I když to zatím v ČR vypadá spíše na frašku, nebo knížecí „srandu“, přímá volba českého prezidenta představuje bezprecedentní výzvu, historický přelom a unikátní příležitost k formování nové budoucnosti – nejen fixaci a utvrzení myšlenek, které již měly dávno odeznít. Kulturní instinkt udržovat status quo a pokračovat s minulostí, jakkoliv nefunkční a bezperspektivní, ale pohodlně a důvěrně známé, bez „novot“ a výzev, je určitě třeba prolomit.
Tenhle nešťastný český instinkt nám již po staletí zabraňuje dostat se „na špici“, uvolnit nové myšlenky a motivovat nadcházející generace k tvorbě vlastní cesty k autonomní a konkurenceschopné společnosti. Současná plejáda kandidátů je ve svém celku radikálním popřením všeho nového, potřebného a osvobozujícího. Jde spíše o Bál oportunistů, Festival „bývalých“ a Táborák marnosti i marnivosti – jakoby vůbec nešlo o historicky první přímou volbu českého prezidenta. Jsme sice v 21. století, ale fungujeme – a mnozí i nadále chceme fungovat – podle vzoru dvacátých let století dvacátého. Škoda.