Práce kvapná, málo platná. Při psaní posledního blogu jsem pospíchal, protože jsem ho chtěl umístit na internet ještě před tím, než senátor Kubera vystoupí večer v televizním Hyde Parku. A tak moje závěrečná věta o lemplech, kteří využili Kuberovu novelu a neuklízejí chodníky, vyvolala oprávněnou kritiku.

Kromě toho musím dát za pravdu těm, kteří tvrdí, že odstavec 4 paragrafu 27 zákona o pozemních komunikacích (13/1997), který Kuberova novela odstranila, nebyl šťastně formulován. Namísto aby vlastníku přilehlé nemovitosti uložil povinnost odstranění „závady ve schůdnosti na přilehlém chodníku, která vznikla znečištěním, náledím nebo sněhem“, kladl na jeho bedra odpovědnost za škodu vzniklou neodstraněním této závady, což ho vystavovalo nebezpečí šikany ze strany sudičů, kteří by mohli chtít vlastní neopatrnost shodit na někoho jiného.

Na druhé straně i nadále trvám na tom, že Kuberovo řešení nebylo a není dobré, o čemž se v těchto dnech přesvědčují statisíce občanů, jejichž názor dnes proniká i do médií. V čem se tedy stala chyba? Podle mého názoru ta chyba spočívá v základním Kuberově - a nejen Kuberově - paradigmatu při pohledu na vztah mezi státem a občanem, mezi obcí a jejími členy, mezi veřejným a soukromým (pojem paradigma používám ve smyslu: systém představ, zkušeností, názorů, hodnot využívaný při náhledu na okolní svět).

Podle mého názoru jednou z největších škod, kterou v této společnosti způsobilo čtyřicet let existence totalitního politického systému, byla destrukce přirozeného vztahu mezi občanem a státem. Přestože lidovědemokratický/reálsocialistický/komunistický stát (vhodnou nálepku ať si vybere každý sám) se stavěl do pozice obhájce zájmů obecného lidu, ve své praxi tento obecný lid znásilňoval a sekýroval. Totalitní stát omezoval svobodu jednotlivce nad rámec nezbytné občanské discipliny ve jménu strnulých ideologických dogmat, namísto toho, aby vstupoval s občanem do férového vztahu společenské smlouvy, v níž stát slouží občanům, a občan respektuje jeho potřeby, protože ať se mu chce nebo nechce, jest ze své podstaty tvorem společenským, a stát ke své existenci potřebuje.

Součástí této deformace je hypertrofické chápání individuálních práv na úkor veřejného zájmu a zanedbávání péče o veřejný prostor. Lidé nechápou, že by se o pozemek, který je majetkem obce, a který je definován jako veřejné prostranství, měl v zimě postarat někdo, komu nepatří, tedy konkrétně majitel přilehlé nemovitosti. Nechápou, že vlastnictví nejen opravňuje, ale také zavazuje.

Je zajímavé, že Listina základních práv a svobod se využívá jak ve prospěch názoru, že by se o úklid chodníků od sněhu měla postarat obec (hájí ho na aktuálně.cz nick „lex“), tak i jako argument pro odpovědnost soukromníků za veřejný prostor (viz odkaz na Pl. ÚS 21/02 v textu dále). Mám na mysli Článek 11, odstavec 3: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“

Diskuse pod mým blogem mne vyprovokovala k hledání a k podrobnějšímu studiu celé problematiky. Zjistil jsem, že například důvodová zpráva senátora Kubery není zcela přesná. Mám na mysli větu: „V praxi činí toto ustanovení (odstavce 7 § 27 zákona č. 13/1997 Sb.) časté problémy, čehož důkazem je řada ústavních stížností směřujících především proti vydaným obecně závazným vyhláškám a nařízením obcí, které stanoví rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti.“

Prohledal jsem všechna rozhodnutí Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx), ve kterých se vyskytoval odkaz na místní vyhlášky a zákon o komunikacích. S výjimkou města Sušice, u jehož vyhlášky se rozhodovalo (Pl.ÚS 47/06) až po přijetí Kuberovy novely, Ústavní soud nerozporoval žádnou vyhlášku speciálně kvůli odstraňování závad ve schůdnosti chodníků, zvláště pokud byla napsána tak, aby odpovídala názoru ÚS:

„Ústava ve svém čl. 104 odst. 3 stanoví, že "Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky". Podle § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, mohou být vyhlášky vydávány k plnění úkolů samosprávy a ovšemže musí být v souladu se zákony a obecně závaznými předpisy vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení. Z toho plyne, že co je upraveno zákonem nebo obecně závazným právním předpisem, nemá být předmětem obecně závazných vyhlášek obce.“

Surfování na stránkách Ústavního soudu mne, právnického laika, přivedlo k dalším zajímavostem. Například k rozhodnutí Pl. ÚS 21/02, kterým Ústavní soud v roce 2005 odmítl návrh skupiny poslanců vedených Ivanem Langerem na změny zákona o místních poplatcích 565/1990 a úpravu zákona o obcích 128/2000. Paragraf 34 posledně jmenovaného zákona totiž praví:

„Veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.“

Odmítnutí odstranit poslední tučně vyznačená slova Ústavní soud ve svém nálezu (část VII/a) podrobně zdůvodnil, a toto zdůvodnění může posloužit i k vysvětlení toho, proč by se v některých konkrétních případech – odklízení sněhu – mohli a měli o obecní chodníky postarat majitelé přilehlých nemovitostí.

Dodatečně jsem také zjišťoval, jak to se sněhem a náledím dělají v cizině. Odkazy na příslušné předpisy jsem uvedl již v diskusi k předchozímu blogu. Zjistil jsem, že je zcela běžné a normální, když se v některých zemích úklid chodníků od sněhu ukládá majitelům domů, před kterými chodníky jsou. Někde je to dáno celostátním zákonem (viz paragraf 93 o sousedících povinnostech rakouského zákona o silničním provozu – Strassenverkehrsordnung), jinde vyhláškami měst a obcí (zde příklad z Vídně, z Berlína, ze Švýcarska, z Paříže)

Pravda, ve Velké Británii takové předpisy nemají, ale je tu hrozba "Occupiers' Liability Act 1957", zákona, který vyžaduje bezpečnost návštěvníků. Nehledě na to, že tam, kam veřejná správa svým úklidem nedosáhne, se předpokládá, že vlastníci blízkých nemovitostí uklidí sníh jako svoji občanskou povinnost. Něco podobného jsem zažil ve Finsku, kde odklízení sněhu není jednorázovou, ale permanentní sezónní činností, a proto jsou na něj obce lépe vybaveny a připraveny.

Zkrátka došel jsem k názoru, že není recept na jediné a dokonalé řešení odklízení sněhu z veřejných prostranství, mezi něž patří i obecní chodníky. Nicméně každý z citovaných příkladů – na rozdíl od Kuberovy novely – vychází z daných možností místní situace a snaží se hledat přijatelná a ekonomicky optimální řešení. Jestliže nejde o permanentní službu, ale o nárazovou činnost, a jestliže na všechno město nestačí, pak se zapojí i soukromníci. Například v Mnichově vyhláška jmenovitě uvádí, které chodníky bude v zimě čistit město, a které si musí uklidit lidé sami. Těm, kterým před jejich domy čistí chodníky obec, se pak účtují zvláštní poplatky.

U nás však takové řešení narazilo na hráz dogmatického pojetí práv soukromého vlastnictví, pojetí, které je nepřátelské vůči jakýmkoli kompromisům a dohodám, a u něhož tento nepřátelský postoj pramení – to je také třeba přiznat – nejen ze špatných zkušeností se státem v dobách minulých, ale i v dobách současných. Jestliže obce tvrdě prosazují svá práva na veřejná prostranství a chtějí na nich za každou cenu vydělávat, jestliže nejsou schopny vyjít občanům vstříc (například tak, jak to učinili v Teplicích, když odpouštějí poplatky za zábor chodníku při krátkodobé údržbě nemovitostí), pak se nemohou divit, že vědomí občana o jeho sounáležitosti k obci je minimální, a že zjednodušený výklad práv soukromého vlastnictví u něj najde kladnou a hlasitou odezvu.

Z nedávných mediálních vystoupení senátora Kubery (například v pořadu ČT Máte slovo) jsem pochopil, že tento teplický starosta bude na své okresní úrovni asi úspěšným a populárním politikem. Přesto i nadále trvám na tom, co jsem o něm napsal minule, tj. že „je názorným příkladem dogmaticky ideologického vidění světa, které odmítá respektovat složitost a mnohotvárnost běžného života, a které své jednoduché zásady dovádí ad absurdum ve smyslu „Fiat iustitia, et pereat mundus”.“

Filosofa a historika Isaiah Berlina jen těžko může někdo obviňovat z toho, že je nepřítelem svobody. Jedním z témat, kterými se zabýval, byla pluralita hodnot, která objektivně existuje v lidské společnosti. Byl si vědom toho, že hodnoty, které jsou lidským výtvorem, nemusejí být navzájem kompatibilní. Varoval před tím, že primitivní sledování jediné hodnoty může rozvrátit hodnoty ostatní. Proto by mělo být podstatou politiky vyvažování jejich priorit, což vyžaduje širší pohled na věc. Chce to mít cit pro souvislosti a smysl pro chápání celku, vědět, jak věci spolu souvisejí a na sebe navazují.

Před rokem Karel Steigerwald zakončil svůj komentář ke Kuberově novele slovy: „Je to další vítězství naší mladé demokracie.“ Při zpětném čtení jeho komentáře mne dnes, po letošní zimní zkušenosti, spolu s řeckým vojevůdcem Pyrrhem napadá: Ještě několik takových vítězství a po naší mladé demokracií bude veta.

P.S. Pokud vám odkaz na Steigerwaldův komentář z loňského února nefunguje, můžete si ho vygooglovat v cached verzi.