylo uvedeno, značnou míru přesnosti a spolehlivosti můžeme očekávat od takových producentů online zdarma informací, kteří mají informační povinnost vůči veřejnosti v popisu práce, tj. především instituce veřejné správy.

Právě informačním zdrojům veřejné správy byla věnována velká část předkládaného textu. Svým způsobem je to logické, pokud přijmeme tezi, že jednou z funkcí žurnalistiky a novinářské práce je zpětnovazební kontrola veřejných činitelů pojmenovaná rolí „hlídacího psa demokracie“.

Není pochyb o tom, že uvedený výčet informačních zdrojů vhodných pro novinářskou práci není vyčerpávající. Kromě zpravodajských agentur existuje řada dalších placených elektronických informačních zdrojů. Některé z těch domácích (Newton Media, Anopress, ASPI apod.) zmiňovaly předchozí kapitoly, bránu k těm zahraničním (ProQuest, oborové a akademické databáze aj.) zajišťuje agentura Albertina Icome. Právě tato firma provozuje zdarma službu infozdroje.cz na stejnojmenné webové stránce, která se sama označuje za „inteligentního průvodce elektronickými informačními zdroji“.

V textu zůstal opomenut také bohatý a stále se rozvíjející systém knihovnických informací, které mohou novináře nasměrovat ke zdrojům, jež na webu přes vyhledávače nenajde. Nehledě na to, že z akademické půdy a z některých humanitně zaměřených vědeckých ústavů (historie, jazykověda, literatura) pocházejí další online dostupné informační zdroje, které lze při novinářské práci rovněž využít. Jsou to výzkumné zprávy, absolventské práce, informace o probíhajících projektech, zdigitalizované archivy, oborové databáze i praktické výstupy určené široké veřejnosti. Jako příklad takového výstupu lze uvést Internetovou jazykovou příručku, kterou nabízí Ústav pro jazyk český AV ČR, a jejíž adresa prirucka.ujc.cas.cz by měla být v seznamu internetových záložek každého redaktora.

Závěrem nezbývá než vyslovit přání, aby i tento nekompletní, svým způsobem časově i místně omezený výběr, přispěl k lepší orientaci novinářů v nově vznikajících a neustále se rozšiřujících informačních zdrojích, které kromě toho, že doplňují tradiční zpravodajský servis tiskových agentur, rozšiřují kromě jiného také možnosti pátrací investigativní žurnalistiky.

x x x
Kapitola z knihy "Novinář a jeho zdroje v digitální éře", autoři Milan Šmíd, Ludmila Trunečková. Nakladatelství Karolinum, Praha 2009, 201 stran, cena 180 Kč. ISBN 978-80-246-1661-2

x x x
P.S. Omlouvám se čtenářům mého blogu, že jsem si dovolil touto citací upozornit na knihu, která právě vyšla. Její obsah je na této adrese.